Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém/II. Třicet článků Husových, odsouzených na sněmu Kostnickém

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: II. Třicet článků Husových, odsouzených na sněmu Kostnickém
Autor: František Šulc
Zdroj: ŠULC, František. Učení M. Jana Husa, odsouzené na sněmu Kostnickém. Praha : Tisková Liga, 1905. S. 24–56.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

1. Devatenáct článků ze spisu de Ecclesia = O církvi[editovat]

1. Unica est sancta universalis Ecclesia, quae est praedestinatorum universitas.

De Ecclesia c. 1., tom. I., pg. 244a.

1. Jediná jest svatá církev obecná, která jest sbor předurčených.

O církvi kap. 1., díl I., str. 244a.

2. Paulus nunquam tuit membrum diabolL licet fecit quosdam actus actibus ecclesiae malignantium consimiles.

C. 3. pg. 248b.

2. Pavel nikdy nebyl údem ďáblovým, ačkoliv vykonal některé skutky podobné církvi zlořečených.

Kap. 3., str 248b.

3. Praesciti non sunt partes Ecclesiae, cum nulla pars ejus finaliter excidat ab ea, eo quod praedestinationis charitas, quae ipsam ligat, non excidit.

C. 3., pg. 248a.

3. Předzvědění nejsou částmi církve, poněvadž žádná část od ní navždy neodpadne, ježto láska předurčení, která ji spojuje, nevypadá.

Kap. 3., str. 248a.

Tak učí Hus, co jest církev a kdo k ní náleží. Církev jest sbor předurčených a kdo jest předurčen, náleží k ní vždy, třeba ani nebyl pokřtěn a pronásledoval ji jako Šavel; hlavou této církve jest Kristus. Předzvědění tvoří církev zlořečených; kdo není předurčen, náleží vždy k této církvi, třeba byl i pokřtěn a nacházel se v milosti Boží; hlavou této církve jest ďábel.

Předurčení jsou ti, o nichž Bůh od věčnosti ví, že dojdou spasení, a proto jim také ustanovil dáti život věčný; předzvědění jsou ti, o kterýchž Bůh od věčnosti ví, že zahynou, a proto ustanovil stihnouti je tresty věčnými.

Hus píše: „Církev svatá jest sbor předurčených.“ Výklad víry kap. 4., díl I., str. 5. A opět: „Věz, že všech lidí od Adama do posledního, kterýž bude, jest jeden sbor a ten od Boha na dvé jest rozdělen; neb jedna strana jsou od věčnosti vyvolení, druhá strana od věčnosti zavržení; a Bůh zná, kteří jsou jeho. Prvá strana slove sbor svatý obecný, druhá strana sbor zlořečený obecný; neb nemůže býti větší obec podle Božího volení, než prvá strana, všichni dobří, a druhá všichni zlí, a ty dvě jedna obec a jeden sbor, jako z ovcí a kozlův jedno stádo, ač vždy ovce jsou svým způsobem odděleny od kozlův, a zase též.“ Výkl. víry kap. 18., tamt. str. 25. A dále: „Té církve svaté hlava jest Kristus, neb jest nejdůstojnější člověk; a všichni vyvolení jsou tělo a každý jest údem a každý ten úd jest láskou své mateři i každému bratru jako živou žilou přivázán, kterážto žíla se nepřetrhne, jakož dí Pavel I. Kor. 13, 8, že láska nevypadne.“ Kap. 18., str. 26.

Učení správné: Církev jest shromáždění věřících, spojených týmž pravým učením, týmiž svátostmi a viditelnou hlavou, římským papežem. K této církvi viditelně náležejí všichni, kdo jsou pokřtěni a nevystoupili z ní, aniž z ní jsou vyloučeni; viditelně k ní nenáležejí lidé nepokřtění, kacíři, rozkolníci a z církve vyloučení. Tito údové církve viditelní jsou buď dokonalí, jsou-li v posvěcující milosti Boží, nebo nedokonalí, jsou-li v smrtelném hříchu. — Posvěcující milost jest příčinou života duchovního čili duší církve; proto kdo v ní jest, náleží k duši církve, kdo ne, náleží jen k jejímu tělu. — Poněvadž pak i ti lidé, kteří nenáležejí k církvi viditelně, mohou se nacházeti v posvěcující milosti, může náležeti k duši církve také člověk, který nenáleží k jejímu tělu; a ježto podmínkou spasení jest milost Boží, může dojíti spasení i takový člověk, který nenáleží k církvi viditelně. Ale i ten dochází spasení církví Kristovou, poněvadž se mu dostává milosti církví Kristovou. — Takovými údy církve neviditelnými jsou lidé, kteří beze své viny k církvi pravé viditelně nenáležejí, ale zachovávají zákon Boží. — Tak učí církev vždy.

Učení Husovo o církvi správné býti nemůže; neboť 1. kdyby bylo správné, nebyl by mohl Kristus říci, že církev svou teprve vzdělá. — Na té skále vzdělám církev svou. Mat. 16, 18, 2. nebyla by církev Jeho apoštolská, t. j. založena na apoštolích, 3. nebyla by viditelná, 4. nikdo by nevěděl, zdaž k ní náleží; toho nemohl věděti ani Hus, poněvadž sám učí, že nikdo nemůže jistě o sobě tvrditi, že jest předurčen; proto jakým právem chtěl církev reformovati? 5. poněvadž kdo jest předurčen, dojde spasení jistě, nemůže zahynouti, počet předurčených nemůže býti ani zvětšen ani zmenšen, nebylo by ani potřebí takovou církev reformovati. — Byl tedy Hus nedůsledný.

4. Duae naturae, divinitas et humanitas, sunt unus Christus.

C. 4. pg. 249b.

4. Dvě přirozenosti, Božství a člověčenství, jsou jeden Kristus.

Kap. 4., str. 249b.

Kristus nejsou dvě přirozenosti, lidská a Božská, nýbrž, jak na sněmích Efesském 431. a Chalcedonském 451. bylo definováno, v Kristu jsou dvě pravé, celé a nesmíšené přirozenosti: lidská a Božská, ale jen jedna a to Božská osoba. Kristus jest pravý Bůh a pravý člověk, ale osoba jen Božská a ne lidská. Podobenství: Páka dvouramenná, z polovice zlatá, z polovice železná, spočívá na podpoře jenom zlaté.

Z věty Husovy by plynulo, že dvě přirozenosti v Kristu tvoří jednu novou, jako tělo a duše tvoří ve spojení přirozenost lidskou, kyslík a vodík tvoří vodu, síra a rtuť ruměnku, nebo že přirozenost lidská a Božská se v Kristu navzájem doplňují, jako se doplňují údy těla lidského, tvoříce vespolek tělo celé, nebo části stromu: koruna, kmen, kořeny, tvoříce strom celý. Dle výkladu prvního byly by Božství a člověčenství spojeny spojením přirozeným (unio naturalis), dle druhého spojením doplňujícím (unio integralis); ale oba výklady vylučují spojení hypostatické (unio hypostatica), které bylo definováno na jmenovaných sněmích.

