Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém/III. Důsledky

Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém František Šulc
II. Třicet článků Husových, odsouzených na sněmu Kostnickém	III. Důsledky

Údaje o textu
Titulek:	III. Důsledky
Autor:	František Šulc
Zdroj:	ŠULC, František. Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém. Praha : Tisková Liga, 1905. S. 56–80. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

1. Patrno, že Hus nebyl odsouzen pro žaloby křivé, nýbrž pro učení, které jest v jeho spisech, jež uznal za své, a jež dosud máme. — Nebyl odsouzen pro bludné učení o Velebné Svátosti Oltářní, ani o početí Panny Marie, ani o předurčení, ani pro články, které teprve později na sněmu Tridentském a Vatikánském byly stanoveny, ani proto, že zavrhoval ústní podání, nýbrž z té příčiny, že 1. bludně učil o církvi — že jest sbor jen lidí vyvolených, t. j. takových, kteří dojdou spasení, a že k ní nenáležejí předzvědění, t. j. ti, kteří věčně zahynou; 2. o její ústavě — že Kristus neustanovil viditelnou hlavu církve, že papežství jest zavedeno císaři; 3. o její kázni — že poslušnost žádaná v církvi jest výmysl kněžský, a že kněz nemusí poslouchati ani biskupa ani papeže, když mu zakazují kázati, poněvadž kněz nabývá práva a povinnosti kázati svěcením, a není mu k tomu potřebí poslání apoštolského; 4. o jejích pokutách — že pocházejí od Antikrista, a že jich nikdo nemusí, ba někdy ani nesmí dbáti; 5. o Viklefovi — že jeho učení, 45 článků, bylo odsouzeno nespravedlivě a nezákonně; 6. o činech lidských — že vše, co činí hříšník v hříchu smrtelném, jest hřích, a co ctnostný, jest ctnost; 7. že podvracel základ veškerého rádu právního a společenského uče, že když jest pán světský, nebo prelát nebo biskup ve hříchu smrtelném, není pánem, prelátem, biskupem.

Všecky články nejsou kacířské, některé jsou jen bludné, pohoršlivé, urážlivé, rozkolnické a p.; byly odsouzeny in globo, hromadně, t. j. všecky přečteny a pak připojeny censury. Některé možno, ovšem uměle, vyložiti katolicky; možno, že Hus některým tak rozuměl, ale církev nemohla souditi o tom, co Hus myslil, nýbrž o tom, co jeho slova ve smyslu obecném a obyčejném znamenají.

2. Srovnáme-li odsouzené články Husovy s články Viklefovými, seznáme, že si jsou v mnohém velmi podobny. 30. Husův a 15. Viklefův jsou úplně stejné, 20. Husův a 8. Viklefův jsou velmi podobné, a rovněž třeba říci o celém učení obou. Hus čerpal bludy své z Viklefa, ale nešel tak daleko; také Husův spis o církvi není původní, nýbrž jsou to zkrácené dva spisy Viklefovy: De Ecclesia = O církvi, a De potestate Papae = O moci papežově. Viklef byl Husovi vzorem, proto měl Hus kázaní za nejdůležitější činnost kněze jako Viklef, a ač sám měl značné příjmy jako Viklef, doporoučel duchovenstvu chudobu jako Viklef.

3. Na kacíře církví odsouzené byl stanoven zákonem světským trest smrti upálením; tak čteme v nejstarších zákonnících německých: Sachsenspiegel kolem r. 1230 a Schwabenspiegel 1274—80. Císař Bedřich II. zejména 22. února 1231 v Padově nařídil podobně a odůvodňuje to tím, že trestá-li se velezráda proti panovníku světskému smrtí, má tak býti potrestáno tím více kacířství, poněvadž to jest velezráda proti Bohu, králi nejvyššímu.

Císař mezi jiným praví: „Statuimus, ut crimen haereseos et damnatae sectae cujuslibet, inter publica crimina numerentur; imo crimine laesae majestatis nostrae debet ab omnibus horribilius judicari, quod in Divinae majestatis injuriam noscitur attentatum = Ustanovujeme, aby zločin kacířství a všech odsouzených sekt počítán byl ku zločinům veřejným; ano všichni mají ho považovati za hroznější než jest zločin urážky našeho veličenstva, poněvadž, jak patrno, čelí jako bezpráví proti Božské velebnosti.“ — A o něco dále: „Praesentis nostrae legis edicto damnatos mortem pati haereticos quocumque nominae censeantur, decernimus, ut vivi in conspectu Dominum cumburantur, flammarum commissi judicio = Ustanovujeme, aby nařízením tohoto našeho zákona kacíři, ať se jmenují jakkoliv, k smrti odsouzení, byli za živa před zrakoma lidí spáleni, odevzdáni rozsudku plamenů.“ O těch, kdo by snad po rozsudku ze strachu před smrtí bludy své odvolali, nařídil, aby byli doživotně uvězněni (in perpetuum carcerem detrudantur).

4. Co by se bylo stalo s Husem, kdyby byl v Kostnici odvolal? Kdyby byl na sněmu svou chybu hned uznal a sám odvolal, byl by se snad směl do Čech vrátiti; kdyby byl však odvolal tu, když byl již z kacířství usvědčen, byl by více do Čech nepřišel; tu by se na něm byla naplnila slova zákona: In perpetuum carcerem detrudantur = Nechť jsou na vždy uvězněni.

