Vánky a vichřice/Zápas

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zápas
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 26–28.
Licence: PD old 70

Tak, Poesie! Když duch stůně
    muk, všedních strastí v závrati,
nám vždy tvá nesmrtelná vůně
    sny, jaro, štěstí navrátí!

Frant. Kvapil

Pozoroval jsem stromy v lese za sněhové vichřice. Prudký vítr vanul od východu přinášeje sebou po chvílích hustou pršku sněhu, Stromy na straně proti větru obrácené kryly se okamžikem bělostným příkrovem, jen strana opačná zůstávala černou. A. tak stromy stály, vždy půl bílé, půl černé. Zvláštní pohled!

A vítr zavířil a stromy se divoce rozkývaly a běloskvoucí rouška opadala — stromy celé zčernaly — stály tu jako smuteční tyče. A za chvíli zase sypal se drobný, hustý déšť sněhu a stromy zase bělaly, více a více, běl zapuzovala čerň — a nestály už tu tyče smuteční, nýbrž krásné, bílé svíce, na nichž oko s potěšením spočívalo.

Tak dlouho jsem pozoroval tento zápas čistoty a bělosti o kůru stromu. Ale nedočkal jsem se, zůstaly-li na konec stromy černými či zbělaly-li.

Zápas duší v životě! Pomalu, pomalu pamatuje se duše, zvedá z ran, vztyčuje se — čisté, bílé roucho poesie ji začíná pokrývati, zapuzujíc zčernalé vzpomínky na všednost a nízkost okolí. Pěkně pomaloučku kryje běloskvoucí roucho to duši a duši pod ním je tak příjemně. Sní své sladké sny, rozpřádá vidiny, kouzlí si pohádky plné štěstí, plné lásky, cítí dotek bílých milých rukou, slyší jen zvuky laskavé, zvuky přátelské, zvuky lásky a na nich se vznáší výš a výše, tone v slasti — — bílé roucho poesie ji kryje!

Však přichází bouře, divě strhuje bílý pokryt — a běda duši! Celá čerň života na ni doléhá!

Vše, co raniti může, co může slzy vynutiti, vše to vystupuje — jako černým smutečním pokrovem pokryta chvěje se v celém tom moři hořka a smutku a tísně a bezradnosti, chvěje se a zoufá nad záchranou. „Kde jsi, poesie mého bytí, kde váháš tak dlouho, proč nepřicházíš mne spasit z moře černa, z moře prósy, v níž se utápím, v níž hynu?“ Tak volá duše pod černým pokrovem.

Zavane větřík. Spása se blíží! Bělostný háv snů a ideálů začíná rosit duši, snaží se zapudit roucho smutku. A duše jásá, jásá i v osamělosti své, čarovná křídla povznášejí ji zase do výše — — —

Bude tento bělostný příkryt trvalejší? Či zase ustoupí černému pokrovu? A kolik těch zápasů ještě bude? A vyjde z nich duše svěží? Neudusí se pod černým šatem? Dožije se toho, aby stále jásala, bělostná, skvělá? — —

A haluzemi stromů vítr šepce a o peň jejich se vede zápas, zápas bolestný, neurčitý, bez konce, ale za chvění celého pně — — —