Jest pravda, že tu vetu možno vyložiti také ve smyslu katolickém; a proto se nám zdá velmi pravdě podobným, že tato čtvrtá věta byla časem buď chybou opisovačů nebo příčinou nám neznámou zkrácena, a že původně k ní náležela ještě následující slova, která ve spisu de Ecclesia hned po ní jsou, totiž: „Qui est caput unicum sponsae suae universalis ecclesiae, quae est praedestinatorum universitas“; tak že původně zněla takto: „Dvě přirozenosti, Božství a člověčenství, jsou jeden Kristus, který jest jedinou hlavou své nevěsty obecné církve, která jest sbor předurčených.“ — Náhled svůj odůvodňujeme tím, že kdežto prvou polovici tohoto článku celého čili větu čtvrtou, jak ji nyní obecně známe, možno vyložiti katolicky, ve druhé polovici, která dle našeho domnění byla z příčin nám neznámých časem vynechána, jsou dva zřetelné bludy, kterých katolicky vysvětliti nelze, totiž, že Kristus jest jedinou hlavou své církve, a že církev obecná jest sbor předurčených.

5. Praescitus, etsi aliquando est in gratia secundum praesentem justitiam, tamen nunquam est pars Ecclesiae sanctae; et praedestinatus semper manet membrum Ecclesiae, licet aliquando excidat a gratia adventitia, sed non a gratia praedestinationis.

C. 5., pg. 253a.

5. Předzvěděný, byť i byl někdy v milosti dle přítomné spravedlnosti, přece není nikdy částí svaté církve; a předurčený zůstává vždy údem církve, byť i někdy ztratil milost případnou, neztrácí přece milost předurčení.

Kap. 5., str. 253a.

Hus rozeznává milost případnou a milost předurčení; předzvěděnému se může dostati milosti případné, může se po nějakou dobu nacházeti v posvěcující milosti Boží; ale poněvadž se mu nedostává milosti předurčení, není ani tu údem svaté církve Kristovy; a naopak poněvadž kdo jest předurčen, zůstává vždy předurčen, zůstává také vždy údem církve Kristovy, tedy i tu, když posvěcující milosti nemá, když jest v hříchu smrtelném, ano když tuto církev docela pronásleduje.

Učení správné: Předzvěděný, je-li pokřtěn a jestli z církve nevystoupil, aniž z ní byl vyloučen, jest údem církve Kristovy, a je-li v milosti Boží, nenáleží jen k jejímu tělu, nýbrž i k její duši; pakli jest v hříchu, jest přece jejím údem, ale nehodným. Naopak: Předurčený, není-li pokřtěn, nenáleží k církvi Kristově viditelně; a je-li pokřtěn, ale jest ve hříchu smrtelném, jest jen viditelným údem církve Kristovy, ale nehodným, náleží jen k jejímu tělu a ne k její duši.

6. Sumendo Ecclesiam pro convocatione praedestinatorum, sive fuerint in gratia, sive non secundum praesentem justitiam, isto modo Ecclesia est articulus fidei.

C. 7., pg. 256b—257a.

6. Pokud rozumíme církví sbor předurčených, ať dle přítomné spravedlnosti jsou v milosti nebo nejsou, v tom smyslu jest církev článek víry.

Kap. 7,, str. 256b—257a.

Tím Hus tvrdí, že když se modlíme v apoštolském vyznání víry a Nicaeno-cařihradském: Věřím svatou církev obecnou, nebo: Jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev, máme touto církví rozuměti sbor předurčených. — Ve výkladu víry píše: „Desátý kus (článek víry) tento: „Svatou církev obecnou“ položil svatý Šimon. Každý křesťan má věřiti církev svatou obecnou; důvod jest, že každý má milovati Krista, chotě té církve, i církev jeho choť.“ Pak upozorňuje, že církev znamená dle některých kostel, dle jiných papeže, dle jiných kardinály s papežem, nebo veškeré duchovenstvo, nebo veškeré křesťanstvo; ale tyto všecky výklady jsou prý nesprávné, a „věřiti máme, že ne kamení, ani dříví krásně ztesané, ani toliko papež s kardinály neb všechno žákovstvo (duchovenstvo), ale všichni vyvolení nynější, dřívní i budoucí jsou církev svatá obecná.“ Dále dokládá se sv. Augustinem: „Věděti máme, že církev věřiti, ale ne v církev věřiti máme; neb církev není Bůh, ale dům Boží.“ Erben, díl I., str. 24—26.

Učení správné: Církví máme rozuměti shromáždění věřících, ne sbor předurčených; patrno to zejména ze známky, že tato církev jest apoštolská.

7. Petrus non est, nec fuit caput ecclesiae sanctae catholicae.

C. 9., pg. 263a.

7. Petr není a nebyl hlavou církve svaté katolické.

Kap. 9., str. 263a.

Tento svůj blud vykládá a snaží se dokázati Hus velmi obšírně v kap. 9. na pěti stranách. Slova Kristova, z nichž církev katolická dovozuje, že Petr byl hlavou církve Kristovy: Ty jsi Petr a na té skále vzdělám církev svou a brány pekelné ji nepřemohou (Mat. 16, 18) vykládá Hus takto: Petr vyznal pevnou víru v Krista, když řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého; pro toto tak jasné a pevné vyznání řekla Petra (skála = Kristus) Petrovi: Já pravím tobě, že ty jsi Petr, to jest vyznavač Petry (skály) pravé, kterážto skála jest Kristus, a na té skále, kterou jsi vyznal ty, to jest, na mně vzdělám, pevnou vírou a dokonalou milostí, církev svou, to jest sbor předurčených, kteří jsou ustanoveni po práci ku slávě. = Unde propter confessionem tam claram et firmam dixit Petra Petro: Et ego dico tibi, quia tu es Petrus, id est, confessor Petrae verae, qui est Christus, et super hanc petram, quam confessus es, id est super me aedificabo, per fidem firmam et per gratiam consummantem ecclesiam meam, id est praedestinatorum convocationem, qui post laborem ordinati sunt ad glóriam. De Eccl. c. 7., pg. 257a. — Tak slov Kristových před Husem nikdo nevykládal, a kdo tak překrucuje Písmo, dokáže všecko. Proč si Hus nevšiml aspoň slovesa vzdělám = aedificabo církev svou; z tohoto času budoucího jest patrno, že té doby církev Kristova ještě nebyla, kdežto počet lidí předurčených, ovšem také pro zásluhy Kristovy, stanoven jest v mysli Boží od věčnosti a dokonán bude teprve tu, až poslední předurčený se narodí.

8. Sacerdotes quomodolibet criminose viventes, sacerdotii polluunt potestatem, et sicut filii infideles sentiunt infideliter de septem sacramentis ecclesiae, de clavibus, officiis, censuris, moribus, ceremoniis et sacris rebus Ecclesiae, veneratione reliquiarum, indulgentiis et ordinibus.

C. 11, pg. 271b.

8. Kněží žijící jakkoliv prostopášně, poskvrňují moc kněžskou a jako synové nevěřící nevěrecky smýšlejí o sedmi svátostech církve, o moci klíčů, o církevních úřadech, o censurách, o mravech, o obřadech, o posvátných věcech církevních, o úctě ostatků svatých, o odpustcích, o svěceních.

