Učebnice dějin israelských a israelského náboženství/II. Kniha Samuelova

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: II. Kniha Samuelova
Autor: Nathan Grün
Krátký popis: kapitola z učebnice
Zdroj: Soubor:GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu
Vydáno: Praha: J. Flesch, 1937
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Žalud
Licence překlad: PD old 70
Související: Bible kralická/II Samuelova
Index stran
Související články ve Wikipedii:
w:2. kniha Samuelova
GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu

Davidův smutek za Saula a Jonatana.

34.Sam. II. kap. I. Netrpělivě očekával David zprávy o výsledku boje. Tu přišel Amalekita a oznamoval: „Lid prchl, mnoho jich padlo a také Saul a jeho syn Jonatan jsou mrtvi.“ O smrti Saulově vypravoval, že král opíraje se o kopí své jej vyzval, aby ho dorazil, když sotva dechu ještě v něm bylo. To že také učinil a přináší nyní korunu Saulovu a záponu, kteráž byla na rameni jeho, Davidovi. Tato zpráva smuteční Davidem velice pohnula, on i jeho lidé plakali, naříkali a postili se do večera nad Saulem a Jonatanem i lidem Hospodinovým, jenž padl mečem. K Amalekitovi pravil David: „Krev tvá padniž na hlavu tvou! Ty sám jsi to vyřkl: Pomazaného Hospodinova jsem usmrtil.“

35. Ve svém hlubokém zármutku David zapěl písně smuteční nad Saulem a Jonatanem:

Ó kráso israelská, na výsostech tvých zraněni,
jakť jsou padli udatní!
O hory Gilboe, ani rosa, ani dešť nespadej na Vás,
ani tu buď pole úrodné, neboť tam jest
povržen štít udatných, štít Saulův,
jako by nebyl pomazán olejem,
Saul a Jonatan milí a utěšení v životě svém,
také při smrti své nejsou rozloučeni.
Nad orlice bystřejší, nad lvy silnější byli.
Dcery israelské, plačte Saule, kterýž Vás odíval
červcem dvakrát barveným rozkošně,
kterýž dával ozdoby zlaté na roucha vaše.
Ah, jakť jsou padli udatní uprostřed boje?
Jonatan na výsostech tvých zabit jest.
Velice jsem po tobě teskliv, bratře můj, Jonatane.
Byl jsi mi příjemný náramně, vzácná mně byla milost tvá.
Ach jakť jsou padli udatní, a zahynula odění válečná.

Povinnosti vůči nepřátelům. Od Davida máme se učiti, že nepříteli svému v neštěstí jeho nemáme odepříti svého soucitu. Avšak nejen soucit svůj máme dopřáti nepříteli v jeho neštěstí; naše náboženství nám káže, abychom pomocným skutkem nepříteli v nouzi jeho pomohli.

Trefil-li bys na vola nepřítele svého neb osla jeho, an bloudí, obrátíš a dovedeš ho k němu. Uzřel-li bys, an osel toho, jenž tě má v nenávisti, leží pod břemenem svým, zdaž se zdržíš, abys mu neměl pomoci? Nýbrž opravdově pomůžeš jemu, spolu s tím kdo tě nenávisti má. (2. kn. Mojž. 23. 4. 5.)

Jestliže by lačněl ten, jenž tě nenávidí, nakrm jej chlebem a žiznil-li by, napoj jej vodou. (Přísl. Šal. 25. 21.)

Když by padl nepřítel tvůj, neraduj se a když by klesl, nechť neplesá srdce tvé. (Přísl. Šal. 24. 17.)

