Vánky a vichřice/Štěstí a vrány

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Štěstí a vrány
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 71–74.
Licence: PD old 70

Našel-li Škampa ptačí hnízdo opuštěné a rozepěl-li se pohledem na ně k dojímavé tříslokové básničce, tož já jsem pozoroval něco ještě smutnějšího: ptačí hnízdo opuštěné a pomalu rozervávané…

Nad malým rybníčkem pne se mírný svah, jenž částečně jest porostlý malým lesíkem vysokých, starých smrků, které dále k okraji přecházejí v nízký borový a jedlový podrost. Lesíkem jde téměř nepatrná stezka a pod ní klidný, jen tiše zpívající potůček. Na příkrém výstupku mezi lesíkem a rovinou polí stojí malý keř hlohový.

A v tom pěkně ve skrytu mezi dvěma větvičkama našel jsem je, hnízdečky pěkně vybudované neznámými mně zpěváčky.

Kteří to byli, nevím. Když jsem hnízdečko vypátral, bylo už vychladlé. Ale chodíval jsem k němu často. Viděl jsem v duchu celou jeho historii.

Tak jednou i jemu, malému opeřenci, zabušilo malounké srdečko v hrudi, usídlila se v něm láska. A když dovedl toho, aby láska jeho byla opětována, pak přivedl si vyhlédnutou družku k hlohu, ukázal jí lesík a potůček a rybníček a samička šepotem vysokých smrků okouzlena dala najevo, že se jí tu líbí. A pak se dali do práce: snášeli pilně stebélka a peříčka a splétali to v takové malé, hezoučké hnízdečko.

Vždy večer utrmáceni celodenním shonem sedali asi mezi větvemi hlohu a jemným štěbetáním vyprávěli si o své lásce a štěstí a o štěstí budoucích dnů.

A to také se dostavilo. Napřed hlídání až k smíchu malých vajíček a pak ty milé hlásky mláďat! Co to bylo radostí a jásotu v tom měkkém hnízdečku! Viděl jsem v duchu ta dobrácká černá jejich očička i žluté dychtivě, sahající zobáčky, viděl jsem tělíčka s nepatrným množstvím peří a pak stále se zvětšující a rostoucí křidélka, viděl jsem i první let a viděl jsem i jejich rozchod!

To vše mi povídalo mé hnízdečko v hlohu a já opatrně, jako by v něm ještě ptáčci sedali, s meze do něho se díval a zdálo se mi, že v něm ještě vidím otisky malých hlaviček, živených láskou a žijících k lásce a zpěvu.

Chodíval jsem tam často. Bylo mi tam tak jaksi volno i příjemně smutno. A bylo mi líto, že vše je teď opuštěno. Ale těšil jsem se na cosi. Doufal jsem, že jednoho dne najdu hnízdečko zas obydleno, zas plno ruchu a veselého zpěvu.

Nedočkal jsem se toho. Na místo vykouzlovaného obrazu dočkal jsem se smutku a žalosti. Viděl jsem, že hnízdo chátrá. Okraje nebyly už tak hladky jako dřív, tu a tam vyčnívalo stéblo a sláma, hnízdo se rozpadalo. Rozpadalo? Nikoliv! Dílo, které láska vybuduje, je pevnějších základů, to nepomíjí tak rychle a snadno. To je trvalejší! Jen cizí zhoubné vlivy mohou je úplně porušiti.

A tak se stalo i zde. Ne déšť, ne vítr škodily hnízdu, nýbrž něco jiného. Jednou jsem viděl plazit se po hnízdě slimáka a ten nejen že všude za sebou zanechal slizké stopy, nýbrž svou tíží hnízdo úplně proděravěl. A hnízdo už nebylo celé. A pak jednoho dne jsem viděl černou vránu, jak je rozklovávala.

A hloh nebyl už přechovavatelem hnízda. To bylo rozchváceno, po větvích kře visela tu sláma, tam peří, onde suchá větvička — smutné zbytky hnízda tichého skromňoučkého.

Pak jsem se místu tomu vyhýbal a když jsem někdy mimoděk k němu přišel, shledával jsem zrakem pracně po větvích zbytky z hnízda a divně jsem se vždy zadumal. Zdálo se mi, že blízké smrky ke mně mluví, že i hloh smutně k tomu přizvukuje a že vše to šeptá:

„Nediv se, že takové zhouby a zloby nalézáš v přírodě. Ani u vás, mezi lidmi, není tomu jinak. Vystav si v duši sebe skrovnější hnízdečko lásky a radosti a krásných ideálů, vybuduj si je sebe uměleji a oddej se jen svému krásnu, zapomenuv ostatního světa, přece se najdou i mezi vámi, lidmi, oškliví slimáci, kteří svým slizem stavbu tvou poskvrní, i černé, ošklivě krákorající vrány, které svou radost v tom nalézají, rozklovávati svými drsnými zobany to, co jsi duši své vystavěl. Takové stavbičky čistých vznětů a ideálů jako by měly divnou magnetickou moc na takové vrány: jen po nich pátrají a s pustou rozkoší je sápají. Ale my v přírodě přece stavíme zase vždy znova! Víme, že mnoho našich děl zloba zničí, ale něco přece přetrvá: a to je vědomí vznešenosti zápasu mezi tmou a světlem, mezi láskou a dobrem a zlem a nenávistí.“

Tak mi znělo v uších. A já teprve si uvědomil, co krásných ideálů a pocitů i mně vrány rozklovaly. Ba vzpomněl jsem si, že, chystaly-li se ke klování hodně zuřivému, jaksi si zjasněly peří, ba i hlas hleděly změnit v příjemnější zvuky — — A těch vran jsem se bával nejvíc.

Vzpomněl jsem toho všeho, viděl jsem v duchu všecky ty slimáky a vrány, stále hotové k ničení květů duše, a cítil jsem, že opravdu příroda je nejlepší učitelkou a utěšovatelkou.