Vánky a vichřice/Odsouzen?

Vánky a vichřice Ferdinand Karafiát
Mé jiřinky	Odsouzen?	Útěk

Údaje o textu
Titulek:	Odsouzen?
Autor:	Ferdinand Karafiát
Zdroj:	KARAFIÁT, Ferdinand. Vánky a vichřice. Brno: A. Píša, 1910. s. 43–45.
Licence:	PD old 70

Je svátek mrtvých! Svíček zlatý svit
se s hrobů lije v smutné světlo denní,
pojď, dej mi ruku, půjdem pomodlit
se k hrobům těm, u kterých nikdo není!

A. Klášterský

Bouřlivá noc, temná. Vichr svištěl haluzemi stromů, ohýbaje a lámaje je. Kde který list sežloutlý a uvadlý ještě zbyl, padal k zemi, jemně, smutně, tiše; už listem nikdy nebude. A vichr burácel a všude v přírodě šumot, praskot, hvízdot, sténání.

Stál smutně pod jedním stromem a v jeho hlavě to také tak burácelo a se otřásalo. Udeřila mu hodina, zazněl mu jeho umíráček: zůstal sám! Jako uragan hnaly se jeho mozkem myšlenky smutné, tísnivé, děsivé — — — Viděl svůj život. Ulpěl na vidině. Jí sloužil, pro ni a jí žil. Pro ni zapomínal, že je ještě jiný svět, ale zapomínal rád. Jí veden byl od bolesti k bolesti, ale jakoby bolestí jeho nitro bylo zkypřováno, otevíralo se kráse poesie, hladovělo po ní čím dál, tím více, hltalo ji. Šel svou cestou. Po cestě „světa“ chodil jen jako ve snách. Někdy zasvitla mu chvilka štěstí — ale brzy zase uhasínala. Ponejvíce jen stesk a bolest rvaly mu duši.

Ale ve všech útrapách přece jen vidina stále se nad ním vznášela, ho blažila, k práci vedla. Bylo to jako světlý stín, který stále cítil u sebe, který mu myšlenky dával, který mu ruku vedl. A když jeho tělo choralo, sláblo, chřadlo, tím více ještě žil pro ni, pro svou milou vidinu, a cítě krátkost života, snažil se svou duši zbavovati vší země, aby se otevřela dokořán, aby všemu světu bylo zjevno, že vidinou žil, že vidině jedině patřil. —

A přece — zůstal sám! Jako umíráček mu to zní v hlavě. Už nemá své vidiny, svého jediného štěstí? „Sám, sám, sám“ jako zvuk vzdáleného děsného zvonu se mu tu v srdci ozývá. Sám!? Nikdy nedotkne se ho bílá ruka, aby vrásky s jeho čela shladila? Nikdy nesnese se jemný polibek na jeho vlasy, jak zázrakem všecek trud a smutek odvívající? Je opravdu sám? Co bude? Na co má myslit, pro co má pracovat a se snažit? Kde jsi, vznešená vidino, jediná radosti? V hlavě mu hoří, tepny šíleně tepou, taková divná touha po klidu ho jímala, a bolest a bolest veliká ho lámala a nevýslovná touha po té jeho Vidině. Duši mu zahalil černý mrak a ani jediná hvězda neprosvitala, vše bylo minulým; budocnost? Tmavá, bez hvězd. Sám! Z očí mu vytryskl proud horkých slz; veliká vlna smutku mu zaplavila mozek — — —

Do rozvířeného vzduchu spěje duše chorá, dobrá, opuštěná, zraněná, nepoznaná — —

Tisíce světel září na hřbitově večer o Všech Svatých. Hroby okrášleny se lesknou, mezi nimi zástupy lidu, všude šum, tichý rozhovor, dojaté tváře, vzpomínky; zdáli ohlas modliteb. Jen v zádi hřbitova temno. Na jeho hrobě pusto. Žádné světlo. Leží na místě předsudkem odsouzených.

Než přece! Hle, cosi se zalesklo, a vedle druhé světýlko se začíná rozhořívati. Ovšem světýlka jsou malá, menší než ta ostatní na hřbitově, ale tak zrůžovělá, tak mile svítící! Tedy přece někdo vzpomíná a rozsvěcuje svíčičku! — Popošel jsem blíž. — Na hrobě dvě teplým podzimem se opozdivší svatojanské mušky!

Myslíte, že nedojdou tato malá světýlka přírody tam, kam míří velká světla lidí?!