Do sezení 15. dne 6. července 1415 byl přinesen dvojí formulář rozsudku, jeden pro ten případ, jestli Hus neodvolá, a druhý pro ten případ, jest-li Hus odvolá. A v tomto druhém bylo: „Avšak poněvadž z některých známek jest patrno, že Jan Hus vypočítaných hříchů svých lituje a jak tvrdí se srdcem upřímným a vírou nepokrytou do církve navrátiti se chce: proto ho připouští svatý sněm, aby odpřisáhl a odvolal veškeré kacířství a bludy obzvláště Jana Viklefa, přijímá ho jako marnotratného syna dobrovolně vyznávajícího hříchy a kajícího, a pokorně prosícího rozhřešuje od klatby, kterou byl stížen. Avšak poněvadž učením jmenovaného Jana Husa méně správným, od víry odchylným a bludným dána byla pohoršení nesčíslná, a roznícené bouře v církvi Boží a v lidu, a zlehčováním moci klíčů a nešetřením censur těžce uražen byl Bůh a církev: svatý Sněm tímto ustanovuje, aby týž Jan Hus, jako člověk církvi Boží škodlivý, pohoršlivý a proti ní odbojný svěcení kněžského a jiných úřadů byl zbaven a z nich sesazen. Svěřujíce, aby toto sesazení arcibiskupové Milanský a Feltrenský a biskupové Astenský, Alexandrinský a Bachorský dle řádu práva před svatým Sněmem provedli, ustanovujeme, že „{{Cizojazyčně|la|ipsum Joannem Hus, tanquam hominem periculosum fidei christianae, propter praemissa immurandum et includendum in carcerem, immurari et includi debere, et ibidem perpetue remanere“ — má býti týž Jan Hus jako člověk víře křesťanské nebezpečný, z předeslaných důvodů uvězněn a uzavřen a proto ať jest uvězněn a uzavřen, a ať tam zůstane navždy. Von der Hardt: Conc. Constantienae Francoferti et Lipsiae 1699, díl IV., st. 431.—34. Tak bylo navrženo dle tehdáž platného práva pro případ, jest-li Hus odvolá. To právo znal také Hus. Proto věděl, že svobody dojde jen tu, dokáže-li, že učení jeho není bludné; proto je stále různými způsoby vykládá, proto chce důkazy, že bloudí, a když je slyší, uznati jich nechce, a znova a znova míní dokazovati, že svým slovům jinak rozuměl, nebo že jak učí on, učili jiní, kteří bludaři nebyli, zejména sv. Augustin a jiní svatí Otcové. Když se mu nepodařilo dokázati, že bludům neučil, věděl, že když po processu blud svůj uzná a odvolá, čeká ho doživotní vězení. Mohl tudíž voliti: buď bludů neuznati a smrt, nebo bludy uznati a odvolati a doživotní žalář. A to po našem náhledu byla nejdůležitější příčina, že bludů svých uznati a odvolati nechtěl. Čeho by tím byl dosáhl? — Byla tímto vším vinna církev? či snad sněm? Nikoliv; tehdejší zákony, které Hus znal.

5. Poněvadž Hus nejevil ani v Kostnici kajícnost a povolnost, nýbrž naopak neústupnost, neboť, ač byl suspendován, mši svatou sloužil a při mši svaté i kázával, na kteráž kázání přicházeli posluchači mnozí; byl uvězněn. Z počátku byl v Kostnici přijat vlídně, jak píše sám; ale když bylo patrno, že by tato vlídnost k ničemu nevedla, sáhnuto ku přísnosti. Biskup Kostnický Husa zřejmě upozornil, že mši svatou sloužiti nemá; ale Hus toho nedbal a sloužil dále.

6. Zikmund dal Husovi průvodní list, tak zvaný svobodný glejt; často se tvrdí, že když dovolil Husa upáliti, porušil dané slovo. Náhled ten jest nesprávný. Průvodní list zaručoval jen bezpečnost na cestě, nemohl ale chrániti před vinou a proto ani před trestem zaviněným. Kdyby byl měl glejt ten smysl, že nebude směti býti Hus potrestán, bude-li shledán vinným, nebylo by bývalo potřebí, aby Hus do Kostnice chodil.

Také někteří tvrdí, že Zikmund po rozsudku měl vydati Husa českému králi Václavovi. I tento náhled jest mylný. Císař římský byl obráncem církve v celé církvi, proto i v Kostnici; a mimo to, každý jest trestán tam, kde byl shledán vinným a kde byl odsouzen. A kdyby byl král Zikmund skutečně vydal Husa králi Václavovi, co by se bylo stalo? Král Václav by byl buď dal dle stávajících zákonů Husa upáliti, a pak by byla bezpochyby povstala válka domácí, anebo by byl Husa hájil, a pak by byla povstala válka s cizinou. Tedy, kdyby se i byla stala věc pro tehdejší právní poměry nemožná, nic dobrého by z ní bylo nevzešlo.