David a Išbošes

36.Sam. II. Návratu Davidovu do jeho vlasti nic více nepřekáželo, i vytáhl tedy, otázav se dříve Boha, s mužstvem svým do Hebrona, kdež za krále nad kmenem judským posvěcen byl. David oznámil Jabešským, že byl zvolen za krále a dal jim vyslovili zároveň svoje uznání za lásku a věrnost, kterouž prokázali Saulovi, pánu svému. Ostatní kmenové israelští k popudu vojevůdce Abnera zvolili Išbošesa, syna Saulova, králem. Jednoho dno vytáhl Abner s vojskem Išbošesovým do Gibeonu, kdež střetl se s Joabem, vojevůdcem Davidovým a jeho lidem. Mezi oběma vojsky vznikl boj, v němž mužové israelští od služebníků Davidových poraženi byli, Azahel, bratr Joabův, pronásledoval Abnera a ačkoliv byl Abnerem několikráte varován, nepopustil, až Abner v nutné obraně ho usmrtil.

37.Sam. II. kap. 3. Vláda Davidova stále více se upevňovala a královská moc Išbošesova stále klesala, avšak Abner stál pevně k domu Saulovu. Jednou však pokáral Išbošes Abnera pro svémocný skutek, pročež tento hledal spojení s Davidem, aby jemu opatřil vládu nad veškerým Israelem. Odebral se k Davidovi do Hebronu, byl tam laskavě přijat a v pokoji propuštěn. Avšak Joab chtěje pomstíti smrt svého bratra Azahela, vloudil Abnera do brány městské a zabil ho. Uslyšev David o tomto hanebném skutku pomsty pravil: „Nechť krev Abnerova padne na hlavu Joabovu!“ Statečný vojevůdce byl pochován za slavných obřadů smutečních a David provolal k lidu: „Zdaž poznáváte, že kníže a velký muž padl dnes v Israeli?“ Zapěl píseň smuteční nad Abnerem: „Takliž měl umříti Abner jako umírá nějaký ničemný člověk? Ruce Tvé nebyly ovázány a nohy Tvé nebyly okovy spoutaný; ale padl jsi jako ten, kdož padá od lidí nešlechetných.“

38.Sam. II. kap. 4—6. Veškeren Israel byl ustrašen násilnou smrtí Abnerovou a král Išbošes pozbyl úplně mysli. I byl také brzy potom dvěma svými hejtmany Rehabem a Baanou odpočívaje v poledne zavražděn. Vrahové, domnívajíce se, že obdrží odměnu, přinesli hlavu Išbošesovu Davidovi. Tu však je zastihl dobře zasloužený trest; neboť David pravil k nim: „Tito zločincové zavraždili spravedlivého muže v domě jeho a na loži jeho; zdaž nemám krev jeho požadovati z Vaší ruky?“ Na to byli dle rozkazu Davidova popraveni.

David králem nad veškerým Israelem

39. Po smrti Išbošesově přišli všichni kmenové israelští k Davidovi do Hebronu řkouce: „Již za času, když Saul nám kraloval, vedl Jsi Israel a Hospodin pravil k Tobě: Budiž knížetem nad Israelem!“ David vešel ve smlouvu s nimi a oni pomazali jej na krále nad veškerými Israelem. Byv zvolen za krále nade všemi kmeny israelskými dobyl David města Jerusaléma a hradu Cionu na Jebusitech. Usídlil se v hradě Cionu, jejž nazval městem Davidovým a Jerusalém stal se tím hlavním městem státu israelského. Tím, že vystavěna svatyně k uctění a ku modlení se k jedinému Bohu, stal se Jerusalém také městem, z něhož vyšlo čisté a pravé uctění Boha. David dal ku zvětšení Jerusalema vystavěti mnoho staveb a řemeslníci Hiramovi, krále týrského, vystavěli jemu královský palác. A David stále mohutněl a Hospodin, pán zástupů, byl s ním.

Schránka úmluvy byla přenesena do Jerusalema.

40. Když David Filištínské, kteří na něho, protože byl zvolen králem nad Israelem, učinili útok, dvakráte byl porazil, vytáhl do Baale-Jehuda, aby odtamtud Hospodinovu schránku úmluvy přivezl. Za hlaholu trub, za jásavých zpěvů lidu a skvělých obětí byla schránka úmluvy do Jerusalema dopravena a ve stanu, Davidem pro ni určeném, postavena. Zbožně pociťuje vděčnost k Bohu nehleděl David své důstojnosti královské a účastnil se všeobecné radosti lidu. Jeho choti Michal, dceři Saulově, nelíbilo se, že král se tak ponížil k lidu, avšak David pravil: „Před Hospodinem, jenž mne zvolil knížetem, před Hospodinem jsem se těšil; před ním chci so ponížiti a býti malým.

