Výbor z Květů zla II./Nepředvídaný

Výbor z Květů zla II. Charles Baudelaire
Víko	Nepředvídaný	Smutný madrigal

Údaje o textu
Titulek:	Nepředvídaný
Podtitulek:	(Str. 215. L’imprévu.)
Autor:	Charles Baudelaire
Původní titulek:	L’Imprévu
Zdroj:	BAUDELAIRE, Charles. Výbor z Květů zla II. Praha: J. Otto, 1919. s. 78–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Haasz
Licence překlad:	PD old 70

Když otec umíral, tu Harpagon si řek’,
jak ve snách, nad ním bdě, když ústa měl již bled:
„Mně zdá se, v komoře že asi s dostatek
      se u nás prken starých shledá.“

Zní Celimeny zpěv: „Je dobré srdce mé,
a přirozeně. Bůh mne velmi krásnou stvořil.“
— Má srdce zatvrdlé, jak šunka uzené,
      jež opět věčný plamen mořil.

Pln dýmu novinář — vždy za světlo se měl,
a praví chudáku, jejž potopil v stín tmavý:
„Kde tedy zříš, že je ten Krásy stvořitel,
      ten Křisitel, jejž hlas tvůj slaví?“

A nade všechno to já rozkošníka znám,
jenž zívá noc i den, a naříká a kvílí,
a, hejsek bezmocný, dí: „Ano, já chci sám
      být ctnostný, a hned v tuto chvíli.“

Dí orloj šeptem: „Ten, jenž souzen, zralý teď
je! darmo hnusnému to tělu hlas můj líčí,
Je člověk slep a hluch a křehký, jako zeď,
      když hmyz v ní bydlí a ji ničí!“ —

Pak objeví se Kdos, jejž každý popíral,
a dí jim posměšně a pyšně: „Myslím, dosti
z vás každý z kalichu již mého přijímal
      v mši černé, plné veselosti?

Vy postavili jste chrám pro mne v srdcích svých,
a zadek nečistý jste líbali mně v taji,
nuž, znejte Satana, když vítězný zní smích,
      hnus velký světa v něm se tají!

Zda myslit, lapení jste mohli pokrytci,
že mistru lze se smát, jej ve hře ošáliti,
že přirozeně lze cen dvakrát dosíci,
      i bohat být i v Nebe jíti?

Zvěř musí odplatu přec lovci přinésti,
jenž mrzne dlouhý čas, když čeká kořist v lese;
já doufám dalekým vás houštím odvésti,
      vy soudruzi v mém smutném plese,

to houštím dalekým i země té i skal,
kde vašich popelů se spousta nakupila,
v dům velký, jak jsem sám, jejž jeden balvan dal,
      a ne snad skála ušlechtilá;

neb z Hříchu vesmíra je stavěn palác ten,
v něm hrdost má, můj bol, a moje sláva jásá!“
— A přece na výši všemíra usazen
      vítězství anděl troubou hlásá

těch, jichžto srdce dí: „Bič budiž pochválen
tvůj, Pane! bolest buď, náš Otče, požehnána!
má duše v rukou tvých snad není hříčkou jen,
      jeť nekonečnou moudrost Pána.“

Tak slastně trouby hlas zní v oněch večerech,
kdy slavně nebeské se vinobraní děje,
že jako nadšení on vniká do všech těch,
      jichž oslavu a chválu pěje.