Vánky a vichřice/Kvetoucí třešně

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Vstalť jest této chvíle!	Kvetoucí třešně	Z mého života

Údaje o textu
Titulek:	Kvetoucí třešně
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 53–54.
Licence:	PD old 70

Zase se už kochám obvyklým jarním krásným obrazem. Kvetoucí třešně! Vídám celé čáry bílých kytic, rovné i hadovitě se vinoucí a zase v polích tu a tam osaměle a přece tak svěže kvetoucí bílé ty naše stromy. V noci vyhlížejí skoro strašidelně; jako nějaké tajemné „bílé panny“ a bál bys se jich, kdyby nebylo jejich jemného ševelu a příjemného výdechu. Ale brzy z rána vše tajemné s nich spadá; jako bílé nevěsty nebo družičky vypadají, tak čistě bílé, tu a tam s lesknoucí se kapkou rosy jako s démantovým šperkem. Když tak jedu řadou třešní, stále pozoruji, která je krásnější, ale nemohu se nikdy rozhodnouti; všecky zcela jako bílé kytice, složené zase z drobných, hezoučkých kytiček, že duše se povznáší a chtěl bych ke každé té kytičce rty přiložit a jich vůni ssát a ssát do vysílení.

Někdy přijíždím domů pokryt lístky květů: snad věděly, že s touhou se po nich dívám, snad i ony ulpěly na mně zrakem tak, že se odloučily od družek a šly se mnou. A já doma pak jemně je sbírám se šatu a klobouku a uschovávám si je mezi listy svých knih.

Je mi volno a cosi jako štěstí oblétá mou hlavu a jakoby se mi chtělo usaditi v duši.

V takových okamžicích slyším hlas: Proč nejsi vesel a šťasten? Proč se netěšíš ze všech těch krás jara, proč chorá tvá duše! Vždyť bys mohl být šťasten! Slyším a uznávám. Ale štěstí se přece neusazuje v duši, vždyť v ní vyvstává druhý obraz, truchlý, smutný, který uvidím za nedlouho. Pojedu zase řadami stromů. A na jejich větvích budou smutně zmírati zvadlé a zčernalé květy, na okrajích silnic pod stromy bude jako rozestláno množství lístečků okvětních, ubohých, zašlapaných v prach a bláto. A stromy budou smutně ševelit a v noci opravdu strašit a mně bude zase smutno, tak nevýslovně smutno.

Proč ta krása a ty šťastné chvíle jsou tak krátké? Proč tak rychle mizí? Proč krásný sen prchá, proč čisté ideály o blahu a krásnu tak často bývají smeteny v kal a rmut?

Nevím, nevím, ale ten strach před kratkostí štěstí a před jeho nestálostí je to, co mi duši kalí, co činí, že bych tak rád poslechl hlasu a radoval se s každou travičkou, s každičkým květem a byl zdráv a šťasten, ale že nemohu, že vůli přemáhá strach a tíseň, vždyť každého jara vídám třešně, ty naše milé sakury, se bíle odívat a zářit a vonět, ale každého jara vídám jejich květy černat a vadnout a padat a zmírat v prachu a blátě, zmírat lístečky rozváté o samotě, nepovšímnuty — —