Pokora před Bohem Ve svém štěstí David nezpyšněl, i uznal pokorně, že za vše má děkovati milostí božské. Pokora před Bohem nemá nás také opustiti ve štěstí.

Co jest člověk, že jsi ho pamětliv? A syn člověka, že se ho ujímáš? (Žalm. 8. 5.)

David zamýšlí vystavěti chrám. Prorok Natan.

41.Sam. II. kap. 7—9. Kronika I. kap. 17—18. Když Hospodin králi Davidovi dopřál pokoje od jeho nepřátel, chtěl tento vystavěti chrám k uctění Božímu. Radil se o tom s prorokem Natanem (נָתָן‎) kterýž však jemu zvěstoval ve jménu Páně: „Tak praví Hospodin: Vzal jsem Tebe od stáda, abys byl knížetem nad lidem mým Israelem. Byl jsem s Tebou, kamkoliv Jsi šel, vyhubil jsem nepřátele Tvé před Tebou a opatřil Tobě velké jméno, rovné jménu velikých na zemi. A nyní zvěstuje Ti Hospodin, že Ti opatří dům panovničí. Syn Tvůj vystaví mně dům a upevním trůn Jeho královský na věky.“ Za toto božské milosti plné zvěstování děkoval David v zanícené modlitbě Hospodinu a vyřkl z víry plného srdce vyznání: „Velký Jsi, Hospodine a Bože! Nikdo se Ti nevyrovná a mimo Tebe není Boha.

Vítězství Davidova a jeho láska k statečným jeho vojínům

42. Král David byl často ve svých požehnání plných skutcích míru vyrušován vojenskými útoky sousedních národů. Avšak Bůh pomohl Davidovi všude, kamkoli vtáhl. Ze všech válek, kteréž vedl, vyšel jako vítěz, čímž povznesl vážnost své říše a hranice její rozšířil. Moabity, Sýry a Edomity učinil poplatnými a Filištínští, kteří vzdor několika porážkám v boji proti Davidovi pokračovali, byli pokořeni dobytím svého hlavního města Gat. V těchto válkách vyznamenali se hrdinové Davidovi svou velkou udatností a svou obětiplnou láskou k svému králi a také srdce Davidovo bylo láskou zaníceno ku statečným jeho vojínům. Kdysi obsadili Filištínští město Betlehem a David přál si píti vody ze studně Betlehema. Hned tři jeho hrdinové vytrhli do tábora filištínského, načerpali vody ze studně v Betlehemu a přinesli ji králi. David ale pravil: „Nedejž mi toho, Hospodine, abych to učiniti měl! Zdaliž to není krev mužů těch, již píti mám. Neboť nasadivše života vodu tu přinesli.“ To řka vodu vylil. (Sam. II. 23. 17. kronika 11. 19.) V jiném boji proti Filištínským upadl David ve velké nebezpečenství života; filištínský vojín namířil kopí své proti němu, aby ho zabil. Tu Abišaj přispíšil k ochraně svého krále a zabil Filištína. Tehdy pravili vojínové Davidovi k němu: „Nepůjdeš více s námi do boje, abys nezhasil světla Israelského.“ (Sam. II. 21. 17.)

Davidova milost vůči Mefibošesovi.

43. Ve válečném štěstí nezapomněl však král David svazku přátelského, který uzavřel s Jonatanem. Po Jonatanovi byl zde ještě syn, jménem Mefibošes; ten byl na obě nohy chromý, ježto jeho chůva ho 5 roků starého na zem upustila zvěděvši o smrti Saulově. David vrátil Mefibošesoví všecky statky Saulovy a povolal ho ku dvoru svému, kde při královském stole jedl a všech vyznamenání královského prince požíval.