Kap. 11, str. 271b.

V textu původním není ovšem „kněží žijící jakkoliv prostopášně“, nýbrž místo toho pojmu obecnějšího nebo rodu udány jsou druhy, totiž: „Taktéž zneužívají moci, kdo svěcení prodávají nebo kupují, biskupství, kanonikátů, far svatokupecky nabývají nebo je prodávají, kdo za svátosti dotěrně vydírají, kdo lakotně, rozkošnicky, smilně neb jakkoliv zločinné žijíce poskvrňují moc kněžskou. Ti totiž, byť i vyznávali, že Boha znají, k Tit. 1, skutky Ho zapírají, a tudíž nevěří v Boha, a tak jako synové nevěřící… (Ut fili infideles sentiunt infideliter de septem Sacramentis, dle slov „nevěří v Boha“ vlastně znamená: Jako synové pohanští pohansky smýšlejí o sedmeře Svátostí.) — Z toho patrno, že Hus učil, že hříchem ztrácí člověk i víru; mínil ovšem víru živou, která působí láskou, kterou on jedinou měl za víru pravou. Píše: „Užitečné jest věděti, že jiné jest věřiti Boha a jiné věřiti Bohu a jiné věřiti v Boha. Věřiti Boha jest věřiti, že Bůh jest, věřiti Bohu jest věřiti pravdě Boží, ale věřiti v Boha jest Boha nade všecky věci milovati a v tělo Jesu Krista, jenž jest sbor svatých, se vtěliti. Prvá dvě věření neb víry jsou i ve zlých i v dobrých i v ďáblích, ale třetí toliko jest ve svatých: neb ti sami Boha zde milují nade všecky věci a jsou údové těla Jesu Krista, jenž jest církev, t. j. sbor svatých. První víra s druhou stojí bez lásky, ale třetí nestojí; protož ony bez třetí slovou mrtvá víra, ale třetí živá.“ Provázek třípramenný, Erben, díl 3. str. 154. — Učení to příčí se Písmu, které ovšem tvrdí, že víra bez skutků jest mrtvá, že lásky jest k životu věčnému potřebí nevyhnutelně; ale nikde neučí, že hřích činí z věřícího křesťana pohana. —

9. Papalis dignitas a Caesare inolevit et Papae praefectio et institutio a Caesaris potentia emanavit.

C. 13, pg. 274b. et c. 15, pg. 279b.

9. Důstojnost papežská má svůj počátek od císaře a přednost a ustanovení papeže vyronily se z moci císařovy.

Kap. 13, str. 274b a kap. 15, str. 279b.

Tím Hus učí, že papežství, t. j. že římský biskup má nejvyšší moc nade všemi biskupy, má počátek od císaře Konstantina, který biskupu římskému Silvestrovi dal veliký poklad, a aby bohatství odpovídalo také jméno, nařídil, aby ho všichni nazývali papežem. — Hus popírá, že moc římského papeže nad ostatními biskupy čili primat jest původu Božského. — Příčí se Písmu, kde Kristus řekl jenom sv. Petru: „Na té skále vzdělám církev svou,“ Mat. 16, 18 a jenom Petru řekl, že se za něho modlil, „aby nezahynula víra jeho, a aby někdy obrátě se, potvrzoval bratří svých“ Luk. 22, 32, též jedinému Petru řekl: „Pasiž beránky (věřící) mé, pasiž ovce (apoštoly) mé“ Jan 21, 15—17 čili celý ovčinec, celou církev mou.

10. Nullus sine revelatione assereret rationabiliter de se vel alio, quod esset caput Ecclesiae particularis, nec Romanus Pontifex est caput Romanae ecclesiae particularis.

C. 13. pg. 275b.

10. Nikdo, komu toho Bůh nezjevil, netvrdil by rozumně o sobě nebo o jiném, že jest hlavou některé částečné církve, ani biskup Římský není hlavou částečné církve Římské.

Kap. 13, str. 275b.

11. Non oportet credere, quod iste, quicumque est Romanus Pontifex, sit caput cujuscunque particularis ecclesiae sanctae, nisi Deus eum praedestinaverit.

C. 13, pg. 275b.

11. Není třeba věřiti, že ten, kdokoli jest papežem římským, jest hlavou jakékoliv částečné církve svaté, jestli ho nepředurčil Bůh.

Kap. 13, str. 275b.

12. Nemo vere gerit vicem Christi vel Petri, nisi sequatur eum in moribus, cum nulla alia sequela sit pertinentior, nec aliter recipiat a Deo procuratoriam potestatem; quia ad illud officium vicariatus requiritur et morum conformitas et instituentis auctoritas.

C. 14, pg. 277a et c. 9. pg. 264b.

12. Nikdo není opravdu náměstkem Kristovým ani Petrovým, jestli jich nenásleduje mravným životem; poněvadž nic jiného neopravňuje v následnictví, aniž jinak možno od Boha dojíti moci následné; ježto k onomu úřadu náměstnému jest potřebí jak souhlasu mravů, tak autority ustanovitele.

Kap. 14, str. 277a a kap. 9, str. 264b.

13. Papa non est verus et manifestus successor apostolorum principis Petri, si vivit moribus contrariis Petro: et si quaerit avaritiam, tunc est -vicarius Judae Iscarioth. Et pari evidentia Cardinales non sunt veri et manifesti successores collegii aliorum apostolorum Christi, nisi vixerint more apostolorum, servantes mandata et consilia Domini nostri Jesu Christi.

C. 14, pg. 278a.

13. Papež není pravý a zřejmý nástupce knížete apoštolů Petra, jestli žije mravy Petru protivnými; a hledá-li lakotu, jest náměstkem Jidáše Iškariotského. A rovněž jasně kardinálové nejsou praví a zřejmí nástupcové sboru ostatních apoštolů Kristových, leč žijí-li tak, jako apoštolé, zachovávajíce přikázání a rady Pána našeho Ježíše Krista.

Kap. 14, str. 278a.

V těchto čtyřech článcích poznáváme učení Husovo o nejvyšších představených církve; o papeži, o kardinálech, o biskupích. Ode všech se žádá, aby rozumně mohli tvrditi, že jsou opravdu představenými církve, jako byli svatý Petr a ostatní apoštolé, za jichž nástupce je někteří prohlašují, aby 1. dokázali své poslání zjevením Božím, čili aby Bůh buď jich nebo jiných lidí poučil, že je povolal za představené církve; 2. aby byli předurčeni, čili aby náleželi do počtu vyvolených; tohoto znaku žádá Hus dle svých zásad důsledně, neboť je-li dle něho církev sbor předurčených, čili vyvolených, může představeným v této církvi býti také jenom člověk předurčený; a poněvadž nikdo nemůže poznati jistě, je-li předurčen, odjinud než ze zjevení Božího, čili když ho o tom poučí sám Bůh, patrno, že také první známku žádá Hus dle svého výměru o církvi zcela důsledně; konečně 3. jest ode všech potřebí, aby žili tak ctnostně, jako apoštolé; jestli tak nežijí, jsou Antikristy. Hus praví: „Je-li praelat pyšným, smilným, lakomým, netrpělivým, jestli ovcí nepase, nýbrž utiskuje a rozhání, jak by nebyl Antikristem!“ De Ecclesia cap. 15, pg. 282a.

