Výbor lyriky (Shelley)/Mrak

Výbor lyriky (Shelley)
Otázka	Mrak	Skřivánkovi

Údaje o textu
Titulek:	Mrak
Autor:	Percy Bysshe Shelley
Původní titulek:	The Cloud
Zdroj:	SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 65–68.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70
Vydáno též v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 201–203.

Englishfrançaispolskiрусскийsvenska

Mnou čerstvý déšť slet’ na žíznivý květ
        ze proudů i mořských tůní,
já dávám stín svěží, lístkům jež leží,
        v poledním žehu se sluní.
S mých křídel bohatá dští rosa v poupata,
        je vzbouzí luzná k žití,
co klid je spjal sladký na ňadrech matky,
        jež kol slunce v rej se řítí.
Bič krup v ruce držím, nivám též i stržím
        zeleným dávám šat bílý,
jej tavím v dešti zas, co hromů bouří hlas,
        se smíchem krok můj dál pílí.

Do horských já ryh podsívám svůj sníh,
        až vzdychají sosny jich tmavé,
to poduška bílá, kam skráň má se skryla,
        co v klínu spím vichřice dravé.
Na oblačné mé věži valy moje střeží
        blesk, kormidelník jasný,
a v sluj sklepní schován, na řetěze skován
        hrom zmítá se a řve hlasný.
Nad mořem a vzduchem ušlechtilým ruchem
        ten kormidelník mne vodí,
láskou duchů tažen, jejichž zástup blažen
        se v purpuru mořském brodí.
Nad potoky, svahy, nad strmé skal práhy,
        nad jezera i háje,
pod řekou i strání, kde dlí v zadumání
        duch milující, hraje,
já se zhřívám v tichu v nebes modrých smíchu,
        co v pršce on splývá a taje.

Slunce v svém zoru, jas meteoru,
        své peří strouc kol žhoucí,
na proudný můj bok se vyšvihne v skok,
        když bledne jitřenka mroucí.
Jakoby orel slét’ na hrotný skalin hřbet,
        jenž chví se otřasy země,
ono tak popílí, spočinout na chvíli
        v jas zlatých křídel svých jemně.
Z tůně, jež vzplála, slunce když sálá,
        po klidu, po lásce dýše,
plášť večera v rubín když hořící v hlubin
        tmu zapadá s nebeské výše,
ve vzdušném hnízdě svém křídel svých spojím lem
        jak holub líhnoucí tiše.

S paprsky pílí, žár v sobě bílý,
        dívka, již měsícem děli,
přes mé tvary mhavé rouno kadeřavé
        jak noční vánky by střely;
kde krok jejich nohou, který nad oblohou
        jen andělský sluch slyší,
stanu svého střechu strhne ve svém spěchu,
        hned hvězdy hledí s výší.
Já se hlasně směji víru jich a reji,
        jenž zlatých včel rovný roji,
v svém větrném stanu zvětším onu ránu,
        až plesá s klidnými zdroji,
rovny nebes tříšti, spadlé skrz mne blýští
        se lunou a hvězdami rojí.

Slunce trůn jasem jak žhoucím pasem,
        trůn luny perlami tkávám,
zatmí se sopek žeh, zachví se planet běh,
        když praporem větrů svých mávám.
Od mysu k mysu v dál se jak most vzdušný vzpjal
        můj oblouk nad moři,
před slunce pablesky, dóm visím nebeský,
        mé sloupy — pohoří!
Můj oblouk vítězný, jímž vichr bezmezný
        s mým ohněm a sněhem spěje,
když moci vzduchu jaty jsou k mému stolci spjaty
        se tisícem odstínů skvěje,
sféra ta, jež hoří, něžné barvy tvoří,
        co vlhká zem dole se směje.

Zříš dceru ve mně vody a země,
        kojence nebes nad zemí,
skrz póry řek, moří, můj běh se noří,
        měním se, mřít však nelze mi.
Po lijavce útoku když v nebes hluboku
        vlá čistá vlajka jich,
když z větrů v nebesku ze záře odlesku
        se modrý, vzdušný dóm zdvih’,
já směji se tiše z hrobní své skrýše
        jak z lijavce slují se nořím,
jak z lůna dítě, duch z hrobu hbitě
        se zvednu a opět jej zbořím.