Povinnosti vůči pozůstalým našich přátel. Jest svatou povinností ujati se laskavě pozůstalých našich přátel. Praví se ve druhém z 10 přikázání: „Jenž milosti prokazuje až do tisícího pokolení, těm, kteří mne milují“ a následujeme Boha, jestliže dětem těch, kteréž jsme milovali ochotně pomáháme.

Vítězství nad Ammonity a Sýry.

44.Sam. II. kap. 10―12. Kronika I. kap. 19―20. Uplynul nějaký čas a David opět musil vytáhnouti do boje. Král Ammonitů zemřel a Hanan, syn jeho, nastoupil po něm na trůn. David vyslal posly, aby mladému králi jeho soustrast vyslovili. Avšak knížata Ammonitů vyřkli podezření, že David vyslance poslal jenom za účelem vyzvědačským, načež Hanan je s pohrdáním zpět odeslal. Na to vyslal David, aby pomstil tuto pohanu, velké vojsko za vedení Joabova proti Ammonitům. Tito se spojili se Sýri, avšak Sýrové byli přemoženi Israelity a jimi podmaněni.

Také Ammonité byli poraženi, musili se navrátiti do svého hlavního města Rabba. K rozkazu Davidovu táhl Joab k městu Rabba a obléhal je; avšak David zůstal v Jerusalemě.

Davidův hřích a pokání.

45. Jednoho večera uzřel David se střechy paláce svého velice krásnou paní. Dav se po ní poptati, zvěděl, že jest to manželka Uriova, jenž tehdy byl při vojsku obléhajícím u Rabby. David dal Uriu povolati do Jerusaléma a zaslal po něm dopis svému náčelníku vojsk Joabovi. Dopis obsahoval rozkaz, aby Uria byl postaven do řad, kde boj nejvíce zuří, aby v boji padl. Joab vyhověl rozkazu svého královského pána a Uria v boji skutečně padl. Jeho manželka Bat-Seba truchlila po něm a když doba smutku uplynula, stala se chotí Davidovou. David, jenž jinak svojí bázní Boží jako král vynikal, dopustil se tím těžkého hříchu; chtěl smrti Uriově a přivodil ji, aby jeho manželku za choť pojati mohl.

46. Bohu znelíbil se tento hříšný čin Davidův a vyslal k němu proroka Natana, aby mu zvěstoval trest za spáchaný těžký hřích. Prorok pravil k Davidovi: „Dva mužové byli v jednom městě, jeden chudý, druhý bohatý. Bohatý měl mnoho ovcí a skotu, chudý jenom jednu ovčičku, kterou velice miloval. Tu přišel pocestný k bohatému muži. Tento šetřil svých ovcí a skotu, vzal ovčičku chudého a připravil ji pocestnému, který k němu byl přišel.“ Prudce se rozzlobiv zvolal David: „Při sám Bůh, smrti zasluhuje muž, jenž to učinil.“ Na to odvětil Natan: „Ty’s mužem tím! Bůh Tě pomazal králem nad Israelity a vysvobodil Tě z ruky Saulovy. Proč pohrdal Jsi slovem Božím a učinil zlé před jeho očima? Uriu Jsi zabil mečem synů Ammonových a jeho manželku pojal za choť. Proto meč nevzdálí se domu Tvého; i dám povstati neštěstí Tobě z Tvého vlastního domu. Tys to vykonal ve skrytě, já však trest vykonám před celým Israelem.“ David litoval hříchu svého z celého srdce a modlil se vroucně k Bohu za odpuštění:

„Smiluj se nade mnou, Bože, podle milosti Své,
podle velkého milosrdenství Svého obmej mne od nepravosti.
Neboť já znám přestoupení svá
a hřích můj přede mnou jest ustavičně.
Odvrať tvář svou od hříchů mých,

a vymaž všecky nepravosti mé.
Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!
a ducha přímého obnov u vnitřností mých!“

(Žalm 51.)

