Vánky a vichřice/Ohně podzimní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ohně podzimní
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 17–19.
Licence: PD old 70

Nořívám se rád a po dlouhé chvíle v tento obraz podzimní: Při vykopávání bramborů dávají lidé polouschlou nať na hromady a tyto spalují. A tu tak v podvečer viděti na polích samé kouřící se kopečky. Z počátku neviděti ničeho, jen hustý dým, který buď do výše vysoko se vznáší nebo větrem hnán na strany se plazí. Chvílemi vyšlehne plamen z kupy, zazáří, osvětlí okolí, ale nemá ještě síly, aby se udržel. Dým ho zastírá a zase jen kouř a kouř. Ponenáhlu se některý kopeček rozhoří a krásný, jasný plamen svítí, vesele šlehá, jako velká,, velká, krásná hvězda. Po chvílích však viděti velké tmavé stíny, jak přikládají na oheň. Hned po té vždy plamen se zmenší, někdy úplně mizí v mraku kouře, teprv za chvíli zase se prodírá dýmem a nabývá dřívějšího jasu. Někdy však tmavé stíny neustávají přikládati — je to jakoby neviditelné, strašné ruce, plné temna tam řádily — plamen nemůže dosíci dřívější síly, menší se, mizí, uhasíná, až zhasne docela. Za dne pak na tom místě spatříme uprostřed poloshnilé, poloohořelé, ošklivé natě pěkný, bělošedý, heboučký popel, třeba jen malinkou hromádku.

Ejhle, člověk! Žijeme kyslíkem, který processem obdobným hoření dává nám teplo životní, dává nám sílu. Hoříme, žijeme. Plamenem je svěžest tělesná a duševní.

Jako pod prvním škrtnutím zápalky vyletí jiskra dětského života, malý ohýnek, živený sny nevinností. Ohýnek maličký, ale třepotá se vesele, nevěda, udrží-li se, uživí-li se. Pomalu se vzmáhá a hárá jasným plamenem oheň jinošství, jen tu a tam vydávaje dým, když přiložena naň nať Vášně.

Ale, podaří-li se ohni toto nezdravé palivo stráviti, pak vzplane v mohutný, jasný plamen plného života mužství. Plamen pln síly vysoko šlehá, vydávaje teplo i světlo, šíří se, srší jiskrami, okolí ohřívá, osvěcuje. Někdy však jakoby i zde řádily černé, ošklivé ruce poloviditelných příšer; na oheň kladou mokré palivo: Pomluvu, Závist, Zlobu, Nevděk — tu oheň života se dusí, vydává kouř, halí se v dým. Ale tento zase se ztrácí a jasný plamen i nevhodným palivem se prodírá a nabývá dřívějšího jasu. Než někdy černé ruce neumdlévají, přikládají stále a stále a síly ohně — člověka slábnou; dýmu přibývá, plamen se ztrácí, mizí, až zmizí docela.

Ale i zde zbude cosi, třebas oheň byl sebe více dušen. Jako heboučký, čisťoučký popel, tak zde zůstává vzpomínka na to, co dobrého člověk vykonal neb aspoň měl snahu vykonati. A tento popel tím více vyniká, čím více okolo něho je zbytků toho paliva, které přikládaly černé, ošklivé ruce…

A ohně podzimní se rozhořívají, vyšlehují v plameny, září, oteplují, osvěcují a hasnou, hasnou, až uhasínají docela. Kde před chvílí byl jas, byly jiskry, bylo světlo — teď temná tišina. Popel teprv, až slunce vyjde, najdeš…