Vše příčí se úplně učení Kristovu. Kristus i Jidáše považoval za apoštola; podal mu Velebnou Svátost, a poněvadž slovy: „To čiňte na mou památku“ ustanovil apoštoly kněžími, ustanovil knězem i Jidáše. Jidáš byl tedy platným apoštolem, ale nehodným. Proto neměl Hus tvrditi, že papež, kardinál, biskup, nežijí-li tak, jak žili apoštolé, nejsou praví a zřejmí nástupci apoštolů, nýbrž měl říci: Nejsou hodni svého úřadu. — A dále jako k tomu, aby byl papež, kardinál, biskup nejen řádným, nýbrž i hodným, není potřebí předurčení, tak není potřebí ani zjevení od Boha. Kdyby těchto dvou znaků bylo potřebí, o kolika papežích, kardinálích, biskupech by bylo lze právem tvrditi, že jsou opravdu tím, jak se jmenují?! Církev také vždycky učila, že svátost svěcení na kněžství vtiskuje duši nezrušitelný znak; proto kdo jest jednou vysvěcen na biskupství, kdyby cokoliv činil, zůstává biskupem vždy, ovšem že může býti biskupem nehodným. Kardinálství a papežství nejsou sice svěcení, nýbrž jsou to řády v církevní právomoci, a to nejvyšší; ale také o těch nám jest souditi obdobně jako o úřadech jiných, že v nich člověk tak dlouho platně zůstává, dokud jich není oprávněnou mocí zbaven. Učení Husovo by vedlo k hrozným důsledkům; jistě, kdyby bylo správné, byla by veliká většina posvátných úkonů neplatná, nebo aspoň pochybná. Tak se Kristus o svou církev nepostaral!

14. Doctores ponentes, quod aliquis per censuram ecclesiasticam emendandus, si corrigi noluerit, saeculari judicio est tradendus, pro certo sequuntur in hoc pontifices, scribas et Pharisaeos, qui Christum non volentem eis obedire in omnibus, dicentes: Nobis non licet interficere quemquam, ipsum saeculari judicio tradiderunt; et tales sunt homicidae graviores quam Pilatus.

C. 16, pg. 285a.

14. Doktoři učíce, že když někdo stižen jsa censurou církevní, aby se polepšil, polepšiti se nechce, má býti vydán soudu světskému, jistě v tom následují příkladu nejvyšších kněží, zákonníků a Fariseů, kteří, když jich Kristus nechtěl býti ve všem poslušen, řkouce: Nám nesluší zabíti žádného, vydali Ho soudu světskému; a takoví jsou horšími vrahy, než byl Pilát.

Kap. 16, str. 285a.

15. Obedientia ecclesiastica est obedientia secundum adinventionem sacerdotum Ecclesiae praeter expressum mandátům Scripturae.

C. 17, pg. 290b.

15. Poslušnost církevní jest poslušnost dle vynálezu kněží církve, nemajíc výslovného rozkazu Písma.

Kap. 17, str. 290b.

Těmito větami vykládá Hus svůj náhled o církevní kázni. Poněvadž mu bylo několikráte zakázáno kázati a posvátné úkony konati, a on neuposlechl, žádali doktoři theologie, aby proti němu zakročili úřadové světští; a tyto doktory nazývá Hus horšími, než byli Fariseové a zákonníci. Hus svůj náhled, že takový neposlušný kněz nemá býti vydán moci světské, odůvodňoval tím, že Kristus řekl o tom, kdo církve neuposlechne, jenom: „Budiž tobě jako pohan a publikán“ Mat. 18, 17 a neřekl: Budiž vydán moci světské. Avšak zajisté že i pohan a publikán, koná-li nepravosti, musí býti souzen a trestán. Vždyť ani Kristus se nevyhýbal soudu světskému, dostavil se před hříšné Farisey a vysoké kněze, ano i před pohana, Piláta, a tomu výslovně řekl, že by neměl proti němu žádné moci, kdyby mu nebyla dána s hůry, Jan 19, 11, t. j. od Boha. — Hus odsuzuje počínání doktorů, dopouštěl se nedůslednosti; neboť sám žádal pánů světských, aby zakročili proti kněžím, kteří v době interdiktu nekonali služby Boží, a chtěl, aby páni takovým aspoň nedávali desátků. — Ostatně každý uzná, že kdyby podle pravidla Husova jednali všichni lidé, byla by společnost lidská podvrácena ve svých základech. — Že pak zejména věta 15., že totiž poslušnost, které žádá církev od svých podřízených, jest výmysl lidský a že jí nelze dokázati Písmem, jest úplně bludna, patrno z toho, že Kristus Pán výslovně řekl apoštolům, že nemají jenom kázati a svaté svátosti udíleti, nýbrž že mají také křesťany učiti zachovávati vše, co On přikázal, čili církev spravovati, proto zákony dávati, dle nich souditi a neposlušné trestati. Proto všichni apoštolé na sněmu Jerusalemském mocí Ducha svatého nařídili křesťanům, že nejsou sice povinni zachovávati obřadná přikázání starého zákona, ale že nemají požívati věcí obětovaných modlám, ani krve, ani zvířat udávených, a že se mají zdržovati smilstva Sk. ap. 15,29; a svatý Pavel Korinťana, který se dopustil krvesmilství, an pojal za manželku svou nevlastní matku, čehož by, jak píše sv. apoštol, ani pohan neučinil, za trest z církve vyloučil, a když činil pokání, opět ho do církve přijal 1. Kor. 5, 1—5 a 2. Kor. 2, 6—11, a praví, že to vše učinil v osobě Kristově, čili z moci Boží.

16. Divisio immediata humanorum operum est: sunt vel virtuosa vel vitiosa, quia si homo est vitiosus et agit quidquam, tunc agit vitiose; et si virtuosus et agit quidquam, tunc agit virtuose; quia sicut vitium, quod crimen dicitur seu mortale peccatum, inficit universaliter actus hominis vitiosi, sic virtus vivificat omnes actus hominis virtuosi.

C. 19, pg. 297b.

16. Skutky lidské bezprostředně dělíme takto: jsou buď ctnostné nebo hříšné, poněvadž je-li člověk v hříchu a koná něco, jedná hříšně; a je-li ctnostný a koná něco, jedná ctnostně; ježto jako chyba, která se nazývá také zločin nebo smrtelný hřích, nakazí všecky činy člověka hříšného, tak také ctnost dodává života všem skutkům člověka ctnostného.

Kap. 19, str. 297b.