Pokání a polepšení po spáchaném hříchu Vypravování svatého písma o hříchu Davidově učí nás, jak pečlivě člověk dbáti musí svého jednaní, aby neupadl ve hřích. Král David budiž nám však také příkladem, abychom ve hříchu nesetrvali, nýbrž pokáním a opravdovým polepšením se očišťovali od hříchu spáchaného. Bůh nejvyšší dobrotě své přeje si, aby hříšník se obrátil a proto ustanovil den smíření (יוֹם הַכִּפֻּוּרִים‎) jako den pokání a odpuštění hříchů. Neboť dne toho smíří Vás, abyste se očistili; ode všech hříchů svých máte se očistiti před Hospodinem. (3. kn. Mojž. 16. 30.)

Davidova útěcha při smrti dítěte jeho. Narození Šalamounovo.

47. Bůh vyslyšel ve svém nejvyšším milosrdenství kajícnou modlitbu Davidovu; avšak od té doby stihlo jej mnoho neštěstí. Dítě, kteréž mu Bat-Seba porodila, ochuravělo. David modlil se za dítě k Bohu a postil se. Avšak dítě zemřelo po sedmidenní nemoci. Služebníci jeho báli se králi to oznámiti, avšak když si vzájemně šeptali, pozoroval král, že dítě zemřelo. Tu tázal se jích: „Zemřelo dítko?“ a oni odvětili: „Ano, zemřelo.“ Na to David povstal se země, umyl se, převlékl se a šel do modlitebny se modlit. Pak vrátil se do domu svého a dal si předložiti jídla. Služebníci divili se tomu a otázali se: „Dokud dítě ještě žilo, postil jsi se a plakal jsi a nyní, když zemřelo, povstal jsi, abys požil pokrmů?“ David jim odpověděl: „Dokud dítě ještě žilo, postil jsem se a plakal jsem, neboť myslil jsem, že Bůh mně prokáže milost, že dítě zůstane na živu. Nyní však, když jest mrtvo, k čemu bych se ještě postil? Zdaž mohu je opět vrátiti? Já přijdu někdy k němu, dítě však se ke mně více nevrátí.“ Naděje na opětné shledání v onom světě stísněnou mysl Davidovu opět získala. Bat-Seba obdržela pak druhého syna, jejž David nazval Šalamounem (שְׁלֹמֹה‎). Prorok Natan pojmenoval ho Jedidjá (miláček Boží).

Nesmrtelnost duše; odměna a trest po smrti Učení o živote posmrtném nebo nesmrtelnosti duše jest jedna z nejdůležitějších nauk víry našeho náboženství, S naukou touto souvisí nauka o odměně a trestu po smrti; duše spravedlivého bude po smrti po právu odměněna, duše hříšníkova potrestána. Z nauky o nesmrtelnosti duše sleduje, že život nekončí smrtí; spíše počíná život nový. Pročež máme v životě tomto připraviti se v bázní Boží a ctnosti pro život na onom světě.

Prach vrátí se k zemi, čímž prve byl, a duch vrátí se k Bohu, jenž jej dal. (Kazatel 12, 7.)

Bůh vysvobodí duši moji z moci podsvětí, neboť mne přijme k sobě. (Žalm 49, 16.)

Amnon zavražděn Absalomem.

