Vánky a vichřice/Útěk

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Odsouzen?	Útěk	Vstalť jest této chvíle!

Údaje o textu
Titulek:	Útěk
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 46–48.
Licence:	PD old 70

A ležela v klidu zahrada a louka, stála tichá a klidná temná stráň; jen jemně, jemňounce na ní chvílemi oddychovaly keře. A na stráni nahoře týčil se tiše, nepohnut temný obrys kříže a na něm klidně spal Ukřižovaný.

Ticho. Klid, odpočinek, pokoj, mír.

Spánek. Sny.

— — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Do duše to udeřilo jako velké kladivo. Hruď se sevřela nevýslovnou úzkostí; mne klid přírody nezasáhl. Hlava se točí, vidím jen jedno, nedosažitelné, vzdálené, cítím hroznou tíseň, oči se co chvíli zalévají slzami — co počíti, kam utéci?

Utíkám. Utíkám myšlenkám, vzpomínkám, touhám, svodům. Tráva na louce smutně šelestí mi pod nohami; snad pláče, že ji ruším ze spaní. Nedbám. Utíkám. Bolest divoce pere v srdce, vzlykám vzlyky hlubokými, otřásajícími hrudí, tělem, šílím.

Utíkám, kam? Stráň! Co se mi stavíš v cestu, ty ponurá, temná stráni? Dej mi kus své nehybnosti, klidu, a pak stav můj útěk!

A v duši to řve, hlučí, řeže, pálí, letím do stráně, padám s ní dolů, klesám na zem zemdlen, uštván, chvěji se úzkostí nesmírnou.

A bolest se ozývá přece dále. Utíkám podél potůčku, jehož nočního pláče teď neslyším, po louce podél stráně, padám u rybníku. Vodo klidná, i v noci se lesknoucí, co mi chceš říci? Co povídají tvé malé vlnky, co znamená to tvé lehké čeření? Ukazuješ mi obraz měsíce. Jasný, velký, zářící! Ukazuješ, ale nedáš! I ty klameš?! Mám jít za ním? Mám svou ztýranou hlavu vnořiti v tvou chladnou tůň a zlíbat to zlato měsíce? A budu mít pak klid, pokoj? Nevíš? Nevíš! I ty jen v dálce štěstí ukazuješ, v dálce, v dálce, v dálce — — nesmírné, nedosažitelné. — Že bys mi hlavu schladila, horkou, šílenou, schladila mozek vířící Snem a Touhou? Víš to jistě? Víš?

Hlavu k vodě skláním, čekám odpověď, první dotyk vody s čelem potem zroseným — z vody slyším šepot: Nevím!

Hrozná nejistota a výkřik zoufalství otřese mým tělem, nový šum v hlavě, v mozku, a zas utíkám bolesti, utíkám jí, jejímu zubu, jejím šlehům, ranám. Utíkám, klopýtám, padám, zvedám se — utíkám — utíkám.

Kříž! Snad Ty? Padám na kolena a v hlubokou noc zavzní vzlyk! Dej mi rozum, rozvahu, ty velký, klidný, tichý! Neber mi stesk, tolik nechci, ale utiš mozek, dej klid! Objímám tvé kamenné lože, dotýkám se tvých nohou — spíš? Já — prosím!

Tepny bijí, srdce tluče, dech se staví, čelo se skrápí potem, tělo se chvěje — klid, klid, klid — a — bolest řeže, hlodá, pálí — klesám v bezvědomí, padám se stráně.

Noc klidná, ticho. Odpočívá louka, strnule stojí stráň a na ní mlčky se vztyčuje temný obrys kříže a spícího Ukřižovaného.

Ticho.

A pod strání tělo lidské se chvěje, divoké záškuby chvílemi jím projedou a nevýslovně smutný vzlyk volá marně o pomoc proti bolesti — —

Nepomáhá člověk, spí i Bůh — —