Vánky a vichřice/Štěstí

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Milosrdenství	Štěstí	Zápas

Údaje o textu
Titulek:	Štěstí
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 23–25.
Licence:	PD old 70

Prudkými bolestmi přecházely ho smysly a začal se těšiti z krásného objevu. Viděl, že má ve svém osamělém pokojíku čarovnou zahradu. Díval se na mrazem okrášlené sklo v okně a myslil, že všecka ta krása je jeho. A byla to krása! Korunky domácích pěkných květinek svorně se rýsovaly vedle mohutných květů tropických rostlin, skromné keře a keříčky vedle štíhlých a pyšných pňů palem okrášlených rozkošnými korunami typických větví; tu stéblo traviny, tam květ, tu skupinka, tam osamělý strom, tu domácí sad, tam tropický prales — a všecko tak krásné, tak krásné! A to vše měl ve svém pokojíku, to vše patřilo jemu. Jak že o tom dříve nevěděl? Jak mohl býti tak roztržitým, že neodkryl tohoto svého bohatství? Jak je šťasten! A znova a znova nořil své bolestí rozšířené zraky ve všecku tu krásu, radoval se, těšil, oko ovlhlo štěstím a pocitem řídké radosti.

Za několik hodin spěchal se zase potěšit svým sadem. Běda! Místo toho kalné sklo, kalné až neprůhledné, žádné květiny, žádný sad, jen poloprůhledná plocha, po níž stékaly krůpěje vody jako veliké slzy. Jak ranila ta nesmírná změna jeho chvějící se duši!

Několik krátkých hodin, a co to za změny! Právě jako ta lidská přání, touhy, vzněty, ideály, štěstí! Dnes kypí srdce odvahou, člověk staví plány, cítí se silným, steré myšlenky prolétají mu hlavou, zdá se mu, teď že snad přece na stálo se usadilo štěstí v jeho duši. A na tom pocitu staví a staví, mohutné vzmachy se mu prýští z mozku, vidí přítomnost i budoucnost tak růžovou, tak se třpytící, tak krásnou a laskavou. Nevidí trnů, necítí jejich ostnů a jen výš a výše spěje na perutích pocitu štěstí!

Však netrvá tento pocit radosti a vzmachu dlouho. Přeletí střela a vše se hroutí jako podťato, zlomeno, a v duši má tříšť! Kde jsou plány? Tam, kde květiny z jeho vysněného sadu. Kde klid a rozvaha, kde celé štěstí? Nikde nic, jen kalná plocha, bez snítky osvěžující květinky, bez zeleně naděje, bez červena síly, bez zelena důvěry.

Zachvěl se v celé své podstatě a sbíral poslední síly jen k tomu, aby aspoň ještě tentokrát odolal nárazům nesmírného stesku, který ho z toho ovanul. Ale bylo mu hořko a zdálo se mu, jako by už nikdy neměl pocítiti závanu štěstí.

Cítil, že neporozuměn hroutí se v bezednou tůň, bez slova útěchy, osamělý duší a srdcem; cítil, že letí tmou, a rty jeho jen mechanicky stále a stále opakovaly slova Mistrova:

„Lze věřit v štěstí? — Pouze okamžik.
Jím dlouho zpíjet se, jest nebezpečné,
to probuzení jest pak hořký lík,
to oklamání za vteřinu — věčné.
A proto beř vždy štěstí skepticky;
je vítej rád, však chraniž se mu věřit,
boj i pláč za ním pak je nadlidský
a klam je propasť, již ti nelze změřit.“