Vánky a vichřice/Kytička jahodí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kytička jahodí
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 34–36.
Licence: PD old 70

Z borového lesa přes cestu na mýtinu jakoby vyběhla skupina nízkých borovic. Tam k večeru svátečního dne našel svázanou kytičku jahodí. Lístky snítků byly tak svěží, že byly asi před malou chvíli teprv ovázány, a šla z nich vůně tak mocná a omamná, jako závan z ráje krásy a štěstí. A na snítkách několik červených jahůdek se usmívalo jako hvězdy z blízkého, ale přece dalekého světa plného zázraků a tajemství.

Zeleň byla příliš svěží, červeň příliš živá, vůně příliš mocná — nemohl se už od kytičky odloučiti, uschoval ji a často ji pozoroyal a často z ní vůni vdychoval. Omámila ho. Žil jako ve snách a síla té vůně byla taková, že ho i na to místo, kde kytičku nalezl, vábila, přitahovala, přikouzlovala. Sen sladký i tísnivý snesl se mu v duši a ta propukala chvílemi v jásoty, chvílemi se chvěla v křečích zoufalství. A chodil často na to místo, kde kytičku nalezl, zvláště tehdy, když mu bylo nejhůře, a snil a snil a vzlykal sténal… Kytička jahodí!

Ta vadla, lístky šedivěly svíjejíce se svými okraji, jahůdky usýchaly a bylo je jen stěží nalézti v kalíšku okvětí, jak byly seschlé, svraštělé. Červeň jejich bledla, byla to více už neurčitá šeď. Tak vadla, usýchala ta malinká, tam kdesi nalezená kytička jahodí!

A přece ji měl rád, bedlivě ji schovával, aby ani snítky nepoškodil, a bylo mu jí tak líto. A byli si tak podobni. Z květů a jásotu probírala se jeho duše a octla se ve víru stesků a nářků; ohromné cyklony nervové zanechávaly spousty, duše vadla, chabla, slábla, plody její neměly už znaku červena jako bujaré síly, ale více rmutné, mrtvé barvy smutečních růží.

Kytička jahodí! Svadlá, seschlá!
Duše člověka! Chvějící se, sesláblá, ubohá!

* * *

Nesmírný stesk ho přepadl. Jak obyčejně vzal svou kytičku opatrně do postranní kapsy a šel se podívat na to místo, kde ji byl nalezl. Byl tomu právě rok. Vdychl do sebe vůni zaschlých lístků a octnul se okamžitě v říši snů, v té říši, ve které se cítil doma, která byla jeho, dávajíc mu štěstí i smrt. Vzpomínal a jásal, vzpomínal a svíjel se bolestí a steskem. Jako vysílena uklidnila se duše. Ticho a chmurno bylo v ní, jen chvílemi žhavá vzpomínka projela jí. I na obloze klidno a chmurno, Zahalovala se potichu v temnou šeď. Jen chvílemi blesk jí projel. Pak chvíle bouře; blesk a dunění hromu. Příroda řvala a duši bylo v ní volno. Cítila spásu.

Slunko zasvitlo. A na místečku, kde před rokem ležela kytička jahodí, leží bezvládné tělo. Na líci stopy slz, na lévém spánku nepravidelná, tržná rána, s kraji pohmožděnými, krví podlitými. Příroda vysvobodila trpící duši a bouří svou, vyslavši blesk, utišila bouři v lidském srdci. A ve ztuhlé ruce jeho byla kytička jahodí. A jahůdky jakoby ožily, zčervenaly — krůpějemi jeho krve.

Kytička jahodí!