Výbor z písní a ballad/Ďáblu

Výbor z písní a ballad Robert Burns
Mylady šat má	Ďáblu	Já snil, že mezi květinami

Údaje o textu
Titulek:	Ďáblu
Podtitulek:	Address to the Deil
Autor:	Robert Burns
Zdroj:	BURNS, Robert. Výbor z písní a ballad. Praha: J. Otto, 1892. [1], [2], [3], [4] a [5] Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Václav Sládek
Licence překlad:	PD old 70

English

Ó ďáble, ďase, jakýmkoli
tě zovou jménem lid i školy,
jenž na sirnaté pekel roli
      si hospodaříš
a obskakuješ hrnce smoly
      a duše vaříš, —

Mne, černý brachu, chvilku slyš,
a nech ty bídné duše již;
neb vím, že je to psotná tíž
      i satanáši,
jen slyšet kvil a strkat v díž
      tu chásku naši.

Jest velká tvoje moc a sláva,
svět za heslo tvé jméno brává,
i ač tvůj domov žumpa žhavá,
      přec výlet mnohý
též podnikáš; jsi vtipná hlava,
      a shodíš rohy.

Tu řveš jak lev a, pán Bůh s námi,
lup stíháš všemi skulinami,
neb letě vichrem boříš chrámy
      a střechy zdvíháš; —
neb ukrytými myšlénkami
      nám v prsou číháš.

Já slýchal bábu povídat,
že v pustých roklích bloudíš rád,
neb tam, kde starý, šedý hrad
      spí při měsíci,
že slýchá chodec tebe lkát
      tmou spěchající.

Když za soumraku zamkla kliku
a modlila se podle zvyku,
tu slýchala tam na rybníku
      tvůj bzukot muší,
neb v plot se šoumal's, pekelníku,
      z ní třesa duši.

Když v zimě noční vítr vál
a čistily se hvězdy v dál,
já v úvalu se sám tě bál
      a sotva dýchal,
jak's jako třtiny trs tu stál
      a vlál a vzdychal.

Mně hůl se v pěsti chvěla strachem,
vlas každý vstával před rarachem,
když se žabákem, starým brachem,
      jsi kuňkal táhle, —
pak jako kačer v letu plachém
      šplouch', vzletěl náhle.

Ať čarodějky vysvětlí,
jak na bahniska s pometly
a na skaliny přilétly ,
      po tvojich slovech
a v mrtvých rej se připletly
      pak na hřbitovech.

Ať říčné selky u másnice
si vrtí, tlukou sebe více:
jim žlutý poklad zpod moutvice
      brán pekla střečkem
a krásná hrouda plizne v mlíče
      i s vejvrtečkem.

Když sněhy pouští po kraji
a ledy vrchem roztají,
tu vodníci se chystají
      tvém po rozkazu
a noční chodce lákají
      k své tůni v zkázu.

Tvých bludic rej přes vřesoviska,
když opičku si někdo spíská,
tak prokletě se točí, blýská,
      že zrak mu skalí
a rázem někam do bahniska
      se navždy svalí.

Když čarodějník v chorovod
tě vyzve bouře, — kohout, kot
jen ozve se, a ty jsi zkroť!
      leč, divno víře:
ten, jenž tě vyzval, o překot
      je v pekel díře.

Když kvetly ještě rajské sady
a v lásce první párek mladý
U vytržení živ byl tady
      tak z duše hloubí
na květné trávě plné vnady
      ve stinném loubí:

Tu přišďs ty, — ďas vezmi to! —
k nim do ráje incognito;
paks ukázal své kopyto
      a v světě mladém
tvou prolhou všechno rozbito
      tak horempádem!

Zda pamatuješ, brachu zlatý,
jak, čoudě sirou, chundelatý
jsi k lepším lidem vytáh' paty
      z té pekel hutě
a muži v Uzz, jenž muž byl svatý,
      tak zahrál krutě?

Jak dostal jsi ho do spárů
a v neštěstí a nezdaru
jej ležet nechal v nešváru,
      a ženě jeho
jsi jazyk ostřil k nešváru,
      což horší všeho ? —

Leč k vypsání tvých léček, robot
a cvoků, vbitých lidem do bot
od časů těch, co Michal proboď
      tvá prsa zrádná,
nestačí verš pln rýmu svobod,
      ni próza žádná.

A nyní, brachu, myslíš snad,
že zpěvák, jenž si přihne rád
v neblahé chvíli jedenkrát,
      ti padne v sítě ? —
Ne! — hezky zahne od tvých vrat
      a ošidí tě.

Však měj se dobře, paroháči,
já vím, že znáš, co v lidstvu k pláči!
a nejlíp též, co tebe tlačí,
      a kde tě zebe: —
než v žumpě té, věř, jinde radši
      bych zřel — i tebe!