7. Častěji možno slyšeti, že Hus byl muž ctnostný; sněm tedy odsoudil a úřad světský spálil člověka ctnostného. — K tomu připomínáme: Eneáš Sylvius, později papež Pius II., jenž napsal jazykem latinským Českou kroniku, praví o Husovi, že byl muž mocný slovem a slavný pověstí čistšího života (lingua potens et mundioris vitae opinione clarus); ale o jeho stoupencích duchovních praví, že to byli lidé prodlužení, zločiny a vzpourami znamenití, kteří se domnívali, že novotou věcí ujdou trestům — aere alieno gravati, sceleribus ac seditionibus insignes, qui rerum novitate evadere poenas arbitrabantur. Aeneae Sylvii: Historia Bohemica ve sbírce: Rerum Bohemicarum antiqui scriptores, Hanoviae, 1602, str. 141. Ale z toho neplyne, že byl Hus vzorem ctnosti. Někteří chtějí rozeznávati víru a mravy a praví, že něco jiného jest chybovati proti zákonu mravnímu, a něco jiného poblouditi v učení víry, a že může i člověk ctnostný velice pochybiti v učení víry. — K tomuto výkladu odpovídáme, že jest to ovšem možno; ale když člověk ctnostný jest příslušnými úřady duchovními upozorňován, že chybuje v učení víry, ano když jest pro tuto chybu kárán a trestán a s ním trpí také jiní, když konečně jest docela vybízen, aby blud svůj odvolal, a on v něm přece zůstává: takový člověk ctnostným nazván býti nemůže. Dokud nebude změněn katechismus, a to se nestane nikdy, a čísti v něm budeme, že proti prvnímu Božímu přikázání člověk hřeší také kacířstvím, tak dlouho nemůže katolický křesťan právem tvrditi: Hus byl člověk ctnostný. Kacířství jest hřích smrtelný, a kdo zůstává zatvrzele v hříchu smrtelném, právem člověkem ctnostným nazván býti nemůže. Sněm Kostnický na místě dříve udaném nazývá Husa „hominem Ecclesiae sanctae Dei pernitiosum, scandalosum, seditiosum, periculosum fidei Christianae“ = člověkem svaté církvi Boží škodlivým, pohoršlivým, pobouřlivým, víře křesťanské nebezpečným; o učení jeho praví, že z něho povstala nesčíslná pohoršení a vzpoury proti církvi Boží. — Nejen katolický křesťan, nýbrž ani žádný rozumný a povážlivý člověk, který dějiny Husitismu jen poněkud zná, nemůže právem tvrditi, že sněm mluvil do větru.

8. V novější době někteří jdou ještě dále a praví: Vždyť panna Orleanská byla také upálená, a ejhle! (dle Ottova Slovníku naučného díl XVIII. str. 876.^{[red 1]}) papež Lev XIII. prohlásil ji r. 1894 za blahoslavenou. Tak se může státi také s Husem. — Odpovídáme: Nesmírný jest rozdíl mezi Husem a Johanou d’Arc, pannou Orleánskou. Tato dívka 17letá po častějším vyzvání svatým Michalem archandělem, svatou Kateřinou a svatou Marketou, ač pocházela z rodiny rolnické, šla ke králi francouzskému Karlu VII., převzala od něho vojsko, vedla je proti nepřátelům Angličanům, kteří opanovali polovici Francie, ano chtěli si ji podrobiti celou, a dokázala to, že Angličané byli poraženi a daleko zahnáni, a Karel VII. 18. června 1429 v Remeši na krále korunován; toho zajisté bez zřejmého přispění Božího by byla nedokázala. Brzy na to byla od lidu svého opuštěna, 1430 v květnu vojskem burgundským zajata, po čtyři měsíce vězněna a pak Angličanům za 10.000 fr. prodána. Angličany byla v prosinci 1430 uvězněna v Rouenu. Tehdáž byl arcibiskupem rouenským Petr Cauchon, člověk velice nesvědomitý, úplná stvůra Angličanů. Soudu muže takového byla vydána ubohá dívka, obviněná z čarodějství a kacířství. Mimo to jí bylo vytýkáno, že proti zákonu Písma svatého nosí mužský šat, a že, ač jest dcerou a společnicí ďáblovou, dává se lidmi zbožňovati. Ačkoliv ku všem obviněním odpověděla tak, že byla její nevina patrná, byla po čtyřměsíčním processu dle tehdejšího zákona odsouzena k smrti upálením. Když dne 24. května 1431 spatřila připravenou hranici, na které měla zemříti, ulekla se; a poněvadž ji někteří přátelé chtěli zachovati aspoň na živu, domlouvali jí, aby odvolala bludy své. Slabá dívka dala se přemluviti. Proto jí bylo předloženo kratičké odvolání, zdaž s ním souhlasí. Avšak pak jí bylo podstrčeno úskočně jiné, ve kterém nejen odvolávala, nýbrž k různým zločinům se přiznávala. To prý podepsala. Následkem toho byl rozsudek smrti změněn v trest doživotního žaláře. Johana nastoupila trest, a to obléknutá v šat ženský. Avšak sotva vstoupila do vězení, ihned litovala toho, že odvolala; tvrdila, že tak učinila ze strachu, dokládala, že kdyby o sobě prohlásila nebo připustila, že nebyla k dílu svému opravdu poslána Bohem, sama by se zatracovala, a dovolávala se svědectví mnohých, že se nikdy neprohřešila ani proti Bohu, ani proti víře.

