Vánky a vichřice/Z mého života

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Kvetoucí třešně	Z mého života	Byl jeden strom…

Údaje o textu
Titulek:	Z mého života
Podtitulek:	Pod dojmem Herbenova Hostišova
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 55–61.
Licence:	PD old 70

Velkou lásku ke zvířatům považují někteří příliš učení učenci za duševní abnormitu. Bohužel, jsem tedy v tomto směru duševně abnormním. Mám velice rád zvířata. Ale z této „abnormity“ si ničeho nedělám. Vždyť jí tedy byl postižen i velký Zeyer, a býti postižen abnormitou, jíž i Zeyer trpěl, může býti člověku jen ke cti.

Mám velice rád zvířata. Nedovedu zašlápnout brouka lezoucího po cestě, nedovedl bych za nic vůbec zabít zvíře. Je mi jich tak líto; jdou, spěchají kamsi, jistě cosi chtějí, cosi zamýšlejí, jistě se na něco těší anebo se o něco starají — a v tom často ucítí cosi strašného a svíjejí se v bolestech a ještě štěstí, když rychle hynou. Což když jim necitelnost člověkova ještě k tomu připraví dlouhá muka nebo dlouhé, bolestné umírání?

Ať je to abnormní nebo ať je to zvýšená citlivost pro všecka utrpení a pro všecku malomoc — a zvířata velice trpí a moc jejich je velice malá proti naší — mám velice rád zvířata.

Jak bolestně mi umíral před několika lety pes, jak do posledního okamžiku oddaně na mne pohlížel, jak se mu kalily oči slzami! — Bylo mi ho tak líto a — plakal jsem s ním.

A když mi můj kocour, starý kamarád, kdesi zahynul, bylo mi nejbolestnějším pomyšlení, ku kterému se i Herben přiznal, totiž, co za strach asi měl kocour, dosud stále laskaný a hlazený, tom okamžiku, když kdesi viděl najednou tvář cizího člověka šklebícího se zlomyslností a úskokem a lačností, když viděl čísi ruku připravenou ne k pohlazení, nýbrž ke smrtícímu úderu —

Ne, nemohu za to, musím věřit se Zeyerem, že i zvířata mají duši. Odkud by se brala jejich oddanost, věrnost, přítulnost, vděčnost? Věřte, že tyto vlastnosti mají zvířata často větší měrou než mnozí lidé. Nevěříte? — — —

Žiji v takové zvířecí společnosti. Sotva ráno oči otevru, už mně můj starý pes — Trap se jmenuje — lízá ruku a tak jaksi zvědavě se mi do očí dívá, tuším, jak jsem se vyspal. Nebolí-li hlava? Budu-li vesel ten den?

Tak se mi zdá, že se ptají rozšířené a sympathické zornice psovy. — Nevím, milý Trape! Ale hlava dnes nebolí a cítím, že dnes budu šťasten.

Tak promlouvám k psovi a on tomu rozumí a rozjaří se a pobíhá stále kolem mne a ještě, než se obleku, vyběhne ven a zase se vrátí. Víte, kam šel? Šel povědět ostatním členům mé zvířecí společnosti, že mám šťastný den. A proto za chvíli přijde i vážný Ráž — dal jsem mu jméno podle jednoho milého čiperného kudrnáče — a tak jaksi s vysoka se na mne dívá, jakoby káravě řekl: Nu, však už je čas, že zas jednou máme doma jasno!

A pak se mnou snídají; myslím, že dobře vědí, kolik soust pozřu; tak upřeně se dívají. A jsou zcela klidni. Vědí, že jsem spravedliv při dělení snídaně a že jich neošidím. Spíš starý Trap někdy se tak hloupě na mne podívá, že zrovna slyším jeho myšlenky, které má o mně, neuctivý: „Ten člověk je opravdu blázen, dává nám víc než sobě!“

Pak přijde denní práce. Máme jí hodně, já i oni. O mé práci víte, ale neznáte asi námahu Trapovu! Není malá! Celý den sedět v okně, bedlivě pozorovat okolí; každého příchozího mi ohlásit, jít mu naproti, přivést mi ho do ordinace — je to maličkost?

A to jeho rozčilování, když někomu trhám zub! Toho nesnese, aby někdo tak těsně u mně vykřikoval! Vždyť ví, že mne bolívá hlava, a což, aby mi to, co se mi tak pod rukou zmítá, něco udělalo! Tak je pln obav Trap a oči rozevře dokořán a štěká a plete se mi pod nohama, až je operace hotova.

A když takových rozruchů prodělá Trap za den několik, není divu, že možno i on je trochu nervosni.

To Ráž, ten jen chvílemi se přijde na mne podívat, vážně vše obhlídne a jako nějaký inspektor pak zas svým těžkým klusem, jako těžkou prací unaven, odchází do jiné místnosti, která svým ovzduším jeho čichové nervy příjemněji dráždí, než ovzduší ordinační světnice.