Hus tedy učí, že všecky činy člověka ctnostného jsou dobré, a všecky činy člověka hříšného hříchy; když se tedy hříšník modlí, když dává almužnu a pod., dle Husa hřeší. Že se toto učení příčí zřejmě Písmu, patrno z toho, že jak starý, tak nový zákon nabádá hříšníků ke skutkům dobrým; vyznání lotra na kříži, počínání Maří Magdalenské a pod. dle Husa byly hříchy; a Kristus Pán je odměnil. A v starém zákoně nepravostí Ninive bylo tolik, že Bůh chtěl toto město zahubiti; ale Ninive činilo pokání, Bůh ho nezahladil. Skutky Ninivitů dle Husa byly také hříchy. — Hus nerozeznává činy dobré dokonalé a nedokonalé; dokonalé jsou ty, které konáme v posvěcující milosti Boží, a těmi si zasluhujeme milost Boží, život věčný a rozmnožení slávy v nebesích po spravedlnosti; nedokonalé jsou ty, které konáme v smrtelném hříchu a těmi si zasluhujeme od Boha rozličné milosti jenom ze slušnosti. — Také není pravda, že každá ctnost dodává života skutkům člověka; to platí jen o lásce, bez které všecky ctnosti k životu věčnému nic neprospějí. Tak učí sv. Pavel I. Kor. 13, 1—3: Kdybych jazyky lidskými mluvil i andělskými… lásky pak kdybych neměl, nic nejsem… nic mi to neprospěje.

Jindy vykládá Hus svůj blud česky takto: „Čině člověk v neděli dílo služebné — rolné a řemeslné — hřeší přestoupením přikázání, a tak mnohými smrtelnými hříchy; neb jako ctnosti svázány jsou, tak že kdo má jednu, má jich mnoho, též i hříchové. O ctnostech praví svatý Augustin i Aristoteles pohan, že kdo má jednu ctnost, ten má všechny. Toho důvod jest tento: Jest-li Petr neb Jan opatrný, tehdy má opatrnost, jež jest ctnost, zpravujíc ho, aby všecky věci činil opatrně; a že čině opatrně, pilen jest, aby vše, co má učiniti, učinil spravedlivě a tak plně se způsobí k spravedlnosti; a plně se způsobě k spravedlnosti, dá každému, co od něho na koho sluší, a tak jest spravedlivý. A že nemůže býti plně spravedlivý bez statečnosti, jíž až do smrti hotov jest státi o pravdu, protož jest statečný; neb statečnost jest ctnost, jíž kdo ustavičně a vesele postaví se o dobré. A že nemůže býti tak statečný, není-li střízlivý a v jednání skrovný, neb jinak by zbloudil, protož má skrovnost, jež jest ctnost, jíž člověk má se právě netoliko v jedení a v pití, ale v každém skutku, jenž sluší k statečnosti. A tak máš, že ty čtyři ctnosti veření (základní, hlavní): opatrnost, spravedlnost, statečnost a skrovnost, jsou spolu svázány, tak že kdož jednu dokonale má, ten i druhé má, a kdož z nich jedné nemá, ten nižádné z nich nemá. A ty ctnosti jsou veření, že jako u veřejí dvéře se obracují, též život ctnostného člověka v nich se obrací a na nich stojí; a ty táhnou po sobě jiné ctnosti, jako jsou: štědrost, svobodnost, ochotnost, pravdymilovnost, a tak pokora, trpělivost, ustavičnost a tak jiné ctnosti.

Též také hříchové svázáni jsou, že kdo má jeden, má jich mnoho, jakož jsem řekl: kdo hřeší přestoupením přikázání Božího, nesvětě neděle, ten mnohými smrtelnými hříchy hřeší. Neb že dělá lakomé, jest lakomec; a že tak lacino svou duši a království nebeské tratí, jest marnotratce. A že od choti Krista k ďáblu odstoupil jest, protož duchovně cizoloží a smilní. A že Božího přikázání nedrží, jest pyšný; a že jest pyšný, Bohu závidí, že jemu přikázal světiti, a tak jemu cti ujímá, a tak jest zloděj. A že nečiní, co má v svátek činiti, protož líný jest; a že své duši zle činí, protož jest hněvivý, neb sám své duše nenávidí a ji zabíjí; neb dí David: Kdož miluje zlost, nenávidí duše své. A že sebe nenávidí, tehdy i bližního nenávidí; neb dí písmo: Kdo sobě zlý, kterak jinému jest dobrý? A že Boha neposlouchá, tedy ho nemiluje; neb dí svatý Jan: Kdo dí: Miluji Boha a přikázaní Jeho neostříhá, lhář jest a pravdy v něm není. A že Boha nemiluje, tehdy nadarmo jméno Boží vzal a darmo slove křesťan. A poněvadž darmo slove křesťan, tehdy otce Pána Krista nectí a nectí matky své, jež jest sbor všech svatých; neb kdo nectí krále, ten nectí i králové, jeho choti, i vší jeho čeledi. A tak přestoupiv jedno přikázaní, jest všemi vinen, jako dí svatý Jakub, apoštol a bratr Pána Ježíše Krista. Protož ty věrný člověče, to znamenaje pilně, v neděli nedělej díla služebného.“ Výklad desatera Božího přikázaní kap. 40. Erben díl I. str. 119—120. — Na svatého Jakuba se Hus odvolává neprávem; týž apoštol 2, 10—11 praví: „Kdobykoliv celý zákon zachovával, ale přestoupil by v jediném přikázaní, učiněn jest všemi vinen. Neboť který řekl: Nesesmilníš, řekl také nezabiješ. Jestliže bys nesesmilnil, ale zabil bys, učiněn jsi přestupníkem zákona.“ — Nepraví tedy svatý apoštol, že kdo vraždí, jest také smilníkem, nýbrž praví: jest vinen přestoupením zákona Božího, uráží Boha, od něhož pochází všechen zákon. — A Hus po několika řádcích ve výkladu desatera dokazuje, že kdo v neděli hřeší, nejvíce neděli znesvěcuje. Praví: „Hřešíce (lidé) kterakkolivěk ve svátek nebo v neděli, nejvíce ruší neděli; neb dílo nejslužebnější páchají v neděli, jímž nejvíce Bůh se tupí a od nich trpí. Neb poněvadž má člověk vždy něco činiti, a opět že cožkolivěk v smrtelném hříše činí, vždy znovu hřeší, vědomé jest, že každý hřeše ve svátek nebo v neděli, čině dílo nejslužebnější, ruší den sváteční. — Protož bídně a ohavně hřeší, domnívajíce se, že by svátek světili, kteříž opustíce díla tělesná, obžerstvím, opilstvím, mrzkomluvením, marnomluvením, oplzlým hraním, turnováním, kolbou, kostkou, šachováním, frejováním, tancováním, lakomým tržením a jinými péčemi se toho světa zaneprázdní“ str. 121. — A ve výkladu modlitby Páně kap. 80, díl I. str. 290 píše: „Modlitba učiněná nehodně, jakožto v smrtelném hříše, taká modlitba netoliko není užitečná, ale jest škodlivá.“

Z článků 14.—16. jest patrno, jak byl Hus shovívavý k sobě a jak byl přísný na jiné. Pro sebe zneužívaje slov Kristových: „Budiž tobě jako pohan a publikán“, činil pravidlem života, že úřadů duchovních poslouchati nemusí, a kdyby ho úřadové duchovní chtěli vydati úřadům světským, tvrdil o nich, že by byli horší než Fariseové a zákonníci; pro jiné, zneužívaje a sofisticky vykládaje slova Písma, činil zákon Boží nesnesitelným; kdyby byl slovům svým sám opravdu věřil, byl by musel nevyhnutelně uznati, že žene lidi do zoufalství; vždyť ty skutky kající, ku kterým hříšníků svým kázáním kdekoliv nabádal, dle jeho zásad nebyly nic jiného než smrtelné hříchy. A pak chtěl míti za jediné pravidlo víry a mravů Písmo svaté! Kdyby nejupřímnější Husita přečetl a promyslil jen výroky Husovy české, zde k čl. 16. připomenuté, zajisté že by mu řekl: Jene, bloudíš!