Angličanům nestačilo, že byla uvězněna, nýbrž těm běželo o to, aby byla odstraněna úplně. Učinili jí tudíž nástrahy, do kterých klesla, a tak smrt svou urychlila. Byla totiž uvězněna se surovými vojíny. Každý snadno se domyslí, co jí bylo v takové společnosti vytrpěti. Poněvadž se domnívala, že se hanebnému jednání vojínů spíše ubrání, když bude v šatech mužských, oblékla je. To jí bylo vykládáno za návrat ku všem starým domnělým hříchům. Johana byla odsouzena k smrti ohněm po druhé, a tento rozsudek byl na ní 30. května 1431 na náměstí rouenském proveden skutečně. Před smrtí mimo jiné žádala, aby před ní držán byl kříž, aby dokud žíti bude, patřila na to znamení, na němž zemřel Bůh. Její slovo poslední bylo: Ježíš. Když se soud vracel po vykonaném rozsudku, řekl Jan Tressart, tajný písař krále anglického: „Jsme ztraceni, neboť jsme upálili světici, jejíž duše jest u Boha.“

Poněvadž Rouen zůstal na to ještě po delší dobu v moci Angličanů, nebylo na ochranu cti nevinně upálené dívky po několik roků podniknuto nic. Teprve 7. listopadu 1455, tedy za 24 roků, bylo na žádost pozůstalé rodiny d’Arc se svolením papeže Kalixta III. započato s formální revisí processu z r. 1431. Bylo předvoláno 144 svědků různých stavů a povolání, a ti jednomyslně přísežně dosvědčili, že byla Johana odsouzena a upálena nevinně.

Proto byl 7. července 1456, tedy za dvacet pět let po rozsudku prvém, v arcibiskupském paláci v Rouenu pronesen rozsudek druhý, kterýž onen prvý jako podvodný a hanebný zavrhuje, dosvědčuje zbožnost, vlídnost a hrdinské ctnosti Panny Orleanské, a tudíž také dokazuje její nevinu. Otec Johanin byl již mrtev, ale matka a dva bratří, Jan a Petr, ještě žili, a tak byli očitými svědky slavné a veřejné úplné očisty své nevinně upálené sestry. Na místě, kde byla upálena, byl postaven kříž, pomníky zřizovány byly i v jiných městech francouzských, a lid počal ctíti Johanu jako světici.

Z toho vidíme, že jest nesmírný rozdíl mezi Johanou d’Arc a Janem Husem. Johana byla souzena nespravedlivě soudcem nesvědomitým, Hus byl souzen zcela spravedlivě a to soudci takovými, o kterýchž sami nestranní protestanté tvrdí, že jinak jednati nemohli; Panna Orleanská dokázala svými činy, kterých silou lidskou žádným způsobem provésti nemohla, že s ní a jí působil Bůh, čili že byla Bohem poslána opravdu, Hus takového poslání nedokázal ničím. Jean d’Arc byla po revisi soudu na základě výpovědí 144 svědků prohlášena za nevinnou, s Husem se tak nestalo. Proto také biskup orleanský Dupanloup započal process za příčinou jejího blahořečení, který process poslal již r. 1875 k dalšímu jednání do Říma. V Římě Panna Orleanská nebyla dosud prohlášena, jak v Ottové Naučném slovníku jest, za blahoslavenou, nýbrž papež Lev XIII. přikázal jí název ctihodná = Venerabilis. Dne 6. ledna 1904 vydal však sv. Otec nynější Pius X. dekret, kterým se prohlašuje, že Panna Orleanská vynikala ctnostmi hrdinskými. A nyní koná kongregace Svatých Obřadů šetření, zdaž Bůh na přímluvu Panny Orleanské vykonal pravé zázraky. Tento posvátný sbor žádá, aby ti, kteří se o prohlášení Panny Orleanské zasazují, udali čtyři zázračné události, ze kterých pak tři budou podrobeny přísné zkoušce. Dokáže-li se, že tyto tři události byly opravdu zázračné, pak by se teprve přikročilo ku prohlášení Panny Orleanské za blahoslavenou. Process postupuje dosti rychle a může býti asi ve dvou letech ukončen.^[1]

9. Avšak snad by měl býti process Husův také zrevidován; někteří si toho snad přejí, a jeden katolický list k tomu vybízel. — Odpovídáme: Revise processu Husova v tom smyslu, aby byl Hus prohlášen za nevinna, jest nemožná; neboť kdyby i někdo popíral legitimitu, t. j. ekumeničnost sněmu Kostnického, třeba míti na paměti, že papež Martin V. 1418 odsouzení článků Husových sněmem kostnickým potvrdil, čili články ty znova odsoudil; proto, kdybychom i připustili některou závadu při soudu sněmem Kostnickým, byla závada ta bullami papežovými opravena.

