Orléanská panna, vlastně Jeanne d’Arc nebo Darc, D’Arc, D’Ay, Daix, la Pucelle, osvoboditelka Francie od Angličanů (* 6. led. 1412 v Domrémy-la Pucelle u Vaucouleurs v Champagni — † 1431 v Rouenu). Pocházela ze zámožné rodiny rolnické a dostalo se jí dobrého vychování, tak že vynikala zbožností a pílí, ale také jakousi vážnosti a blouznivostí; když jí bylo 13 let, domnívala se slýchati nadpozemské hlasy, napomínající ji k mravnosti a dobrým skutkům. Bolestně dotýkaly se jí surovosti burgundských hord, které pustošily jak Domrémy, tak všecko okolí, a její vidění náboženská, v těch dobách středověkých a nábožensky rozrušených ne právě vzácná, oproti jiným podobným nabývala rázu vlasteneckého: nebeský hlas vybízel ji, „aby vrátila štěstí Francii a pomohla králi Karlu“, a archanděl Michael domlouval jí, aby vzala na se mužský oděv a postavila se v čelo vojska. Vedle toho zjevovaly se jí sv. Kateřina a sv. Markéta. V těch dobách Angličané zabrali přes polovinu Francie a chystali se usurpovati i korunu francouzskou (v. Francie, str. 580), a lenivý a rozmařilý Karel VII. byl králem již jen v několika provinciích. O. p. podléhajíc asi také obecnému hněvu franc. lidu proti Angličanům a pobízena jsouc těmi zjevy a hlasy předsevzala si osvoboditi svého krále a dovésti jej ke korunovaci do Remeše. Dne 13. května 1428 odebrala se do Vaucouleursu, nejprve ke svému bratranci Durandu Laxardovi, a přemluvila jej, aby ji doprovodil k Robertu de Baudricourt, veliteli vaucouleurskému, chtíc dostati se jeho pomocí ke dvoru. Baudricourt s počátku se zdráhal, ale posléze přece povolil a 23. února 1429 vypravil ji ve průvodu dvou ozbrojených šlechticů a tří sluhů ke dvoru francouzskému do Chinonu, kam dorazila 6. března. Ale teprve když Karel VII. dal vyšetřiti její původ a dosavadní způsob života, uvěřil jejímu božskému poslání a darovav jí nové odění a zbroj svěřil jí vojsko asi 7 neb 12 tisíc mužů, v jehož čele táhla 17letá dívka s mečem a bílou, liliemi zdobenou korouhví. Okolnosti byly O-ké p-ně příznivy potud, že moc Angličanů té chvíle značně byla oslabena: strýc nezletilého krále angl. Jindřicha VI., vévoda Bedford, který za něho ve Francii vládl, nepohodl se s vévodou Gloucestrem vládnoucím v Anglii i se svým švakrem vévodou burgundským a vojsku anglickému ve Francii nedostávalo se posil. Dne 29. dubna O. p. dostala se do Orléansu přinášejíc obleženým potraviny a pomoc na vojsku, zejména však svornost a důvěru v sebe samy, tak že během několika dnů, do 8. května, Angličané byli přinuceni upustiti od obléhání. Po tomto vítězství, při němž O. p. vynikala osobní statečností i obezřetností a rozhodným vojevůdcovským nadáním, všecken národ uvěřil v dívku, shlukl se kolem její korouhve a obral si heslem, co ona hlásala: vypuditi Angličany až za moře a obnoviti francouzské království. O. p. však přes to zůstávala stále skromnou zachovávajíc vždy ženskou svoji důstojnost a pokládajíc se toliko za nástroj božské vůle, kterého stanoviska hájila velmi energicky i proti důstojníkům, kdykoli stavěli se jejím opatřením na odpor. Vůči nepříteli byla však tvrdou a bezohlednou. Z Orléansu pronásledovala s vév. d’Alençon, connétablem Richemontem, Dunoisem a Saintraillem Angličany, dobyla Jargeau, při čemž angl. vůdce hr. Suffolk byl zajat, a 18. čna porazila na hlavu lorda Talbota u Pataye. Angličané musili ustoupiti z celého středního toku Loiry a O. p. odhodlala se doprovoditi Karla do Remeše ke korunovaci. Dne 29. čna dala se na cestu a všude otevíraly se jí brány pevnostní, zejména v Auxerres, Troyes, Châlons a v Remeši samé, kam přibyla 16. čce. Hned v neděli po té 17. čce byl král Karel v kathedrále arcibiskupem slavnostně korunován. Za jedinou odměnu vyžádala si O. p., aby obyvatelé její rodné vesnice na vždy byli osvobozeni od daní, nicméně byli ona i její otec a nejstarší bratr povýšeni do stavu šlechtického s příjmím de Lys. Než Jeanne d’Arc nespokojila se s tímto výsledkem domnívajíc se, že úloha její není skončena, dokud Angličané nebudou z vlasti na dobro vypuzeni. Ale nebyla teď už podporována, jak náleželo. Král