17. Sacerdotes Christi viventes secundum legem ejus, et habentes Scripturae notitiam et affectum ad aedificandum populum, debent praedicare non obstante praetensa excommunicatione. Quod si Papa vel aliquis praelatus mandat sacerdoti sic disposito non praedicare, non debet subditus obedíre.

C. 20, pg. 302a et b.

17. Kněží Kristovi, žijí-li dle Jeho zákona a znají-li Písmo a mají-li náklonnost vzdělávati lid, jsou povinni kázati přes domnělou exkommunikaci. A jestli papež nebo jiný praelat takovému knězi přikazuje, aby nekázal, poddaný není povinen poslechnouti.

Kap. 29, str. 302a, b.

18. Quilibet praedicantis officium de mandato accipit qui ad sacerdotium accedit; et illud mandatum debet exequi, praetensa excommunicatione non obstante.

C. 20, pg. 302b.

18. Každý, kdo dochází kněžství, přijímá také povinnost kázati; a tuto povinnost má plniti přes domnělou (nespravedlivou) exkommunikaci.

Kap. 20, str. 302b.

19. Per censuras ecclesiasticas excommunicationis, suspensionis et interdicti ad sui exaltationem clerus populum laicalem sibi suppeditat, avaritiam multiplicat, malitiam protegit et viam praeparat Antichristo. Signum autem evidens est, quod ab Antichristo tales procedunt censurae, quas vocant in suis processibus fulminationes, quibus clerus principalissime procedit contra illos, qui denudant nequitiam Antichristi, qui clerum pro se maxime usurpavit.

C. 23, pg. 314a, b.

19. Censurami církevními: Exkommunikací, suspensí a interdiktem podrobuje si duchovenstvo lid ku svému povýšení, rozmnožuje lakotu, kreje zlobu a připravuje cestu Antikristu. Jest pak očividno, že pocházejí od Antikrista takové censury, které nazývají ve svých přích blesky, kterými klerus obzvláště dokračuje na ty, kteří odhalují bezbožnost Antikristovu, jenž pro sebe klérus zachvátil nejvíce.

Kap. 23, str. 314a, b.

Těmito třemi články Hus ospravedlňuje své počínání v Praze a počínání těch kněží, kteří, interdiktu neposlušni, konali služby Boží dále. Když totiž Hus na kázáních a v přednáškách knihy bludaře Viklefa hájil, bludy jeho šířil a proti duchovenstvu lid nesvědomitě a mnohdy nespravedlivě bouřil, zakázal mu arcibiskup, později papež kázati. Hus ale kázal dále a počínání své odůvodňoval tím, že kdo se dá vysvětiti na kněžství, zná Písmo svaté a chce opravdu lid kázáním vzdělávati, již svěcením nabyl práva a jest mu také uložena povinnost kázati; proto kdyby mu i jeho představený, biskup, papež, zakazoval kázati, nesmí ho poslouchati, poněvadž by tím hřešil. Proto Hus častěji dokládal, že nemůže srovnati se svým svědomím, aby poslechl a nekázal.

Když Hus, nedbaje zákazu, kázal dále, byl stižen klatbou a suspensí, a když si ani z toho nic nedělal, byl stižen interdiktem. — Klatba jest církevní pokuta, kterou příslušný představený vylučuje někoho z církve a to tak, že buď zřetelně zakazuje věřícím s ním se stýkati, nebo toho nezakazuje. — Suspense jest pokuta církevní, která může stihnouti jen duchovního a zakazuje vykonávati úkony buď svěcení, nebo úřadu, nebo přijímati důchody spojené s některým církevním úřadem. — Interdikt jest ta církevní pokuta, která zakazuje účastenství na službách Božích, přijímání svatých svátostí, církevní pohřeb. Jest osobní a místní; osobní, kterým stižena jest osoba; místní, který platí pro všecky, kteří na vytknutém místě bydlí. Při interdiktu místním nekonají se pravidelné služby Boží, neudílejí se svátosti: Nejsvětější Svátost Oltářní, svěcení na kněžství, poslední pomazání; nekonají se církevní pohřby. Účelem interdiktu místního bylo, aby křesťané vidouce, že se posvátné úkony nekonají nebo konají jen v míře velmi obmezené, donutili toho, jenž interdikt zavinil, aby činil pokání. Tak také v době Husově pronesen byl nad Prahou, dokud tam bude Hus, ovšem také na jiná místa, kam by přišel, interdikt místní. V Praze někteří duchovní služby Boží skutečně zastavili, jiní ne, z čehož povstaly veliké bouře a zmatky.

Žádná z těchto pokut není vymyšlena od kněží, jak bludně tvrdí Hus; také nejsou dílem Antikristovým, nýbrž náležejí k moci církevní trestající, jaká náleží každé společnosti, která se chce a má udržeti. Že i sebe nepatrnější společnost má právo nehodné členy vylučovati, o tom nepochybuje dojista nikdo; že má právo své zřízence úřadu zbaviti nebo úkony úřední jim zakázati, o tom nepochybuje také nikdo; proto náleží zajisté takové právo také církvi. Kristus Pán řekl o tom, kdo by neuposlechl církve: Budiž tobě jako pohan a publikán, t. j. jako člověk, který k církvi nenáleží; zdaž to není exkomunikace? Sv. Pavel, jak připomenuto, hříšného Korinťana skutečně z církve vyloučil a Titovi přikázal: „Člověka kacíře po jednom i po druhém napomenutí se varuj“ 3, 10, a apoštol lásky sv. Jan píše: „Přichází-li kdo k vám a nepřináší-li toho učení, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte“ ep. 2, 10. Již sněm nicaejský I. r. 325 sesadil kněze Aria, a cařihradský I. r. 381 biskupa Nestoria, kteří oba nad to posláni byli do vyhnanství.

2. Šest článků ze spisu Contra Paleč = Proti Pálčovi[editovat]

20. Si Papa est malus et praesertim si est praescitus, tunc ut Judas apostolus est diaboli, fur, et filius perditionis, et non est caput sanctae militantis Ecclesiae, cum nec sit membrum ejus.

Ad Scr. M. Stephani Paleč, t. I. pg. 322a.

20. Jestli papež jest zlý a zejména jestli jest předzvěděný, jest jako Jidáš apoštol ďáblův, zloděj, syn zahynutí a není hlavou svaté církve bojující, poněvadž není ani jejím údem.

Proti spisům M. Štěpána Pálče, díl I., str. 322a.

21. Gratia praedestinationis est vinculum, quo corpus Ecclesiae et quodlibet ejus membrum jungitur Christo capiti indissolubiliter.

