Vánky a vichřice/Vstalť jest této chvíle!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vstalť jest této chvíle!
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 49–52.
Licence: PD old 70

Skřivánek vyletěl vysoko
nad pole a lučiny v květu
a zmizel v modru nebeském,
jak zapad’ by do jiných světů.
Skřivánku, ptáčku, zpěváčku,
jak letíš v nebeskou dáli,
rci, kde v tom malém hrdélku
ty všechny písně se vzaly?
Nevzaly se mi v hrdélku,
ony mi v srdéčku pučí,
tam rostou jako v poli květ,
jak čistý potůček zvučí.

(Sládek)

Umlkly zvony a na celou přírodu jakoby zalehl smutek nad utrpením a smrtí Lásky. A smutek se vkradl i v mou duši, tížil ji — pocítila osamocení. Utekl jsem se pod dobré borovice, aby mne svým šepotem uklidnily, kladl jsem hlavu na jejich šupinaté pně a nechal se jejich mezerách líbati paprsky slunce valně už spěchajícího k odpočinku. Viděl jsem v duchu modrými rouškami zakrytého Krista, slyšel jsem smutné postní písně; slyšel jsem poslední zaznění zvonů o zeleném čtvrtku a viděl ukládání Krista v hrob a odstrojený oltář. A zaletl jsem duchem až do minulosti a viděl jsem se jako hocha; líbal jsem obraz Kristův v temné předsíni kostelní upravené za hrob zemřelé Lásky, klekal jsem i ku malému kříži nedaleko oltáře a líbal zkrvavený bok i ruce. Pociťoval jsem opět tehdejší pocit jakési povznešenosti a posvátného klidu.

Leta minula, duše oloupená o dětské sny a chorobna bolestí a touhami jest jako oklestěný strom, který pouze vrchol svůj ve výši zvedá, pne se, k Slunci zářivému, zlatému, ale tak příliš vzdálenému.

Borovice šumí, vlažný vzduch prochází jejich korunami, vznáší se i na blízká pole a budí je k životu. Zrovna slyším rašení křů a dobývání útloučkého se osení ze země. Slunce na rozloučenou své paprsky ozlatilo a ony hřály a rozveselovaly pole i les. Jen v mou duši nevcházel ten očekávaný paprsek zlatý.

A tichem zazněl dvojí zvuk. Zaduněla z dálky temná rána, oznamující veliký okamžik Vzkříšení Lásky. Věděl jsem, že v tu chvílí kněz zvěstuje lídu: „Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel!“ Viděl jsem v duchu skloněné hlavy a vlající korouhve a hustý dým vystupující z kadidelnic, viděl jsem pozlacená roucha mešní a skutečně zde pod borovicí slyšel jsem temný hukot, ozev ze slavnostních ran a táhlý, jen chvílemi zřetelně vystupující zpěv. To vše se dálo tam pod kopcem.

A nedaleko mne vzlétl skřivan a s jásavým trylkem v hrdélku se vznášel do čistého vonného vzduchu. Třepotal křidélky a zpíval a jásal a smál se a plakal. Nevystihlé moře zvuků lilo se v mou duši a všecky ty zvuky byly tak čisťounké, tak jemné, tak veselé i smutné zároveň.

Tam zpěv a život, zde zpěv a život. A já stál a objímal peň borovice a oko se zamžilo a duše zmírala samotou. Nepřicházel paprsek zlatý! I ozvala se jakási drsná struna v duši a mozkem prolétly myšlenky: Tam pod kopcem život! nech snění, vidíš, že mu nikdo nerozumí, zmíráš do prázdna a ani tomu umírání nikdo nerozumí. Nikdo ti nerozumí, ani ten paprsek zlatý! Vnoř se v život pod kopcem, vnoř se v ty slavnostní šaty, zapomeň všeho, zpívej i ty s davem a buď jedním z lidí!

Zachvěl jsem se, bylo mi hořko v duši; a vzduchem jakoby zavanul nelibý zápach. Ještě jsem zaslechl poslední ránu oslavnou a zvuky doznívající táhlé písně a rychle jsem si představil další; lid se rozchází, ukládají se roucha zlatá mešní i obyčejná sváteční a několik okamžiků po Vzkříšení Lásky už se rojí pomluvy a intriky a z úst střiká pěna a z očí šlehá přetvářka a úskok.

Bylo mi v duši hořko a tak zoufale prázdno.

Však hle! z vysoka zase zazněl zpěv a skřivan jásal a plakal a zpíval a naříkal, borovice šuměla, vála mi do zasmušeného obličeje celé vlny vzduchu očisťujícího. Ty odvály rmut a hnus a já v duši zpíval se skřivanem a cítil, že v tom okamžiku na vždy dávám výhost pozlátku a lživosti davu a oddávám se úplně pravdě přírody, její kráse a nelíčenosti a její — samotě. A borovice kývala a slunce zapadajíc rudlo a duše vstávajíc ze rmutu a kalu zmírala čistým smutkem a touhou. A skřivan dozpíval svůj zpěv a celou přírodu jakoby táhl jeden hlas: Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel! I vzepjal jsem ruce, modlitba skřivánčí slétla se rtů, modlitba i dík: Za tvou písní, skřivánku, přírodo, poesie, půjdu, třebas o samotě a utrpením, poněvadž je pravda; dík za usnadnění rozhodnutí. Dnes ovšem se mi vyhnul paprsek zlatý, ale snad přijde jindy a zlíbá mne a shladí žal a oživí radostí a plesem.

A skřivánek s nevýslovně sladkým trylkem slétl k zemi, jakoby byl tušil, že někdo ho poslouchal a že někomu přispěl pomocí v bolesti a hoři. A má duše pěla za ním, pěla píseň svého nejhlubšího nitra a pěti bude tak dále, doufajíc, že přec jí někdo porozumí, že přivábí paprsek zlatý, ne-li dřív, tož jistě tenkrát, až skončí svůj zpěv a padne v zem.

Vstalť jest této chvíle! Allelúja! Allelúja!