Otázka pak o oprávněnosti nebo legitimitě sněmu Kostnického souvisí s otázkou o legitimitě papeže Jana XXIII., který tento sněm svolal. Nebyl-li legitimním tento papež, nebyl legitimním, ekumenickým ani Kostnický sněm. Ku vyšetření otázky o legitimitě papeže Jana XXIII. jest třeba aspoň nastíniti dějiny velikého rozkolu západního. Zmíníme se tedy o tom; a poněvadž veliký rozkol západní byl vlastně zaviněn tak zvaným zajetím babylonským papežů, zmiňujeme se také aspoň několika slovy o zajetí babylonském papežů.

Papež Bonifacius VIII. (1294—1303) měl mnohé spory s Filipem Krásným, králem francouzským. Ačkoliv nečinil nic jiného, než že hájil právo a spravedlnost, zdál se některým příliš neústupným. Jeho nástupce Benedikt XI. (22. října 1303 — 7. července 1304) zdál se příliš mírným. Proto když měli kardinálové voliti nástupce Benediktova, měli za to, že bude nejlépe, když to bude muž takový, který bude šetřiti zásad Bonifacia VIII., ale nebude také králi francouzskému nemilým. Dlouho nemohli takového vyhlédnouti a proto byli v konklave po devět měsíců bezvýsledně. Konečně uznali, že bude nejlépe, když bude zvolen za papeže duchovní takový, který kardinálem dosud ani nebyl. Na to byl 5. června 1305 zvolen Berstrand de Got, arcibiskup bordeauxský, který přijal jméno Klement V. Poněvadž byl rodilý Francouz a mnoho spoléhal na podporu krále Filipa, a ježto mimo to dobře věděl, že posledních 15 papežů počínaje Innocencem IV. v Římě málo sídlilo, zvolil za své sídlo francouzské město Avinion. Jeho nástupcové: Jan XXII., Benedikt XII., Klement VI., Innocenc VI., Urban V., Řehoř XI. sídlili v Avinioně; až Řehoř XI. na sklonku svého života od 17. ledna 1377 a jeho nástupce Urban VI. hned po volbě 3. dubna 1378, tedy asi po 70 letech, počali opět sídliti v Římě. Poněvadž tato doba pobytu Římských papežů v Avinioně trvala téměř tak dlouho, jak dlouho byli Židé v zajetí babylonském, nazývá se také zajetím babylonským. — Papeži tam nebyli zajatci, zdržovali se v Avinioně dobrovolně; avšak byli přece úplně pod vlivem francouzským, což ostatní národové nesli velmi těžce. Proto zasazovali se mnozí lidé znamenití o to, aby se papežové navrátili opět do Říma. Byl to zejména také císař Karel IV. a sv. Kateřina Sienská, Dominikánka, která za tím účelem podnikla cestu do Avinionu k papeži Řehoři XI., a předpověděla mnohé věci žalostné, které z pobytu papežů v Avinioně církvi Boží vyplynou.

Poněvadž ze zajetí babylonského hrozila veliká škoda církvi celé, a Italii a Římu vzešla již skutečně, žádali Římané před volbou nástupce Řehoře XI. kardinálů, aby zvolili za papeže buď Římana nebo aspoň Vlacha, aby se opět usídlil v Římě. V době volby obléhal lid dnem i nocí konklave volaje, aby zvolen byl buď Říman nebo aspoň Vlach, a vyhrožuje smrtí kardinálům (bylo jich celkem v Římě 16), jestli se tak nestane. Mimo to úředníci římští vstoupili docela do konklave v době volby, přednášejíce tutéž prosbu. Byl zvolen papež Urban VI., který byl rodem Vlach, ale dlouho působil na dvoře papeže Řehoře XI. v Avinioně. Římané byli s touto volbou spokojeni. Kardinálové mu slíbili všechnu poslušnost; papež byl řádné korunován, a volba byla ohlášena císaři i celému křesťanskému světu. Nikdo proti ní nenamítal ničeho, ačkoliv ze zmíněných 16 kardinálů bylo jedenáct Francouzů, jeden Španěl a jen čtyři Vlaši.

Ale papež Urban VI. počal vládnouti přísně, což se některým kardinálům nelíbilo. Ti odešli po čtyřech měsících z Říma do města Fondi, prohlásili, že byli k volbě papeže Urbana VI. donuceni strachem, že tudíž tato volba nebyla svobodná a proto není platná, a zvolili nového papeže Klementa VII., který se usídlil v Avinioně. Poněvadž se Urban VI. své důstojnosti nevzdal, byli nyní ku pohoršení všeho křesťanstva papežové dva. A tento neblahý stav, čili veliký rozkol západní, nepřestal smrtí těchto papežů, nýbrž trval dále. Neboť po smrti Urbana VI. 1389 zvolen byl v Římě Bonifacius IX., po jeho smrti 1404^{[red 2]} Innocenc VII., a po smrti tohoto 1406 Řehoř XII.; v Avinioně pak po smrti Klementa VII. 1394 zvolen byl Benedikt XIII.