T. I. pg. 321a.

21. Milost předurčení jest páska, kterou se spojuje tělo Církve a její každý úd s Kristem nerozlučně.

Díl I. str. 321a.

22. Papa vel praelatus malus et praescitus est aequivoce pastor, et vere fur et latro.

T. I. pg. 322b.

22. Papež nebo praelát zlý a předzvěděný jest pastýř jen ve smyslu nevlastním, opravdu jest zloděj a lotr.

Díl I. str. 322b.

23. Papa non debet dici sanctissimus, etiam secundum officium; quia alias rex deberet dici sanctissimus secundum officium, et tortores et praecones dicerentur sancti; imo etiam diabolus deberet dici sanctus, cum sit officiarius Dei.

T. I. pg. 322b et 323a.

23. Papež nemá býti nazýván nejsvětějším, ani vzhledem na úřad; neboť pak by měl i král pro úřad jmenovati se nejsvětějším, a biřicové a pochopové jmenovali by se svatí, ba musel by se jmenovati svatý i ďábel, poněvadž jest zřízencem Božím.

Díl I. str. 322b a 323a.

Tento článek není sice ve spise Husově slovně, ale věcně.

Ačkoliv Hus toto všecko psal, přece psal také 1. září 1413 — Palacký: Documenta Magistri Joannis Hus, Pragae 1869 str. 19.—20. — list papeži Janu XXIII., a v listu tom nazývá Řím Apoštolskou Stolicí (Sedes Apostolica), ano svatou stolicí apoštolskou (sancta Sedes Apostolica). Hus píše: „Nedostavil jsem se osobně, ale ustanovil jsem obhájce a prokurátory, chtěje býti poslušen svaté stolice apoštolské. Proto Nejvyšší Kristův náměstku! Pokorně se dovolávám milosrdenství Vaší Svatosti, aby mne milostivě ráčila oprositi, abych se nemusel dostaviti osobně.“ A kardinálům psal téhož dne a téhož roku: „Otcové v Kristu nejdůstojnější, kteří jste odznakem apoštolů, poněvadž jste postaveni jako hlavní světla.“ Tu mluví o svatém sboru kardinálů, o nejdůstojnějším v Kristu otci, arcibiskupu Zbyňkovi, o svatém Otci Řehoři XII. (sanctissimo in Christo patre Gregorio XII.).

24. Si papa vivat Christo contrarie, etiamsi ascenderet per ritam et legitimam electionem humanam vulgatam, tamen aliunde ascenderet quam per Chtistum, dato etiam quod intraret per electionem a Deo principaliter factam; nam Judas Iscariotes rite et legitime est electus a Deo Christo ad episcopatum, et tamen ascendit aliunde ad ovile ovium.

T. I. pg. 323b.

24. Jestli papež žije proti zákonu Kristovu, byť i vešel, t. j. dosáhl úřadu svého řádnou a zákonitou volbou podle obecného ustanovení lidského, přece by vešel jinak než Kristem, byť vešel i volbou vykonanou hlavně Bohem; neboť Jidáš Iškariotský byl řádně a zákonně zvolen od Krista Boha, a přece vešel odjinud do ovčince ovcí.

Díl I. str. 323b.

Také tento článek není ve spise Husově doslovně, ale smysl tam jest. Hus zde má na paměti slova Kristova: „Kdo nevchází dveřmi do ovčince, ale jinudy vstupuje, ten jest zloděj a lotr.“ Jan 10, 1. — Z toho článku jest patrno, že dle Husa papeže činí papežem ctnostný život, ne volba vykonaná správně dle řádu lidského, ano ani volba vykonaná samým Bohem. Hus se dovolává Jidáše, kterého vyvolil sám Kristus; a přece prý ani Jidáš nestal se apoštolem cestou správnou, nýbrž nepravou, jak dokázal svým životem. Patrno, že Hus chtěl opravovati i Krista Pána. Vždyť Písmo zřejmě učí, že Pán si vyvolil Jidáše sám; Luk. 6, 13 čteme: „A když byl den, povolal (Ježíš) učeníků svých, a vyvolil z nich dvanácte, kteréž i apoštoly nazval.“ A Kristus Pán řekl ke všem apoštolům, tedy i k Jidášovi: „Zdali jsem já vás dvanácte nevyvolil? a jeden z vás jest ďábel.“ Jan 6, 71. Tedy, ačkoliv nazývá Jidáše ďáblem, přece o něm praví, že jest Jím vyvolen, a proto skutečným apoštolem. Nevešel do úřadu apoštolského odjinud, nýbrž vešel Kristem, ale přes toto vyznamenání se zvrhl. — Proto nesprávně učil Hus, že nemravný život jest známkou nesprávného a neplatného nabytí úřadu.

25. Condemnatio 45 articulorum Joannis Wiclef per doctores facta est irrationabilis et iniqua et male facta; ficta est causa per eos allegata, videlicet ex eo quod nullus eorum sit catholicus, sed quilibet eorum aut est haereticus, aut erroneus, aut scandalosus.

T. I. pg. 324b.

25. Odsouzení 45 článků Jana Viklefa učiněné doktory jest nerozumné a nespravedlivé a zle vykonané; lživá jest také příčina, kterou udávají, že totiž žádný z nich není katolický, nýbrž každý z nich jest buď kacířský, nebo bludný, nebo pohoršlivý.

Díl I. str. 324b.

45 článků Viklefových bylo v Praze odsouzeno častěji; roku 1382 odsoudil sněm církevní v Londýně 24 články; když se počaly spisy a učení Viklefovo šířiti na universitě pražské, zkoumal Jan Hübner v Praze spisy Viklefovy důkladněji a shledal v nich ještě 21 článků závadných; tak povstalo 45 pověstných článků, o něž bylo v Praze tolik hádek. 28. května 1403 odsoudila je universita pražská spolu s kapitulou po prvé. Pak byly odsouzeny častěji, zejména 10. července 1412 na Žebráku, a 16. července 1412 ve schůzi na radnici v Praze. A toto odsouzení myslil Hus, když praví, že byly doktory odsouzeny nespravedlivě a nerozumně. — Že náhled Husův jest zcela bludný, musí uznati každý, kdo z nich uváží aspoň některé. Tak na př. čl. 1. zní: Podstata chleba hmotného a podobně podstata vína hmotného zůstávají ve Svátosti Oltářní. — Tím učil Viklef tak zvané remanenci. Čl. 4. Je-li biskup nebo kněz ve hříchu smrtelném, nesvětí na kněžství, neposvěcuje, neobětuje, nekřti. 6. Bůh musí poslouchati ďábla. 8. Je-li papež předzvěděný a zlý a proto údem ďáblovým, nemá moci nad věřícími od nikoho jiného leč od císaře. 15. Není pánem světským, není prelátem, není biskupem ten, jenž jest v hříchu smrtelném. 27. Vše se děje neúprosnou nutností. 29. University, studia, školy, promoce a stolice učitelské v nich jsou zavedeny pošetilým pohanstvím; církvi prospívají tolik, jako ďábel. 37. Církev římská jest sbor ďáblův a papež není nejbližší a bezprostřední náměstek Kristův a apoštolů. 45. Všecky řehole bez rozdílu byly zavedeny ďáblem.