48.Sam. II. kap. 13—14 Když David pomocí Boží všecky své nepřátele přemohl, byl by mohl vládnouti v zemi své v míru a pokoji; tu však stihla jej těžká trýzeň rozbrojem, jenž vznikl mezi syny jeho. Jeho nejstarší syn Amnon pohanil svoji nevlastní sestru Tamar a její bratr Absalom dal jej proto zavražditi. Boje se trestu svého královského otce, uprchl Absalom k svému dědu, králi v Gešuru. Pobyv 3 leta ve vyhnanství dosáhl přičiněním Joabovým dovolení vrátiti se do Jerusalema. Joab způsobil totiž, že chytrá paní přišla ku králi v rouchu smutečním žádat jeho pomoci. Paní vypravovala, že jest vdovou, že měla 2 syny, z nichž jeden druhého v rozepři usmrtil. Rodina prý žádá nyní smrti bratrovrahovy, tak, že by pak byla úplně bezdětnou a po muži jejím ani jména by nezbylo. Dlouho prosivší paní slíbil pak David, že syna jejího nižádný trest nestihne. Na to pravila paní: „Proč smýšlíš tak o lidu Božím? Když však král toto slovo vyřkl, zdali by se nezdálo zaviněním, nedovolil-li král svému vyhnanci vrátiti se.“ David seznal, že paní ta dle popudu Joabova k němu přišla, aby způsobila návrat návrat Absalomův z vyhnanství. I dovolil Absalomovi vrátiti se, avšak přešla přece 2 léta, než král jemu docela odpustil.

Povinnost vůči sourozencům Kde mezi sourozenci jest nesvornost, nemůže býti požehnání v domě. Sourozenci a příbuzní jsou obzvláště povinni svorností a láskou vespolek se spojiti.

Aj jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají; nebo tam udílí Hospodin požehnání i života až na věky. (Žalm 133, 1, 3.)

Absalomova vzpoura proti otci.

49.Sam. II. kap. 15—18. Avšak bratrovražda nezůstala jediným zločinným skutkem Absalomovým; snažil se dokonce svého otce svrci s trůnu. Za účelem tím shrnul na sebe královskou nádheru, opatřil si vozy a koně, a 50 mužů před ním běželo. Vedle toho snažil se získati pochlebenstvím lid pro sebe; postavil se časně z rána ku bráně města a když někdo ku králi jíti chtěl za rozepří, pravil k němu: „Věc tvá jest dobrá a spravedlivá, avšak u krále nenalezneš sluchu. Kdybych já byl soudcem, opatřil bych každému právo.“ Když někdo před ním se pokloniti chtěl, bránil tomu a zlíbal ho. Tím podařilo se mu získati si přízně lidu. Když přívrženců jeho dosti hojně bylo, vyprosil si od krále dovolení jíti do Hebronu, aby tam splnil jakýsi slib. V Hebronu byli již shromážděni spiklenci; mezi nimi byl též Achitofel, rádce Davidův, a tam provolali Absaloma za krále.

Špatné následky ctižádosti Ctižádost usmrtila v Absalomu dětinné pocity lásky k rodičům, i stal se zločincem proti svému vlastnímu otci. Nezřízená ctižádost jest neřestí, kteráž snahy naše do křivých kolejí uvádí a nás svádí ku hříšným činům.

Závist, vilnost a nezřízená ctižádost člověka sprovozujÍ se světa. (Abot 4.)

50. Zpráva o spiklení vnikla brzy do Jerusaléma a David vyzval své věrné, aby s ním prchli. Lid plakal hlasitě, když král táhl přes potok Kidron, kde také kněží Cadok a Ebiatar nesouce schránku úmluvy k průvodu se připojili. Avšak David rozkázal kněžím, aby schránku úmluvy do Jerusaléma zpět odnesli; také oni tam měli zůstati, aby mu syny svými Achimaazem a Jonatanem zprávy dodávali. Kněží se vrátili se schránkou úmluvy do Jerusaléma, avšak David se svojí družinou vystoupil na horu Olivetskou plakaje, hlavu zahaliv a bos. Na vrcholi hory Olivetské modlil se ve své tísni takto k Bohu za ochranu:

„Hospodine, jak jsou mnozí nepřátelé moji,
Mnozí povstávají proti mně!
Mnozí mluví o duši mé:
Nemáť tento žádné pomoci v Bohu!
Ale Ty, Hospodine, Jsi štítem vůkol mne,
Slávou mou a kterýž povyšuješ hlavy mé.
Hlasem svým volám k Hospodinu,
A On vyslyší mne s hory svaté své,
Tvé, ó, Hospodine, jest spasení
A nad lidem Tvým požehnání Tvé!“ (Žalm 3.)

