Vánky a vichřice/Bouře

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bouře
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 29–30.
Licence: PD old 70

Po parném dnu objevil se mráček na temně modré, až šedě zbarvené obloze. Mráček rostl, rostl v mrak, mrak černal a se valil a zahalil téměř celou oblohu. V dusné ticho zašlehl blesk, zarachotil hrom. A zase blesk a hrom, čím dál, tím častěji. Pak několik těžkých krůpějí, ty houstly, a najednou, po prudkém zablysknutí a zahřmění, spustil se liják. Vše se změnilo. Ničeho téměř neviděti, jen hustou, šedou zeď padající vody. A voda pleskotá, syčí, klokotá, vře, šumí. Chvílemi dlouhá, pravidelně klikatá čára blesku vše ozáří; obloha jeden oheň, na zemi odraz ohně. Po té zase spousta vody.

Za chvíli příval přestal. V dáli za lesem zář ohně — blesk nechtěl zmizeti bez památky! A kolem — vodou opláknuté kamení, tu čisté, tu se stopami kalu, místy ještě běží voda. A za chvíli zář ohně zažehnutého přírodou uhasíná, povrch země usýchá, nebe se čistí, jasní, slunce se brzy objeví.

Objeví se slunce! Spatří ty prorvy a rýhy, které voda na zemi způsobila, políbí je svými paprsky k útěše, pošeptá jim, že brzy jim dá se odět v zeleň, v hebkou travičku, že nebudou prorvami a stržemi v drsných, rozhlodaných stěnách, ale prohlubinkami plnými zeleně, uhlazenými, pěknými.

Objeví se jas, objeví se slunce, rány země se zacelí pod jeho laskáním.

A vzpomněl jsem si na kus života jisté duše. Žila, žila, jásala, zpívala. Zasvítil blesk, udeřil hrom. Nastalo temno a vše se kolem té duše slilo v temnou, neproniknutelnou zeď. A příval nevlídného ovzduší ječel, řval, hučel, šuměl, ohlušoval a — ryl. Ryl brázdy a prorvy. Jako ohlodaná byla duše; povrch dříve hladký, nyní sedraný, nerovný, rýhy tu slabší, tu mělčí ji brázdily, myslím, že až do „kostí“ jí zasahovaly je lámajíce. Zraněná duše, servaná, nahá ve svých ranách. Á někde v kalné vodě i oheň promítal…

A kde dříve úrodná rovina a svěžest a zeleň, tam teď spáleniště a spousty po povodni.

A duše čekala ve svém utrpení, kdy zazáří jí slunce, kdy políbí ji jeho teplo, kdy se změní její proryvy v jízvy sice, ale v jízvy zarostlé, hladké — čekala a doufala a věřila a nadějí žila i zmírala — — —