Vánky a vichřice/Milosrdenství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Milosrdenství
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 20–22.
Licence: PD old 70

Náhodou za jednoho odpůldne jsem je třikrát po sobě uviděl, je oba: muže se psem. Muž o surových tazích ve tváři vedl na provázku psíka. Provázek hluboko se zařezával do kůže psíka, kdykoli tento se opozdil za kroky mužovými. A opozďoval se často, často. Jak jen poněkud mohl, zastavoval se a obracel hlavu k dědině, odkud vyšli. Tam byl doma, tam aspoň dětmi byl laskán, když ne dospělými, a třeba velkého pohodlí neměl, přece, přece tam byl doma. A teď je odváděn do neurčité dáli, smýkán provázkem, jde za cizincem, jehož nezná, od něhož však cítí, že ničeho dobrého se mu nedostane. Tak asi pes přemítal, obraceje se stále a stále zpět a v očích jeho, smutných, zemdlených, kmital stesk a smutek.

Ale drsným bývalo probuzení jeho z těch snů a smutku: muž vždy mocně zatáhl za provázek, takže psík bolestí zavyl, a pobídl ho ke spěchu několika ranami hole, kopaje ho nohou a častuje hroznými nadávkami.

A tak drsný muž spílaje a bije psa a pes vzpomínaje, kňuče bolestí a přece se často obraceje šli dále, šli a ztráceli se mi pomalu za stromy aleje. A už jsem byl sám a ještě jsem slyšel z dáli výkřik zlosti a surovosti a vzlyk bolesti a strachu.

Asi po 3 hodinách jeda k nemocnému viděl jsem je zase. Před hospodou u stromku stál uvázán psík, třesa se zimou a krče se mrazem. Bylo viděti, jak zima jím lomcuje; a on ubožák chvílemi smutně zaštěkal, ale ne ve směru ke dveřím hostince, nýbrž stále ve směru tom, odkud vyšli — — — — A ve štěkotu tom se vždy ozvala bolest tělesná, smutek a žalost a děsný strach a úzkost před čímsi — — — A po takovém nevýslovně smutném zaštěknutí, ba spíše zavzlyknutí, vždy vyšel muž z hospody rozpařený, červený, nasycený a napojený tak, že až kapky potu na tváři se leskly, a udeřil holí hladového, polozmrzlého, třesoucího se psíka, spílaje a nadávaje. Člověk bil psa proto, že pes tesknil, že byl hladov, že se bál.

Vraceje se z cesty, slyšel jsem z hospody ještě ten známý, surový hlas nasyceného člověka. A psík? Hle, lehl si pod blízký kaštan, schouliv se, a listí kaštanu hustě opadávajíc kryje už téměř ubožáka, jakoby spěchalo ho zahřát, jakoby spěchalo zakrýt surovost a drsnost člověka. A listí padá, padá a pokrývá mlčícího teď psíka, psíka spícího či mrtvého? — Mimoděk vzniklo ve mne přání, aby listí zde bylo raději rubášem než peřinou, aby zvíře se dostalo z moci člověka — — —

A stále ještě vidím před sebou to trpící, nezvýslovně smutné, jako slzami zamžené oko psíkovo, slyším stále ještě jeho bolestný, až zoufalý štěkot, štěkot zvířete, jež trpí a jež přece od nikoho pomoci se nedočkává, leč jen od mrtvých stromů, to vše vidím a slyším a vidím duchu pohřeb Sabinův, když za rakví jeho nikdo nešel než jen chundelatý psík, který všecku bídu s ním vytrpěv i k hrobu ho doprovází, a slyším v duchu rozhovor svatého Brandana s andělem:

— — — „Trpí němá tvář,
jak člověk sám; ji vede bolestmi
Bůh v život lepší, tak jak vede vás.
Co míní s ní, před vámi ukryto.“
A Brandan odvětil: „Útěchou
tvá slova jsou mi, povždy trápil mě
los smutný zvířat, osud záhadný,
a v zracích jejich dojímavý stesk.“
Děl mládenec: „To stesk je němoty,
jež zápasí, by mohla promluvit.
Tvář němá ví, že slovo spásou je,
to šero touží zorou zapláti.“
„A dosáhne kdy velký svůj cíl?“
se Brandan tázal rychle, dychtivě.
„Tak věřím pevně,“ pravil mládenec
a Brandan zářil světlou radostí.

(Zeyer)