Výbor z Květů zla II./Sedm starců

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
Labuť	Sedm starců	Malé stařeny

Údaje o textu
Titulek:	Sedm starců
Podtitulek:	(Str. 261. Les sept Vieillards.) Viktoru Hugovi
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Les sept Vieillards
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 105–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

Ty město hemživé, ty město, plné snění,
kde přízrak na chodce v den bílý dotírá!
Kol všude tajemství se jako šťáva pění,
jež obru mocnému se v žilách prodírá.

Kdys ráno, mezitím, co třída, plná žalu,
v níž domy zvyšoval mhou naplněný vzduch,
se řeky nábřežím být zdála po přívalu,
co — stejná kulisa, jak sama herce duch —

mha žlutá, špinavá, kol prostor zalévala,
já, chtěje otužit své nervy jako rek,
jsem, s duší hovoře, jež znavenou se zdála,
šel předměstím, kde řad se těžkých vozů vlek’.

Tu náhle jakýs kmet, jehožto hadry měly
tak žlutou barvu, jak těch nebes deštný mrak,
a jenžto almužny by vzbudil příval celý
bez oné zloby, jíž se svítil jeho zrak, —

se zjevil. Byl bys řek’, že zornic jeho duhy
jsou v žluči smáčeny, mráz ostřil jeho hled,
a s dlouhým chlupem vous, jenž byl jak meče tuhý,
jak brada Jidáše se tyčil jemu vpřed.

On ohnut nebyl však, leč zlomen, úhel pravý
tak záda docela mu tvořila i bok,
že hůl, jíž doplněn byl celý vzhled té hlavy,
mu dala vzezření a těžkopádný krok,

jak o třech nohách žid, neb zvíře kulhající.
Byl blátem obalen a sněhem a tak šel,
jak kdyby mrtvoly chtěl drtit pod střevíci,
víc, nežli lhostejný, spíš — světa nepřítel.

Jej stejný sledoval: zrak, vous, hůl, hadry, záda,
ni rys jej nelišil, a z pekel stejných byl,
to dvojče stoleté; těch zvláštních příšer řada
šla stejným kročejem a v neznámý kýs cíl.

Ach, jaké spiknutí mne obklopilo klaté,
či který osud zlý mne chtěl tak urážet!
neb, chvíli za chvílí, jsem čítal sedmkráte,
jak tento neblahý se množil stále kmet!

Ať ten, kdo posmívá se mému nepokoji,
a není záchvěvy snad zchvácen stejnými,
si pouze pomyslí, že přes vši sešlost svoji
ty strašné obludy se zdály věčnými!

Zda byl bych, ještě živ, se na osmého díval,
jenž strašný dvojenec a posměšný by byl,
i Fénix nechutný, v němž syn a otec splýval?
— Já k pekla průvodu se zády obrátil.

Jak v hněvu opilec, jenž vidí všechno dvojí,
zpět šel jsem, poděšen, a dveře zavřel jsem,
jsa ztuhlý, nemocen, a v horkém nepokoji,
tím raněn tajemstvím a jeho nesmyslem!

Můj rozum kormidla tyč bez výsledku zchvátil,
bouř zuříc mařila mu všecko úsilí,
má duše tančila — člun, jenžto stěžeň ztratil,
v tom moři obludném, kde břehy nebyly!