3. Čtyři články ze spisu Contra Stanislaum = Proti Stanislavu ze Znojma[editovat]

26. Non eo ipso quod electores, vel major pars eorum consenserint viva voce secundum ritus hominum in personam aliquam, eo ipso illa persona est legitime electa, vel eo ipso est verus et manifestus successor vel vicarius Petri apostoli, vel alterius apostoli in officio ecclesiastico; unde, sive electores bene et male elegerint, operibus electi debemus credere; nam eo ipso, quo quis copiosius operatur meritorie ad profectum Ecclesiae, habet a Deo ad hoc copiosius potestatem.

Ad Scripta M. Stanislai c. 2. pg. 339a, b.

26. Ne tím, že voliči nebo většina z nich živým slovem podle obřadů lidských souhlasila o některé osobě, jest již tato osoba zákonně zvolená; a z toho důvodu také ještě není pravým a zřejmým nástupcem nebo náměstkem Petra apoštola neb jiného apoštola v úřadě církevním; proto ať voliči zvolili dobře nebo špatně, máme věřiti skutkům zvoleného; neboť čím hojněji kdo pracuje ku zásluze a prospěchu Církve, tím větší k tomu má od Boha moc.

Proti M. Stanislavu kap. 2. str. 339a, b.

27. Non est scintilla apparentiae, quod oporteat esse unum caput in spiritualibus regens Ecclesiam, quod semper cum Ecclesia ipsa militante conversetur et conservetur.

C. 5. pg. 346b.

27. Není ani jiskry zdání pravdy, že je potřebí jedné hlavy, která by ve věcech duchovních řídila církev, a která by vždy obcovala a trvala i s církví bojující.

Kap. 8. str. 346b.

28. Christus sine talibus monstruosis capitibus per suos veraces discipulos sparsos per orbem terrarum melius suam Ecclesiam regularet.

C. 5. pg. 347a.

28. Kristus by řídil bez takových ohavných hlav svými pravými žáky, rozptýlenými po okrsku zemském, církev svou lépe.

Kap. 5. str. 347a.

29. Apostoli et fideles sacerdotes Domini strenue in necessariis ad salutem regularunt Ecclesiam, antequam Papae officium foret introductum; sic facerent, deficiente per summe possibile Papa, usque ad diem judicii.

C. 8. pg. 354b.

29. Apoštolé a věrní kněží Páně ve věcech potřebných ku spasení slavně řídili církev, dříve než byl zaveden úřad papežský; tak by činili, kdyby papeže nebylo, což jest na nejvyšším stupni možno, až do dne soudu.

Kap. 8. str. 354b.

Těmito čtyřmi články vykládá Hus své náhledy o platnosti a potřebě papeže. Dle čl. 26. nerozhoduje o tom, je-li papež řádným papežem, biskup řádným biskupem, správně vykonaná volba, nýbrž ctnostný život; k ctnostnému životu činí člověka schopným Bůh; proto čím žije člověk ctnostněji, tím více této schopnosti od Boha dostává, a tím více tudíž sám Bůh dokazuje, že tento papež nebo biskup jest Jím poslán. Dle čl. 27. není ani Krista k zachování církve potřebí, vždyť Hus nepraví: Není potřebí jedné viditelné hlavy, nýbrž praví: Hlavy, tedy vůbec, ať jest jakákoliv. K čl. 28. připomínáme, že jest ovšem úplně možno, že by Kristus sám, tedy bez lidí, ať jsou jacíkoliv, mohl církev svou říditi lépe, než jest řízena, ale neběží o to, co by Kristus učiniti mohl, nýbrž co opravdu ustanovil; Štítný kdesi praví, že i po mrzutém žlabu teče čistá voda; proč by tedy papež řádné zvolený, byť i hříšníkem byl, nemohl dobře říditi církev? Třeba rozeznávati úřad a hodnost osobní. — V čl. 29. Hus zapomíná, že prvním papežem byl sv. Petr; že jest na nejvyšším stupni možno, že by papež nemusel býti, není pochybnosti; ale otázka jest, je-li to možno za těch podmínek a okolností, za kterých církev svou ustanovil Kristus. Tu třeba říci, že jak dlouho bude církev Kristova, tak dlouho musí býti také papežové. Ostatně sám Hus dokázal, že papežové nejsou zbyteční; vždyť k nim appelloval.

4. Článek třicátý[editovat]

30. Nullus est Dominus civilis, nullus est praelatus, nullus est episcopus, dum est in peccato mortali. 30. Nikdo není světským pánem, nikdo praelátem, nikdo biskupem, je-li ve hříchu smrtelném.

Článek tento jest složen ze spisu proti Pálčovi: Si papa, si episcopus vel praelatus est in peccato mortali, tunc non est papa, episcopus vel praelatus = Je-li papež, biskup nebo prelát ve hříchu smrtelném, není papežem, biskupem, prelátem, contra Páleč t. I. pg. 319b, a ze slov, která k tomuto místu Hus veřejně při soudu doložil a hájil: „Ano, ani král není hodně králem před Bohem, je-li ve hříchu smrtelném.“

Ostatně Hus tento článek v pojednání De decimis = O desátcích, spisů latinských díl I., str. 159.—166., v kolleji Karlově 1412 po svátku sv. Víta veřejně hájil. Tu vykládaje článek tento výslovně praví, že v něm třeba rozeznávati tři části: 1. Není pánem světským ten, kdo jest v hříchu smrtelném, 2. není prelátem ten, kdo jest v hříchu smrtelném, 3. není biskupem ten, kdo jest ve hříchu smrtelném. Jest pravda, že Hus na konci svého výkladu smysl článku zmírňuje, pravě, že není hodně a spravedlivě pánem světským ten, kdo jest ve hříchu smrtelném; avšak když církev soudí některé učení, zejména některý spis, nemůže se tázati, jak mu rozuměl jeho původce — zde Hus, vlastně Viklef, poněvadž tento článek jest celý Viklefův — nýbrž musí vše bráti v tom smyslu, který jest nejbližší a nejzřetelnější, a jak učení a spisu rozumí každý člověk, který učení slyší nebo spis čte a čísti bude. A kdyby lidé počali tento článek prováděti prakticky, kam by to vedlo? Není-li pánem světským ten člověk, který jest a pokud jest v hříchu smrtelném, nenáležejí mu právem statky, které má; proto si je může, ano docela má přivlastniti člověk jiný, ctnostný. Není prelát prelátem, biskup biskupem, když jsou v hříchu smrtelném, všecko co činí, jest neplatné; nemají také práva na své příjmy, na desátky a pod.; proto jim jich poddaní nemusí, ba ani nemají odváděti; a k tomu Hus veřejně lid také vybízel. — Mimo to, jak dokáže člověk, že nemá hříchu smrtelného? A jak snadno může člověk býti viněn ze hříchu smrtelného! Dále nejsou lidé tak převrácení a zvrhlí, že prohlašují za hřích smrtelný, co jím opravdu není, ba že mají docela ctnost za hřích, a naopak hřích svůj za ctnost? — Proto článek tento není jen proti víře, nýbrž podvrací celý společenský řád a vybízí k boji všech proti všem.