Bůh jest pomocnik náš. Jako král David ve své velké tísní nezoufá, nýbrž pevně důvěřuje v Boha zvolá: „U Hospodina jest spasení!“, tak nás nemá opustiti v jakémkoliv stavu zbožná víra v pomoc Boží.

51. U hory Olivetské přišel Davidovi věrný jeho přítel Chusai vstříc, aby ho na útěku vyprovázel. Avšak David ho prosil, aby se odebral k Absalomovi zmařit rady Achitofelovy. Tak vrátil se Chusai do Jerusaléma, mezi tím co David dále táhl. Na své cestě městem Bachurim zakusil David ještě bolesti té, že musil slyšeti nejhorší pohanění. Šimei, příbuzný Saulův, házel kamením po něm a volal na něho: „Pryč, pryč s Tebou, ty krvežíznivče, podlý člověče, Bůh Tobě odplatil veškeru krev domu Saulova.“ Když Abišaj, bratr Joabův, ho za to potrestati chtěl, pravil David: „Syn můj baží po životě mém, tož nechte Benjaminitu proklínati. Snad Bůh uzří bídu mou a prokáže mně dobré za jeho kletby.“

Achitofel a Chusai. Absalomův konec.

52. Mezitím přitáhl Absalom s Achitofelem a svými přívrženci do Jerusaléma. Tu pozdravil ho Chusai jako krále a nabízel mu služby své. Pak ale rokováno o tom, co by se proti Davidovi podniknouti mělo. Achitofel chtěl s vybraným sborem 12.000 mužů ještě téže noci vytáhnouti pronásledovat Davida, aby ho útěkem zemdleného snáze a jistěji porazil. Absalomovi líbila se sice tato rada, avšak tázal se ještě Chusaie o jeho mínění. Tento prohlásil úmysl Achitofelův za příliš odvážný, jelikož David jest velkým hrdinou válečným a také všichni jeho lidé statečností vynikají. I radil, aby boj se podnikl toliko s velkým vojskem, jemuž by zvítěziti snadno se podařilo. Chusai zamýšlel radou svou útok na Davida oddáliti, aby tento získal potřebné doby ku svému obhájení. Absalom rozhodl se pro válečný plán Chusaiův, neboť bylo to boží řízení zničiti hříšného syna. Když zrádný Achitofel viděl, že rada jeho byla zamítnuta, učinil svému životu samovraždou konec.

53. Chusai potěšen tím, že úmysl jeho se zdařil, vyslal spěšně syny kněží Jonatana a Achimaaze k Davidovi, kteří ho o všem zpravili. Na to táhl David se svou družinou přes Jordán do Machnaim, kdež se mu dostalo přívětivého přijetí. Stařičký, svému králi věrně oddaný Barsilai opatřil ho, spojiv se ještě s jinými statečnými muži, hojnými zásobami životními. Také Absalom se svým vojskem, vedeným Amasou, příbuzným Joabovým, překročil Jordan a utábořil se v zemi Gilead, nedaleko Machnaim. Když vojenský sbor Davidův připraven byl k pochodu, nařídil David svému vojevůdci Joabovi a ostatním velitelům, aby syna jeho Absaloma šetřili; srdce zdrceného otce vždy ještě laskavě bilo pro nezdárného syna. — V lese došlo k boji a mužstvo Absalomovo utrpělo velkou porážku. Absalom prchl na mezku, zůstal však viseti dlouhými kšticemi svými na větvi velkého dubu a mezek pod nim utekl. Tak visel mezi nebem a zemí. Když vojíni to oznámili Joabovi, pospíšil tam a vrazil 3 kopí do srdce Absalomova. Tak skončil Absalom, jenž svou hříšnou nezřízenou ctižádostí stal se zločincem proti vlastnímu otci.

Povinnosti vůči rodičům mají býti svatými. Děti, které nedbají povinností k rodičům svým, prohřešují se proti svatému slovu Božímu na Sinaji zjevenému a jako Absalom špatně skončí.

Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl na zemi, kterou Hospodin, Bůh Tvůj, Ti dává. (5. přikázání.)

Každý měj v úctě matku svou a otce svého. (3. kn. Mojž. 19. 3.)

Syn moudrý obveseluje otce, ale syn bláhový zármutkem jest matce své. (Přísl. 10. 1.)

David vrací se do Jerusaléma.

54.Sam. II. kap. 19-20. Zpráva o smrti Absalomově Davida velice zarmoutila, i zvolal pláče a naříkaje: „Kéž bych byl na místě Tvém zemřel, Absalome, synu můj, můj synu!“ Joab králi domlouval, že nářkem svým vítězné vojsko své, kteréž mu život a trůn zachránilo, potupuje. David potlačil bol svůj a posadil se do brány městské, aby své statečné vojíny, až do města přijdou, pozdravil. Kmeny israelské seznaly, že se provinily proti králi. Přišly ho zváti, aby se navrátil. Když se král vracel, očekával jej Šimei u Jordána a prosil ho za odpuštění svého těžkého provinění, jež David velkomyslně mu udělil. Také Mefibošes přišel krále pozdravit a osmdesátiletý Barsilai, který krále v Machnaim zásobil, provázel jej až za Jordán. David chtěl ho z vděčnosti vzíti k svému dvoru, avšak Barsilai odmítl to, že jest velice stár; i pravil, že chce vrátiti se do svého města a tam, kde otec a matka jeho ve hrobě spočívají, také svůj život ukončiti, Barsilai odporučil králi svého syna Kimhama, jehož David ku svému dvoru vzal a tím věrnost otcovu odměnil.

55. Když král přišel do Gilgalu, přivítali ho také všichni mužové israelští, kteří však mužům Judským vyčítali, že krále vedli přes Jordán, aniž by oni byli o tom věděli. Tím došlo ku sporu, jehož jakýsi ničemník, jmenovaný Seba, použil k nové vzpouře. David mezi tím vtáhl do Jerusaléma a nařídil Amasovi, aby vytáhl proti Sebovi. Když však tento v určený čas nepřišel, pustil se Joab a Abišai ku královskému rozkazu se svým mužstvem za Sebou. Blíže Gibeonu Amasa se k nim přidal, avšak Joab zákeřně ho zavraždil. Seba utekl se do pevnosti Abelu, avšak když Joab chystal se pevnost obléhati, sťali obyvatelé Sebovi hlavu a podali ji Joabovi. Tím byla vzpoura skončena.

Co David nařídil, aby služba Boží byla zvelebena.

56.Kronika I. kap.24—26 Když pokoj a pořádek opět byly zjednány, mohl David zcela se oddati pěstování vnitřního blaha svého lidu. Jsa Bohu zbožně oddán měl obzvláště na mysli zřízení bohoslužby povznášející mysl a ducha. Za účelem tím zřídil král dvacet čtyry kněžská oddělení a los určil, v kterém pořádku oddělení tato službu vykonávati měla. Vedle kněží bylo zřízeno čtyřiadvacet chorů (sborů) levitů, které vedeny Asafem, Hemanem a Jedutunem a jich syny bohoslužbu zvelebovaly zpěvem a hudbou. Nejvyšší řízení však měl David sám a vznešené zpěvy (žalmy), kteréž sepsal, byly sbory levitů zpívány ku chvále Hospodinově. Král také vše připravil pro stavbu svatyně, kterouž dle slova Božího, zvěstovaného prorokem Natanem, syn jeho a nástupce vystavěti měl. Přichystal bohaté zásoby zlata, stříbra, mědi, železa i dříví a kamenů ku stavbě a určil horu Mória, kteráž nejtěžší zkouškou víry Abrahamovou jako svaté místo zasvěcena byla, staveništěm pro chrám Boží. Tamtéž vystavěl David k popudu proroka Gad (גָּד‎) oltář Hospodinu.