Vánky a vichřice/Láska

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Láska
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 31–33.
Licence: PD old 70

Teplý vítr zavanul, země se jím zachvívá, začíná se oblékati v zelený šat. Jaro přichází, ujímá se svého blahodárného žezla. Jakési divné fluidum vznáší se v teploučkém vzduchu, fluidum, které, kam usedne, tam probouzí touhy a síly. Probouzí lásku. Míza v rostlinách, krev v cévách jakoby se probudily! Vše se zdobí, vše hárá životem, vše touží po lásce, miluje a je milováno.

Vše, co žije, třebas svým životem, má také svou duši. A i tato duše má právo na lásku a zná ji. Příroda je dobrotiva. A dává růsti lásce veliké, lásce mocné, lásce dobrodějné, lásce jako smrt silné i ničící! A lásce všude bytné!

Vždyť nemilujeme jenom my, lidé a živočichové vůbec. Což ty květinky se z jara krášlí pro nás? A voní pro nás? Ó jistě ne! I ony mají svou duši, i ony chtějí milovati a okrašlují se vším, čím doufají nalézti zbožňovatele, který by je zulíbal, který by polibky je zúrodnil — motýle, včelu, čmeláka. Láska všude bytná a plná tajemství!

Květiny nespokojily se tím, že vítr přenášel jen jejich polibky s jedné na druhou. Chtěly samy milovati aktivně, jen některé zůstaly větru věrny, většina se zdobí a krášlí, krášlí a miluje, miluje a líbá a líbá!

O sladké lásky! Milounká kočička jívy je jako skropena malinkými krůpějemi medu a pokukuje zvědavě a tak naivně do světa! Jak nemají včelky ssáti polibky z takových miloučkých ústek!

Láska plná divů a zázraků! Divy činí, k divům svádí. Oživuje, činí důmyslným, je velká a mocná!

Břichatka v noci světélkuje, jen aby přivábila milence a užila lásky. Dictyophora v několika hodinách pyšně vzroste, oděje se v krásný závoj nevěstin, ale uživši lásky rozpadá se v hromádku nelibě vonícího chmouru. Cassia vábí k sobě hlemýždě a, když ten přilákán vejde do světnice svatební, roní naň ostré šťávy a nechává bídně zhynouti, jakoby ho trestala za porušení panenství.

Nejsou-liž to divy lásky, neproniká~li fluidum lásky i ty zdánlivě neživé rostliny?

Láska čarovná! Květiny tam vysoko v Alpách bojíce se, aby nezůstaly nepolaskány — vždyť jen několik málo je tam dnů hřejných — zdobí se přerozkošnými barvami a květy jejich dosahují neobvyklé jinde velikosti a pestrosti, jen aby honem honem někdo přiletěl a je poceloval.

Láska plná dobroty a ohledů! Naše hluchá kopřiva má květy tak uzpůsobeny, že milenci jejich, čmeláci, pohodlně na nich sedí vnikajíce sosáčky do vnitra jejich.

Láska pro sebe! Fialy naše odkvetše pro naše oko kvetou dále květy, jež teprv bližším vyšetřením uvidíme, ale přece květy lákavými! I tam, kde se nám tedy zdá býti ticho a mrtvo, proudí míza a kvete láska, a snad čím skrytější, tím hřejnější!

A tak květiny milují, se celují a láskou se zachvívají, lákají i odpuzují, živí i ničí — a ubohá ta, která někde v samotě kloní smutně hlavičku, touhou se chvěje, touhou umírá!

— — — — — — — — — — — — — — — — —

A lidé? I lidé znají lásku velikou, lásku všude bytnou, lásku čarovnou a plnou divů, lásku blahodárnou, lásku okamžiku i jako smrť silnou, lásku životodárnou i ničivou i lásku pro sebe! I lidé milují a láskou se živí a sílí a kvetou a rostou a — láskou i lkají a umírají. A mnohý i z lidí kloní bujnou hlavu…

Kořím se ti, ty severní záři našeho života, ty velký, ale danajský dare matky přírody!