Vánky a vichřice/Babí léto

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Štěstí a vrány	Babí léto	Krásou i bolestí

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 75–78.
Licence:	PD old 70

Všecko se tak kvapem už chystá k umírání! Pole se odívají v barvu smutku, černou barvu rozryté hlíny, a stromy se podestýlají pestře zbarveným listím, jako by si samy dávaly pestré obrázky do hrobu. Ze všeho vane takový smutek, takový truchlivý dech, jakoby říci chtělo: Nechtěl bys s námi umírat?

Já, samotář, chodím a loučím se s poslední zelení. Tam přicházím ke keři, který mne před krátkým časem tak poutal svou svěžestí a bujností, a dávám mu tiše „s bohem“, teď smutně se jen svadlým listím halícímu; onde zastavuji se u stromu, který svou plnou korunou mi tolik chladného stínu na horkou hlavu vrhával, já šeptám i mu své loučení, — stojí teď, chudák, s korunou valně už prořídlou!

Tak chodím a loučím se! V duši stesk a taková silná touha po štěstí a kráse, které by neustále trvaly, které by mne tak zrádně neopouštěly! Tak bych cosi šeptal, tak bych cosi vykřikoval z té duše, překypující lačností po lásce a dobru a stravující se steskem a vraždící slzou.

* * *

Dohnal mne na potulkách mých také samotář. Pavouček — babí léto! Pozdravil mne jako neklamný posel truchlého podzimku. Jako kníže seděl v bělostné a jemné pavučince — peřince a plul jako všemocný, velký pán vzduchem, nechávaje se houpati vlažným větérkem a poháněti hned vzhůru, hned dolů. Velký pán! A šťastný! Pluje stále jen v čistém vzduchu, nedotčen výpary z massy prosaické země!

Záviděl jsem mu a zdálo se mi, že mi kývá a že mne zve, abych putoval s ním v ty čisté sféry. Rychle jsem si vybudoval také pavučinku, ochrannou síť — své sny a honem zapomněl všeho, co mé snění poskvrňuje, a letěl a letěl s pavoučkem — babím létem vzhůru a dál a dál!

Ó, rozkoši! Letěli jsme nad pole a já kýval jim a děkoval za zeleň, kterou mi tolik radostí učinila, jim, teď umírajícím; letěli jsme nad lesy a potůčky a já vroucně vzpomínal jich šumotu hrkotu, kterými mé duši zpívávaly. Viděl jsem i vodu rybníčku, nad kterou jsem tolikrát stával, dívaje se, jak kdesi hluboko pod vodou mraky odražené oblohy plují, se honí a vábí a vábí!

Ale my letěli výš a výš! Jako po paprscích slunce jsme šplhali a já cítil štěstí a má duše byla plna světla a záře. Cosi se ve mně rodilo, jakási touha, zapět světu píseň velikou, píseň, kterou bych odestřel všem všechny své trudy a bolesti a své tužby. Celé mé tělo se chvělo, já cítil každičký nerv, jak tepe a žije — já se cítil tak velkým, tak mocným, má Mab dávala cítiti svou přítomnost, já viděl slunce a zář jeho vzněcovala i v mé duši oheň, který nepálil, nýbrž obživoval a obrozoval. My letěli výš a výš, ten malý pavouček-kníže v peřince jako babí léto, a já, uštvaný steskem, ale tíhnoucí za láskou a krásou. Mně zdálo se, že už už se rodí píseň ve mně, které dosud svět nezaslechl, a byl jsem tak šťasten čistotou ovzduší, jímž jsme pluli, vzdáleností od těch různých nečistých, špinavých výtvorů země — — —

Zavzdychl pavouček a mne jakoby chladný vítr zamrazil. Co se stalo? Pavoučkovi se pavučinka porušila a mne studený a ledový závan se země ovanul a má ochranná síť, mé Sny se zpřetrhaly. Zář pro mé oči pohasla a padáme. Padáme, pavoučku babí léto, ty, před chvílí pyšně plující kníže, já, před chvílí hrdý, velký ve své duši. Padáme, letíme od slunce níž a dál. Pavoučku, pavoučku, mně je tebe líto; ale kdo mne polituje?

A ležíme! Pavouček polomrtvý, já ohlušený, zkleslý, ochromený. Marně se domáhám svých snů; vše leží přede mnou pusto, černo, já cítím zevšad trny temných stínů země a útěchu odnikud. Zmizela mi bělostná tvář Královny Mab či jen pro slzy ji nevidím? Je to moje duše, co chtěla před chvílí štěstím pět, ta, která teď se láme bolestí a zoufalým steskem? Je to táž duše?

Opustila jsi mne, zázračná Mab? Opravdu zemru udušen tou nízkou, dusící prosou svého okolí?

Vidím: pavouček se sbírá a vztyčuje a z jeho tělíčka sune se tenounká, stříbrná nit a z nitě se tvoří pavučinka — pavouček zase se už vznáší, zase knížetem pluje do výše.

O, díky! Struna stříbrná i ve mně zvoní, struna naděje, v hrudi cosi zalká a zabuší, cosi se sbírá, sbírá, já zase ještě sice v mlhách, ale přece již vidím tu čarovnou vilu Poesie, která mne povznáší, očisťuje, vede, vede, vede…

Ó, truchlý podzimku! Pavouček mi odletěl, zase jsem sám a rty mé mimovolně šeptají všemu „s bohem! s bohem!“ a tělo se samo uklání jako v bolestném loučení na dlouhou dobu. Opravdu „s bohem!“ či přece ještě „na shledanou“? A na jakou shledanou?