Ale když jedu přes pole, provází mne Ráž; Trap je už stár, ten už jen hlídá dům. Jen že si osobuje příliš mnoho práva. Nevím; zdali naposledy za mé nepřítomnosti snad i mé knihovny nepoužívá. Vždyť prý se tváří tak rozšafně vždy a hraje prý takového pána, že si nesmí nikdo v domě dovolit mu něco udělat! Hotový revolucionář!

Ale ještě jsem vždy hodný kus cesty od Konice a tu prý už drsnost tyrana s Trapa spadá a on vybíhá mi naproti daleko za dům. A vítá mne i Ráže s cest lichotivým štěkotem a strká tak důtklivě do mne samou láskou, že mi nohy podráží. A oko se mu leskne a posadí se přede mne a vyplazí tak divně jazyk, že vypadá, jako dobromyslný broukal. A povídá mi: „Víš, nebylo mi zle, když jsi byl pryč, skoro bych dovedl doma hrát většího pána, než ty, ale jsem přece rád; že jsi zase doma. Ono je přece ve dvou veseleji!“

Při obědě mi dělá celá má zvířecí čeládka společnost. Trap sedí vedle mé židle na zemi po pravici, Ráž po levici a počítají sousta a dbají na správné dělení. Zapomenu-li se někdy, dají mi to hned znáti: Ráž krátkým zahafnutím, Trap nespokojeným zavrčením. K oběma se pak druží ještě druzí dva společníci, dva kocourci. Ti jsou ještě malí; jeden je celý tmavě šedý, druhý bílý s tmavými pruhy, oba mají kolem krku po červené pentličce. Malí jsou, ale k obědu se dostaví vždy přesně a zlobí: leden mi leze po zádech až za krk, druhý stahuje ubrus se stolu k nemalé mrzutosti Trapově — opravdu, příliš brzy poznali, že si se mnou mohou hodně mnoho dovolit! Nevím, půjde-li to tak dál, až dorostou, zdali nezmizí jídlo dřív, než vůbec já sám začnu jíst.

Tak mine den a když večer pracuji a píši, sedí to vše kolem mne a chruní a vrní a já vzpomínám a je mi dobře. Však sedím-li dlouho do noci, Trap se rozmrzí a dá mi znát svou nespokojenost.

---

Někdy se den zachmuří a večer jakoby těžký mrak vzduch mé světnice naplnil. Ubozí psi! Vyciťují to velice dobře. Ráž kdesi v koutku se jen po očku dívá a je vážnějším ještě než jindy. Trap pak, který mne už dobře zná, dívá se truchlivě na mne, někdy položí hlavu na mé koleno a oko mu zavlhne. Já vím, že si myslí: „Ubohý, ubohý! Jak ty trpíš! Kdybych mohl, vzal bych na sebe kus tvého smutku. Ale vidíš, musíš se přemoci! Vždyť co by ze mne bylo, kde bych se to octl, kdybys ty mi odešel? Tak jsem si zvykl dobře se mít, mohl bys mne vystaviti možným pak ranám neb aspoň ústrkům?“

Tak mluví zavlhlé oko Trapovo a já se třesu a jako zchátralý, sesláblý stařec dám se jím doprovázeti k lůžku a on si lehá vedle a pozoruje můj dech a bolestné záchvěvy.

Cítí se mnou. Vždyť kdykoli se probudím z těžkých snů, vidím ho bdět a jakoby se ptal, zdali už přichází ten čarovný pták, ta spasná naděje!

Těžké sny! Někdy se mi zdá, že mi mizí všecko! Ocitám se ve tmě, hlavy těch, kteří mne milují, se ztrácejí v mlze a já jich nevidím, nevidím jich, těch svých lidí, a nevidím ani těch dobrých němých tváří.

Těžký sen! A nejtěžší byl onehdy. Viděl jsem, že hlavy mých zvířátek se mění v hlavy lidí. A já jsem se lekl a bál jsem se; vždyť z úst těch lidí čněly řady ostrých zubů a z nich se hrozivě červenal takový strašný jazyk a s něho kapala slina, o níž jsem věděl, že je jed…

Takové sny mám! A jindy zase moc i ve snu dusí smutek, já vzlykám a bolestí se svíjím — tu probouzí mne Trap, líže mi ruku, zahřívá ji a dívá se a pohledem mluví: „Utiš se! Zas bude den! Neumírej! Uvidíš, že zase zasvitne slunce! Uvidíš, že zas mne budeš hladit šťasten, kliden! Máš ovšem toho štěstí vždy kratinko, ale nemohu ti pomoci, ač bych tak rád. Vždyť jsem jen ubohá němá tvář.“

Tak mluví starý pes a klade svou hlavu na mou ruku a já cítím tlukot jeho srdce, tak oddaného, a jakýsi klid přechází z něho do mne, dávám místa paprsku naděje a usínám.

Dobrá, věrná tváři! Účastníku práce a klidu, pozorovateli svých bolestí i výbuchů drtícího smutku — kamaráde při vzletech do nebe i při plavbě rozbouřeným mořem, proč se díváš na mne dnes tak velice smutně? Či zas větříš vichřici a vidíš v duchu zmítající se vrak? Vyciťuješ svými jemnými smysly zase začátek divoké smrště a bojíš se o mne?

„Hoc est in votis“, můj starý kamaráde!