trávil čas nečinně v Bourges, dvořané jeho a velitelé byli na ni žárlivi a záviděli jí i překáželi a mnohým bylo vůbec proti mysli, že osvoboditelkou Francie byla pouhá selka. O. p. tedy odešla ode dvora s trpkým zármutkem a neblahými předtuchami. Na podzim r. 1429 bez úspěchu táhla proti Paříži stojící na straně Angličanů, při útoku 8. září byla raněna a její vážnost silně utrpěla. Sic dobyla ještě St. Pierre-le-Moutier, ale když uslyšela, že věrné město Compiègne jest obléháno od vojska burgundského, vrhla se tam a ještě téhož dne 23. května 1430 odvážila se výpadu. Však vlastní lidé ji opustili, ona sama stržena s koně a zajata. Po té byla čtyři měsíce vězněna na zámku Beaurevoir sira de Luxembourg, ale král Karel nepodnikl ani jediného kroku, aby ji osvobodil. Byla pak prodána za 10.000 fr. Angličanům a v prosinci r. 1430 převezena do Rouenu. Zde byla obviněna z čarodějství a kacířství a postavena před soud, jemuž předsedal nesvědomitý biskup beauvaiský Pierre Cauchon, stvůra Angličanů, kteří učinili jej arcibiskupem rouenským. Vyčítali jí, že proti předpisům Písma sv. chodí v šatech mužských, že jest žákyní i ctitelkou ďábla a všech zlých duchův, ale že přes to dává se zbožňovati. O. p. odpovídala s neobyčejnou neohrožeností a duchapřítomností neskrývajíc nikterak své nenávisti proti Angličanům. Po čtyřměsíčním processu plném strádání duševního i tělesného, když nic nechtěla odvolati ze svých „hříchův“, odsouzena k smrti upálením 24. května 1431. Ale pohled na hranici a katany jakož i domluvy kněží zlomily konečně obdivuhodnou její energii, odvolala a byla pak odsouzena k doživotnímu žaláři. Musila opět obléci ženský šat, ale když byla zavřena se třemi surovými vojáky, raději opět uchýlila se ke kroji mužskému a nemohouc dále snášeti útrap vězení prohlásila, že odvolala jen ze strachu. Věci byly asi z úmyslu tak nastraženy, aby musila vrátiti se ke svému „kacířství“, tak, aby nebylo jí už pomoci. A tak 30. květ. 1431 znovu vedena na hranici na tržišti rouenském, kde 19letá dívka podstoupila smrt hrdinsky, tak že sami soudcové její byli pohnuti. Dle pověsti bílá holubice vyletěla z plamenův a lid dlouho nechtěl věřiti, že O. p. je mrtva. Vyprávělo se, že místo ní byla upálena loutka, a několik falešných O-kých p-nen se vyskytlo, najmě t. zv. dame des Armoises r. 1436 u Met. Na žádost rodiny O-ké p-ny Karel VII. nařídil revisi processu, která trvala 6 let, načež O. p. prohlášena za nevinnou. Slavné processí vystrojeno na její pamět a na místě upálení zbudován jí pomník. Později postaveny jí pomníky v Orléansu, Rouenu, Domrémy, Chinonu, Paříži a j., a Lev XIII. prohlásil ji r. 1894 za blahoslavenou. Romantický její život a tragický konec poskytly látku několika básníkům a dramatikům a zpracovali je zvláště Schiller, Chapelaine, Southey, Lebrun, de Charmettes, Dumenil, Soumet a j. Voltairova „La Pucelle d’Orléans“ je sice vtipná, ale frivolní persifláže. Hudebně zpracovali historii O-ké p-ny Carafa, Paccini, Verdi, Mermet, Gounod. — Zajímavo, že pomoci O-ké p-ny dovolávali se také Němci proti Husitům českým a dána v oběh i forma výhrůžného dopisu, jímž O. p. ohlašovala prý Čechům brzkou pomstu boží i svou, nevrátí-li se rychle a úplně k poslušenství církve (srv. Palacký, Dějiny doby husitské. II. 321). Z přečetné literatury o O-ké p-ně; uvádíme jen díla novější, zejména: Jules Quicherat, Procès de condamnation et de réhabilitation de Jeanne d’Arc atd. (Paříž, 1841—49, 5 sv.), jež obsahuje seznam všech pramenů předcházejících a všecka akta; mimo to: Desjardins, Vie de Jeanne d’Arc (Paříž, 1885, 3. vyd.); St. Luce, J. d’A. à Domrémy (t., 1886); Semming, Die Jungfrau von Orléans und ihre Zeitgenossen (Lip., 1887, 3. vyd.); Sorel, La prise de J. d’A. devant Compiègne (Pař., 1889); Fabre, J. d’A., libératrice de la France (t., 1892); Rabbe, J. d’A. en Angleterre (t., 1892); Rich. Mahrenholtz, J. d’A. in Geschichte, Legende u. Dichtung (Lip., 1890), podává přehled celé dosavadní literatury. Česky: V. Gabler, O. p. (v „Matici lidu“, 1870).
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Jana z Arku