Vánky a vichřice/Krásou i bolestí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Krásou i bolestí
Autor: Ferdinand Karafiát
Zdroj: KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 79–83.
Licence: PD old 70

Šli jsme nocí. Obloha byla nad námi jako nějaká světle temná látka a na ní plno, plno zářivých hvězd. Ticho a klidno bylo kolem nás. Jen za námi šel jemný ohlas vzdálené hudby a rozpoznával jsem v rozptýlených tónech smutnou píseň: Muziky, muziky, vy pěkně hrajete, vy jste mne z mého sna probudily!

Bylo mi měkko v duši, ale klidno. Snad všem nám. Na kopci jsme se obrátili a dívali na městečko. Tmavých střech viděti nebylo a měsícem ozářené obílené zdi zdálo se, že nemají střech. „Jako orientální městečko,“ řekli jsme si.

A zas jen tu a tam výkřik klarinetu, čím dále, tím tišší, a šumot vrbin u cesty.

Daleko na obzoru ostře se rýsovala hradba lesů. Sledovali jsme její linii.

A blízko nás lesík tiše šumící se svými třemi strážci, třemi vysokými, starými bory.

Řeč byla o tom, o onom, chválili jsme krásu noci a její kouzlo, těšili se z jasu měsíce a záře hvězd.

Když jsme se rozcházeli, najednou cosi šlehlo mi do duše. Nevím, co to bylo, zda slovo, zda pohled, nevím co, ale okamžitě zmizelo veselí a klid a zatloukl na duši můj starý, známý, stesk.

Jakoby mi noc potemněla!

Jakoby záře hvězd pohasla!

Neviděl jsem už fantastických obrysů různých předmětů, působených magickým světlem měsíce, na něž jsme se před chvílí upozorňovali, cosi mi zalkalo v duši.

Šel jsem mezi stromy lesíku, kde jsme nedávno hledali stopy zmírajícího zvířete, a zdálo se mi, že ty skřeky bolesti, které tenkrát dle našeho mínění vydávalo raněné zvíře, nyní vycházejí z mé duše.

Snažil jsem si uvědomit, že noc je dosud krásnou, vždyť jsme si to vzájemně řekli a potvrdili, ale pocit krásna zmizel a zmizel a smutek a těžko zaplavovaly duši. I vůně čistého nočního vzduchu se ztratila a já cítil pouze hnilobný zápach bramborové natě.

Přicházel jsem k domovu. Z nedaleka ještě zalkalo: „vy jste mne z mého sna probudily!“ a já smuten vešel do zahrady. Zdálo se mi, všecka vzdychá, pláče.

* * *

Upadl jsem v neklidný, těžký spánek. A ráno? Vidím, co krásná noc přinesla! Květy zahrady sežehlé mrazem sklánějí své lepé hlavy a v mé hlavě bolest a v duši smrtelná tíseň. Z očí násilím se lejí slzy, slzy vstoupají i do hrdla a zatajují mi dech.

A smutno, smutno, smutno!

Před několika hodinami pocit krásna a hned za tím pocity smrtelné tísně a bolesti.

Nemyslíte, že krása je cosi blízce příbuzného bolesti? A to nejen pro organismy lidské, nýbrž i pro organismy nižší? Já snad svou bolest zavinil chorobnou sensitivitou, ale proč i ty jiřinky zmírati musily? Dívaly se svými bujnými, pestrými hlavami jako velkýma očima také asi do jasna krásné noci, daly se ovívati jejími vánky, pohlížely na zlato hvězd a ten můj koncertní mistr, který mi vždy za večerů a nocí koncertovával v zahradě, asi jim hrál a ony naslouchaly jemu i měkkým tónům nedaleko zpívajícího klarinetu. Krásno, krásno! A najednou cosi jako dech smrti přešlo zahrádku a životy prchaly. Cvrček zděšeně umlknul a někam se schoval a jiřinky? — Ty umřely!

Proto cosi, když jsem šel zahradou domů, mi znělo jako pláč, jak žalobný nářek, jako když poslední dech se dere z hrdla umírajícího.

Byla to tedy smrt, co vedle mne kráčela v tu noc a co mi způsobila zmírání duše.

Tož co je krása a co bolest? A kdy cítíme absolutně čistě jedno bez přimísení se druhého? Jistě to tělesno naše činí, že nemůžeme prožíti a vyžíti krásno jako krásno. Cosi o nás zavadí, do nás udeří, tělesno naše a tělesno okolí, a hned za krásou jde bolest aneb s ní současně se rodí.

Proto pocit dobra, lásky, uměleckého vznětu — vše, vše je provázeno i pocitem bolesti, a když ne jiným, aspoň tím, že se ptáme: neztratíme brzy toto své krásno? anebo: proč nemůžeme býti ještě lepšími, proč nemůžeme milovat ještě více, proč není tak trvalého krásna, abychom se už nemusili vraceti v prosu?

Už tyto otázky samy sebou jsou výronem bolesti. Kdo umělecky tvoří, trpí, poněvadž nedosahuje toho, co mu zvoní v duši, kdo koná dobro, trpí, poněvadž neví, zdali konaje dobro, nečiní zlo; kdo miluje, trpí, nemoha vysloviti výši své lásky, nemoha se tak rozptýliti v lásce a v oddanosti, jak by chtěl.

Trpíme, jsouce vázáni a sklíčeni tělesnem svým i tělesnem svého okolí.

Tak za citem krásna jde neustále cit bolesti. Ale co se divíme, že oba city jsou si příbuzny? Krásno oživuje sice a bolest zabíjí, ale jak krásno tak bolest očisťuje.

Očisťuje-li však bolest, jest i ona sama sebou krásnem. Přes to, že zabíjí. Vždyť nevíme, zdali smrtí nevstupujeme do stavu jiného, duchovního, daleko lepšího. Byla by tedy i smrt krásnem…

* * *

Byla noc krásná a současně bolest působící. Jiřinky mrazem pomřely, možná, že v těch okamžicích povadlo mnoho květů i mé duše. Ale snad možno, že také touže nocí, bolesti i krásy plnou, zase duše pokročila o něco dále na cestě svého nejvniternějšího života…