Výbor z Květů zla II./Malé stařeny

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
Sedm starců	Malé stařeny	Ženě, která šla mimo

Údaje o textu
Titulek:	Malé stařeny
Podtitulek:	(Str. 264. Les petites Vieilles.) Viktoru Hugovi
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	Les petites Vieilles
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 108–112. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

1.

Kde starých hlavních měst jsou záhyby a koutky,
jež v kouzlo mění vše, i hrůzy děsivé,
rád číhám, poslušen jsa osudné své choutky,
na zvláštní bytosti, ač sešlé — vábivé.

Vždyť byly ženami přec bytosti ty křivé,
Lais, Eponina snad! — Ať s hrbem, zkrouceny,
či skleslé, milujme je! duše to, jak dříve.
Šat mají děravý a chladné haleny,

a lezou, neslušný když vítr do nich bije;
když hrčí omnibus, ten hluk je rozčilí,
a tisknou malý vak, jak svaté relikvie,
jejž sobě rebusy a květem vyšily;

jak bývá u loutek, tak třesou se jich nohy;
a vlekou, raněné jak zvíře otálí,
neb tančí, nechtíce; jsou zvonek přeubohý,
kam krutý zavěsil se Ďas! Ač zchátraly,

přec jako nebozez hled mají pronikavý,
jak díry, ve kterých spí voda, zasvítí;
a mají děvčátek zrak božsky usměvavý,
jenž všemu diví se, co jen se zatřpytí.

— Zda všimli jste si již, jak rakev stejně malá
tak často stařeny i děcko ukrývá?
V těch schránkách podobných snad ukládá Smrt znalá
jen symbol podivný, v němž chut je vábivá,

a zřím-li v Paříži, jak příšera se chabá
tou směsí hemživou dál zvolna prodírá,
mně zdá se pokaždé, že tato bytost slabá
jen k nové kolébce se tiše ubírá —

leč že bych, na tvary těch mysle, na měření,
chtěl pátrat, na různé ty údy shlížeje,
jak často potřeba, že řemeslník mění
tvar schrány, v nížto všech se tělo ukreje.

— Ty zraky studny jsou, v nichž slzí myriady,
jsou kelímky, kde kov zchlad’ v lístky podle stěn…
ty zraky tajemné — to nezmožené vnady
jsou tomu, Neštěstím kdo vážným odkojen!

2.

Ty v dávném Frascati, Vestálko milující,
ty, kněžko Thalie, již, jménem zesnulý
jen napověda zná; ty, slavná, v parách dlící,
již kdysi stínilo v svém květu Tivoli,

jsem všemi opojen! však v tomto něžném voji
tak mnohé dělají si z bolesti své med,
a Oddanosti dí, jež dá jim peruť svoji:
„Kéž, Hippogryfe, bys až do nebe nás ved’!“

A jedna, v neštěstí svou vlastí vycvičena,
a druhá, na niž choť byl uvrh’ bolu tíž,
a jiná, Madona, svým děckem probodena,
ty všechny stvořily by z pláče řeku již!

3.

Jak tyto stařenky mnou byly sledovány!
Z nich jedna v čas, kdy běh již slunce naklání,
a nebem rozlévá krev z každé rudé rány,
si sedla v myšlenkách na lávku v ústraní,

by koncert poslechla, z těch, bohatých tak plechem,
jímž často vojíni nám zaplavují sad,
a v zlatých večerech, jichž ožijeme dechem,
má v srdce měšťáků se statnost nalévat.

Jsouc ještě vzpřímena, a hrdá, vzoru dbajíc,
ten živý, válečný zpěv chtivě lokala;
jak starý orel zrak svůj časem otvírajíc;
jak mramorová skráň by vavřín čekala!

4.

Tak s klidem stoickým vy, aniž naříkáte,
dál tedy kráčíte tím zmatkem živých měst,
se srdcem krvavým vy matky, holky, svaté,
jichž jména na všech rtech se kdysi směla nést.

Vás, jež jste půvabem dřív bývaly, neb slávou,
vás nikdo nepozná! jen zpilý nemrava,
jda mimo, napadá vás láskou posměvavou,
neb dítě ničemné vám v patách klusává.

Vy, scvrklí stínové, jimž pouze žití k studu,
a v bázni shrbené, kol zdí se tlačící,
vás nikdo nezdraví, vy, klaté od osudu!
vy, trosky lidskosti, pro věčnost zrající!

Však já, já nad vámi bdím z dálky s něžnou pílí
a na váš nejistý krok zraky upírám,
jak byste, zázraku! vy dcerami mně byly,
a, ač to nevíte, vždy tajnou rozkoš mám.

Zřím, kterak vášeň vám se nová v duši lije;
dny vaše zašlé zřím, v tmu, v zář ať zapadly,
mé srdce zmnožené v neřestech vašich žije!
v mé duši vaše ctnost se všecka zrcadlí!

Ó, trosky! rodino má! stejných mozků zjevy!
můj duch vždy na večer se s vámi loučívá!
kde zítra budete, ó, dlouhověké Evy,
nad nimiž strašlivý spár boží spočívá?