K odstranění rozkolu činěny byly různé návrhy a pokusy; za nejlepší uznán byl návrh některých kardinálů, aby se sešel obecný sněm a ten záležitost tuto urovnal. Svolali tedy kardinálové sněm do Písy, který se r. 1409 opravdu sešel. Sněm vyzval oba papeže, aby se úřadu svého vzdali, a kardinálové počtem 24 zvolili nového papeže Alexandra V. Ale po jeho volbě počínali si jak Řehoř XII., tak Benedikt XIII. jako papežové a měli své strany, takže od této doby nebyl papež jeden, nýbrž byli docela tři. A když papež Alexandr V. 3. května 1410 zemřel, byl 17. května téhož roku v konklave v Bologni zvolen za nového papeže kardinál Baltazar Cosso, kterýž přijal jméno Jan XXIII.

Jako se jednalo dlouho o odstranění dvojice papežů, a byl za tím účelem kardinály svolán církevní sněm do Písy, tak se jednalo tím více o odstranění trojice papežů, a byl za tím účelem Janem XXIII. svolán církevní sněm do Kostnice na den 1. listopadu 1414. Sněm ten navrhoval také jako prostředek k zavedení jednoty, aby se všichni tři papežové úřadu svého vzdali, a když tak učiniti nechtěli, prohlásil je všecky za sesazeny. Tak zejména učinil také s Janem XXIII., a to pro těžké obžaloby proti němu přednesené v sezení 12., dne 29. května 1415, a Jan XXIII., uvažuje o všem, 31. května 1415 se přísežně svého úřadu vzdal. — Hus pak byl odsouzen v 15. sezení sněmu, dne 6. července 1415, tedy v té době, když Jan XXIII. již přes měsíc papežem nebyl.

Byl sněm Kostnický, když Husa soudil a odsoudil, legitimně čili řádně ekumenickým? Otázka nejdůležitější jest o legitimitě papežství Jana XXIII. Papež tento považoval se za papeže úplně správného, a za takového jej také měla veliká část křesťanstva. Vždyť byl řádně zvoleným nástupcem Alexandra V., a ten byl zvolen ku odstranění dvojice papežů. — Avšak hledíme-li nyní na ony události neblahé nestranně, jest nám vyznati, že Jan XXIII. nebyl papežem legitimním, řádným, nýbrž že takovým byl Řehoř XII.

Jest pravda, že r. 1378 tvrdili někteří kardinálové, že volba Urbana VI. jest neplatna, a že proto zvolili jiného papeže, Klementa VII. Avšak když vše uvážíme nestranně, třeba říci, že volba Urbana VI. byla úplně platna, a že kardinálové platnost její popírali proto, že jim byla vláda tohoto papeže nesnesitelnou, a že ve Francouzsku to těžce nesli, že papež sídlí v Římě. Kdyby byli bývali kardinálové v konklave volby Urbana VI. tak opravdu zastrašeni, že by nebyli měli ani svobodné vůle, proč to neřekli hned? proč slibovali Urbanu VI. poslušnost? proč ho korunovali? proč volbu jeho celému světu oznamovali? proč zejména se svým strachem čekali po čtyři měsíce, dříve ničeho nepodnikajíce, aby čin svůj, dle vlastního tvrzení nesprávný, opravili? Byl tudíž strach ten jen předstíraný, a tvrzení, že volba Urbana VI. byla neplatna, bylo lživé. Papež Urban VI. byl papežem řádně zvoleným, a volba Klementa VII. byla neplatna. Proto i tento papež a jeho nástupce Benedikt XIII. nebyli papeži řádnými, nýbrž byli vzdoropapeži, a papeži řádnými byli papežové římští: Bonifac IX., Innocenc VII. a v době vystoupení Husova Řehoř XII. Poněvadž pak Řehoř XII. úřadu svého se dobrovolně nevzdal, a papeže řádné zvoleného nemůže právem sesaditi nikdo, ani sněm církevní, nebyl Alexandr V., zvolený v době sněmu v Píse, řádným papežem, a proto nebyl takovým ani jeho nástupce Jan XXIII.

Chce-li tedy někdo namítati proti processu Husovu, že sněm Kostnický nebyl v té době, když Husa soudil a odsoudil, sněmem ekumenickým, má k tomu právo. Sněm tento nebyl svolán řádným papežem, a mimo to v době, kdy byl Hus odsouzen, Jan XXIII. již papežem ani nebyl, poněvadž se 31. května 1415 úřadu svého vzdal. Proto v té době sněm Kostnický ekumenickým ani býti nemohl. Ovšem, že tato námitka na oprávněnosti processu a rozsudku Husova nic nemění.

Od otázky, byl-li sněm kostnický již v prvých sezeních, od počátku až do nastoupení vlády papeže Martina V., řádným sněmem ekumenickým, třeba totiž rozeznávati jinou otázku, byl-li sněm již tu, přes to, že nebyl ekumenickým, nýbrž byl jenom generálním, legitimním, příslušným a oprávněným soudcem ve věcech víry a mravů a jiných záležitostí církevních vůbec, a proto vzhledem na učení Husovo, jeho spisy a jeho osobu zvlášť.

K této druhé otázce třeba odpověděti kladně. Je-li biskup ve své diecési sám nebo se synodou diecésní soudcem příslušným a oprávněným, je-li takovým soudcem synoda provinciální pro celou církevní provincii a sněm národní (concilium nacionale) pro celý národ: jest zajisté takovým soudcem sněm generální pro celou církev. O sněmu kostnickém nelze popříti, že byl již od počátku až do vlády papeže Martina V. legitimním sněmem generálním, proto byl již tu příslušným a oprávněným soudcem pro celou církev vůbec a tudíž i vzhledem na Husa zvlášť. Z té příčiny nelze sněmu právem vytýkati nic. Ovšem, že definice sněmu, pokud nebyl ekumenickým, ve věcech víry a mravů neomylné nebyly.

