Výbor z Květů zla II./Labuť

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
Ryšavé žebračce	Labuť	Sedm starců

Údaje o textu
Titulek:	Labuť
Podtitulek:	(Str. 258. Le cygne.) Viktoru Hugovi
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Le Cygne
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 103–105. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

1.

Mám tebe na mysli, ó, Andromacho! — Malá
ta říčka, zrcadlo to bědné, truchlivé,
v němž velká velebnost tvých vdovích bolů plála,
ten lživý Simois, jejž duly slzy tvé,

mou paměť úrodnou oplodnil v okamžení,
když jsem kol nového se Carrouselu mih’.
— Ach, staré Paříže již není (tvar svůj mění
žel! město rychleji, než srdce smrtelných);

Můj zrak se v duchu jen v to ležení buď hrouží,
v šik dříkův sloupových i načrtnutých hlav,
zřím trávu, balvany, jež zelenají v louži,
a v oknech blyštící se hamparátí dav.

V těch místech zvěřinec se rozprostíral kdysi;
když ráno chladný byl a jasný nebe kruh,
v čas Práce vzbuzené, kdy pohodnice mísí
svůj orkán pochmurný v ten mlčenlivý vzduch,

tam labuť uzřel jsem, jež prchla z klece šeři,
a suché dlaždění svých nohou blánou trouc,
kol půdou nerovnou své bílé vlekla peří.
Blíž stoky bez vody svůj zobák otevrouc

to zvíře křídla v prach se jalo potápěti,
a dělo, vzpomněvši si krásy rodných vod:
„Kdy, vodo, budeš dštít? kdy, blesku, budeš hřměti?“
— Zřím, že tvor nešťastný, ten z mythů bědný rod,

jak člověk Ovidův, v báň nebes častokráte,
jež hledí s posměchem, se krutě modrajíc,
na hrdle pohnutém své skráně vznáší vzpiaté,
jak výčitky by chtěl on vrhnout Bohu v líc!

2.

Je Paříž jiná, má však mysl zádumčivá
jak dřív je! paláce, šik domů, lešení,
a stará předměstí, vše jinotaj mi skrývá,
mé drahé vzpomínky jsou těžší kamení.

Též obraz před Louvrem mne tísní, myslím v tichu
na velkou labuť svou, s posunkem šíleným,
jak psanci bývají i vznešení i k smíchu,
a touhou sžíráni jsou vždy! a tebe zřím,

ó, Andromacho, ty, dřív bohatýra žena —
brav bídný, posupným pak Pyrrhem zchvácena,
blíž hrobu prázdného se kloníš zanícena,
ach! vdova Hektora! a teď choť Helena!

mám v mysli černošku, jež vyschlá, s úbytěmi,
tu dupe po blátě, zrak plachý hledá teď
kol dálné kokosy v africké skvostné zemi,
kde trčí v pozadí jen valné mlhy zeď!

ty, kteří ztratili, co nelze nalézt více,
ach, nikdy, nikdy již! ty, jež pláč napájí,
kdož ssají z Bolesti, jak dobré u vlčice!
a suché sirotky, co květ když klesají!

Tak v lese, v němž duch můj sám ve vyhnanství stane,
zní stará Vzpomínka, jak rohu plný dech!
Mám v mysli lodníky, na výspě zanechané,
a jatce, podlehlé!… a mnoho jiných všech!