Ostatně o oprávněnosti sněmu kostnického v této příčině nebylo pochybnosti; a uvážíme-li smutný stav, ve kterémž se tehdáž záležitosti církevní pro dlouhý rozkol nacházely, třeba uznati, že k odstranění zla jiného vhodného prostředku než sněmu generálního nebylo.

Hus ovšem celým svým počínáním dokazoval, že sněmu vlastně neuznával za soudce, nýbrž že měl sněm za stranu, jakou byl sám. Proto se nechtěl sněmu podrobiti, nýbrž stále žádá od sněmu mocnějších důkazů z Písma než pro své náhledy měl sám, a dokládá, že se takovým důkazům podrobí, kdyby mu podány byly i nejnižším a nejposlednějším členem sněmu. Hus nepovažoval jednání sněmu za soudní šetření, za process, nýbrž za vědeckou hádku (disputaci), o které se domníval, že v ní zvítězí. Toto počínání Husovo neplynulo však snad odtud, že nepovažoval sněm kostnický za řádný sněm ekumenický, nýbrž plynulo z bludného náhledu Husova o moci církevní vůbec. Jako dle Husova bludného náhledu Kristus jest jedinou hlavou své církve, tak jest Kristus v této církvi také jediným soudcem.

Poznámka. Sněmy církevní jsou rozličného druhu: Obecné a částečné, dle toho jestli představují církev celou nebo jenom její část. Sněmy obecné jsou opět dvojího druhu: Ekumenické a generální. Ekumenický jest ten, na kterém jest přítomno tolik biskupů, že právem možno říci, že zastupují mravně celou církev, a který jest papežem buď svolán nebo aspoň potvrzen, na kterém předsedá buď papež sám, nebo svými zástupci, který jest tudíž ve spojení s hlavou církve; jenom takový sněm představuje církev učící celou, a jest v definicech víry a mravů neomylný. Sněm, na kterémž jest sice tolik biskupů, že by mohli představovati mravně celou církev učící, který však není ve spojení s římským papežem, není sněmem ekumenickým, nýbrž jen generálním; a poněvadž nepředstavuje celou církev učící, není neomylný; takovým byl sněm Kostnický až do sezení 41., dne 8. listopadu 1417. Sněmy částečné jsou: Nacionální (národní), schůze všech biskupů některého národa k uspořádání věcí církevních; provinciální, schůze všech biskupů některé církevní provincie; a synody diecesní, schůze biskupa s duchovenstvem diecése. Tyto sněmy neomylné nejsou.

Avšak jděme dále. Ačkoliv sněm kostnický nebyl ve svém počátku ekumenický, vykonal přes veškeré obtíže dílo velmi veliké. Nedal se ničím zastrašiti, až dosáhl úkolu hlavního, odstranil totiž trojici papežů. Byla to práce těžká, a často se zdálo, že se vše zvrátí, že se sněm docela rozejde s nepořízenou; ale sněm provedl úkol svůj hlavní s obdivuhodnou vytrvalostí a obezřetností opravdu.

Jak bylo připomenuto, jeden ze tři papežů, Jan XXIII., se 31. května 1415 úřadu svého opravdu a přísežně vzdal. Kdyby tedy i dříve býval papežem řádným, od té doby jím již více nebyl. Zbývali tudíž jen dva: Řehoř XII. a Benedikt XIII.

Ale Řehoř XII. hledě opravdu na prospěch církve a ne na prospěch svůj, vzdal se úřadu svého také opravdu a dobrovolně 14. července 1415. Tím byla vlastně stolice papežská uprázdněna, a mohl býti zvolen papež nový.

Ale sněm dobře věděl, že kdyby byl hned zvolen papež nový, Benedikt XIII. by proti němu hájil domnělé právo dále. Proto vyjednával sněm s Benediktem XIII. dále, povzbuzuje ho, aby se také dobrovolně vzdal. Ten byl však ze všech nejneústupnějším a resignovati nechtěl. Proto ho sněm v sezení 37. dne 26. července 1417 prohlásil za sesazena. Od té doby opouštěly ho jedna země po druhé, tak že se ho přidržel jediný Alfons, král arragonský. Arragonie však netvoří církev obecnou ani ve smyslu mravném. Viděl tudíž Benedikt, že nemá církve, a že proto viditelnou hlavou církve ani býti nemůže. Avšak ani on ani král Alfons nechtěli toho uznati. S těmi však sněm již počítati nemusel, nýbrž zcela správně považoval stolici papežskou za uprázdněnou; proto činil přípravy k volbě nového papeže.

V sezení 41., dne 8. listopadu 1417, bylo přečteno nařízení o volbě papeže, vydané Klementem VI. dne 6. prosince 1331, a téhož dne odpoledne vstoupilo 53 voličů do konklave, aby zvolili papeže. Z těchto 53 bylo 23 kardinálů, kterým výminečně po usnesení sněmu přidáno bylo 30 prelátů jiných. Třetího dne, 11. listopadu 1417, byl zvolen všemi hlasy za papeže kardinal Otto Colonna, jenž přijal jméno Martin V.

Tak byl šťastně ukončen veliký rozkol západní, za něhož od 1378 do 1409, tedy po 31 roků byli dva papežové a od r. 1409 docela tři. Nově zvolený papež poslal legáta k Benediktu XIII. do Španěl, aby ho uznal; Benedikt ale tak neučinil. Podobně se zachoval král Alfons, ale ne z přesvědčení, nýbrž z hněvu, že mu papež Martin V. nedovolil vybírati poplatky a desátky, kterými si chtěl hraditi náklad, jaký ho stála práce, vykonaná ku odstranění rozkolu. Ano král Alfons šel tak daleko, že když papež Benedikt XIII. či vlastně Petr de Luna 1423 zemřel, dal zvoliti za papeže Egidia Munoza, kanovníka v Barceloně, kterýž přijal jméno Klement VIII. Ten však byl již úplně bez církve, a proto také bez nástupce.

Nově zvolený papež v Kostnici Martin V. nastoupil ihned svůj úřad; o vánocích konal posvátné úkony a 28. prosince r. 1417 předsedal 42. sezení sněmu. Od té doby také byl sněm kostnický řádně ekumenickým až do konce. Byla to sezení 43. dne 20. března 1418, 44. dne 19. dubna 1418 a 45. poslední 22. dubna 1418.

A v této době, 24. února r. 1418, vydal papež Martin V. rozsáhlou bullu, začínající slovy „Inter cunctas“, kterou rozsudek sněmu nad Viklefem, Husem a Jeronymem Pražským, jako nad náčelníky bludařstva, potvrzuje a nařizuje, a to za souhlasu sněmu (sacro approbante concilio), aby arcibiskupové a biskupové všecky, kdo by zmíněných tří: Viklefa, Husa, Jeronyma učení nesprávné o Velebné Svátosti Oltářní, o křtu, o pokání nebo jiné hájili, spisy jejich měli, nebo jejich smrt veřejně nebo soukromí jakkoliv chválili, soudili jako kacíře, a vydali je moci světské. Žádá, aby všichni katolíci, ať jsou kteréhokoliv stavu a moci, císařové, králové, knížata a jiní těchto bludařů ve svých zemích netrpěli, a vyhrožuje arcibiskupům a biskupům, že nebudou-li svědomitě pracovati o vymýtění tohoto kacířství, zakročí proti nim i trestem sesazení a ustanoví místo nich jiné. (Nos contra omnes et singulos Archiepiscopos, Episcopos et electos et inquisitores, qui super extirpando haereticae pervitatis fermento negligentes fuerint, seu remisse egerint, usque ad privationem seu depositionem Pontificalis dignitatis procedere intendimus et procedemus ac procedi faciemus, aliosque loco illorum substituemus.) Aby pak nikdo se nemohl právem vymlouvati, že článků zavržených nezná, 45 Viklefových a 30 Husových výslovně vypočítává.

Na to výslovně udává 37 otázek, které měli arcibiskupové a biskupové předkládati těm, kdo byli podezřelí z kacířství Viklefova a Husova; na př. čl. 5. Zdaž věří, hájí a tvrdí, že každý sněm obecný představuje obecnou církev, a proto také sněm kostnický? 7. Zdaž věří, že Viklef, Jan Hus a Jeroným Pražský, jejich spisy a učení byli správně a spravedlivě odsouzeni svatým obecným sněmem kostnickým a zdaž věří, že tak má každý katolík tvrditi a pevně věřiti? 11. Obzvláště vzdělanějších se měli tázati, zdaž věří, že rozsudek svatého sněmu kostnického nad 45 články Jana Viklefa, a nad 30 Jana Husa, dříve připomenutými, jest pravdivý a katolický, že totiž udané články, 45 Viklefových a 30 Husových, nejsou katolické, nýbrž že některé z nich jsou zřejmě kacířské, některé bludné, některé pošetilé, a pobouřlivé nebo zbožný cit urážející. Tato bulla měla býti, kromě 37 otázek, všude prohlížena. Viz tuto bullu: v Magnum Bullarium Romanum, Luxenburgi 1727, díl I. str. 288—294.

Z této bully jest patrno, že rozsudek nad Husem, jeho učením a jeho spisy tak jest potvrzen, že změněn býti nemůže.

Ostatně kdyby byla revise processu Husova provedena, shledalo by se, že jest ve spisech Husových ještě mnoho jiných článků různým způsobem závadných, a že tudíž sněm kostnický vyšetřuje a odsuzuje Husa, jednal s ním velmi mírně. Co se s Husem stalo, stalo se dle tehdejšího zákona správně, a nikdo jiný toho nezavinil než Hus sám.

---

1. Tuto podrobnou informaci laskavě nám opatřil vys. důst. p. Dr. František Zapletal, kanovník Vyšehradský, přímo z pramene, z Říma, začež mu tímto vyslovujeme nejuctivější díky.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Heslo Orléanská panna je ve Wikizdrojích dostupné.
2. Opravena zjevná chyba 1408 na 1404.