Učebnice dějin israelských a israelského náboženství/I. Kniha královská

Učebnice dějin israelských a israelského náboženství Nathan Grün
II. Kniha Samuelova	I. Kniha královská	Dějiny říše Israelské

Údaje o textu
Titulek:	I. Kniha královská
Autor:	Nathan Grün
Krátký popis:	kapitola z učebnice
Zdroj:	Soubor:GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu
Vydáno:	Praha: J. Flesch, 1937
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Žalud
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Bible kralická/I Královská
Index stran
Související články ve Wikipedii: 1. kniha královská

Šalamoun nástupce Davidův. Adonija.

57.Král. 1. kap. 1. Když David sestárnul, pozdvihl se syn jeho Adonija, aby jako nástupce otce svého na trůn dosedl. Ve svém počínání byl podporován vojevůdcem Joabem a knězem Ebjatarem. Avšak David, jenž syna svého Šalamouna byl ustanovil nástupcem svým, o tom ničeho nevěděl. Jednoho dne pozval Adonija všecky syny královské a velitele vojska k obětní hostině, při níž měl být prohlášen za krále. Tu odebrala se dle rady proroka Natana Bat-Seba ku králi, připomenula mu přísahu jeho, že Šalamouna ustanovil následníkem trůnu a ohlásila mu, že Adonija se dává prohlásiti za krále. Mezi tím ještě, co s králem mluvila, přišel též prorok Natan a potvrdil slova její. David rozkázal hned knězi Cadokovi a velmožům říše, aby jeho syna Šalamouna u potoka Gihonu za krále pomazali. Rozkaz Davidův byl ještě téhož dne vykonán; kněz Cadok pomazal Šalamouna za přítomnosti velkého lidstva na krále a veškeren lid radostně zanícen volal: „Ať žije král Šalamoun!“ Když to uslyšeli ti, kteří byli k Adonijovi pozváni, ulekli se a každý odebral se svou cestou. Avšak Adonija bál se před Šalamounem a utekl k oltáři, ale Šalamoun slíbil mu, že ho nepotrestá, jestliže zlého na něm se nenalezne.

58.Kronika 1. kap. 21—29. Když Šalamoun na krále pomazán byl, shromáždil David všechny hodnostáře israelského lidu do Jerusaléma. Láskyplnými slovy napomínal je, aby věrně zachovávali veškeré příkazy Boží a označil jim Šalamouna jakožto krále Bohem zvoleného, jenž také určen jest, by vystavěl svatyni. Potom vštípil Šalamounovi v srdce, aby jarou silou podnikl velké dílo ku službě Boží, an chrám není určen pro člověka, nýbrž pro Boha. Potom velebil David před veškerým shromážděním Hospodina: „Veleben budiž, Hospodine, Bože israelský od věčnosti do věčnosti! Tvoje, Hospodine, jest velikost i síla i věčnost, Ty panuješ všemu a ve Tvé ruce jest, vše učiniti velkým a silným. A nyní, Bože náš, děkujeme Tobě a velebíme jméno Tvé vznešenosti. Od Tebe pochází všechno a z Tvé ruky jsme Tobě dali.“ Šalamoun pak byl celým shromážděním po druhé na krále pomazán.

Dobročinnost vůči chudým Slova Davidova: „Od Tebe všechno pochází a z Tvé ruky jsme Tobě dali“ máme si vždy v srdce vštípiti, kde se jedná o to, konati dobročinnost aneb věnovati něco svatým účelům. Tím, že podporujeme chudé a nuzné nebo darujeme pro svaté účely, vracíme Bohu jenom malou část toho, co nám ve své nejvyšší milosti udělil. Jest to svatá náboženská povinnost, nedostatek a bídu chudých mírniti láskyplnou dobročinností, tuto povinnost svaté písmo na mnohých místech nám vštěpuje.

Nezatvrdiž srdce svého a neuzavři ruky své před nuzným bratrem svým. (5. kn. Mojž. 15. 7.)

Davidova smrt (1018 před. obyč. letop.) Žalmy

59. Kniha králů I. kap. 2. Když David cítil, že konec jeho se blíží, napomenul syna svého Šalamouna: „Dokonávám svou pozemskou pout, tož buď silen a mužem. Zachovávej předpisy Hospodina, Boha svého, abys kráčel po jeho cestách, jakož psáno jest v nauce Mojžíšově, bys šťasten byl ve všem, co podnikáš a všude, kamkoliv se obrátíš.“ Ještě ho poučil o některých věcech, pokud toho třeba bylo k upevnění jeho vlády. Brzy na to zemřel David panovav čtyřicet let a stár jsa 70 let. David byl jedním z největších králů, jeho vláda byla pro Israel plna slávy a požehnání, založil blahobyt svého lidu, získal mu svou statečnosti zvýšenou úctu u národů, pomáhal všude právu a spravedlnosti a vnitřní bohabojnost, kteráž byla oporou jeho trůnu, zavládla v celé zemi za jeho panování. Avšak nejen pro dobu svou, nýbrž pro všechny věky král David účinkoval požehnaně; žalmy, které v tísni a radosti ku chvále Boží zazpíval, jsou nepomíjejícím, slávy plným pomníkem královkého pěvce.

Kniha žalmů Žalmy tvoří podstatnou část našich denních modliteb. Také u jiných národů žalmy považovány jsou za spěvy svaté; ve všech modlitebnách zpívají se žalmy ku chvále Hospodinově. Kniha žalmů (תְּהִלִּים‎) sestává ze 150 zpěvů (kapitol), z nichž velká část od krále Davida sepsána byla. Mimo to uvádějí se v knize žalmů jako spisovatelé, svatých zpěvů těch: Šalamoun, Asaf, synové Korachovi, Heman a Etan. Devadesátý žalm má nápis: „Modlitba Mojžíšova, muže Božího.“

Šalamounova modlitba a moudrost.

60.Kniha Králů I. kap. 3. Kronika II. kap. 1. Šalamoun uchopil se otěží vlády pevnou rukou a Hospodin, Bůh jeho byl s ním. Hned, jakmile nastoupil trůn, táhl s velkou družinou do Gibeonu, kde stál stánek úmluvy, kterýž Mojžíš v poušti byl zřídil; tam bohaté obětní dary Hospodinu přinesl. V Gibeonu zjevil se mu Bůh řka: „Vypros si, co Ti mám dáti.“ Tu modlil se Šalamoun k Bohu: „Otci mému Davidovi velkou milost Jsi prokázal a mne Jsi určil na jeho místě králem lidu svému, jejž Jsi vyvolil. Tož dej služebníku svému rozumné srdce, abych soudil lid Tvůj, abych rozeznal mezi dobrým a zlým.“ Zbožná modlitba mladého krále Bohu se zalíbila a Bůh pravil k němu: „Protože jsi sobě nevyprosil dlouhého života, bohatství a vítězství nad svými nepřáteli, nýbrž moudrost a vědomost, abys lid můj soudil, tož dám Ti moudré a rozumné srdce, jehož nebylo před Tebou a nebude po Tobě. Avšak i to, čeho si nevyprosil, dám Tobě totiž bohatství a čest a jestliže v cestách mých kráčeti a moje přikázání zachovávati budeš, jak otec Tvůj David, dám Ti také dlouhý život.” Šalamoun vrátil se do Jerusaléma a před schránkou úmluvy děkoval Hospodinu za jeho milostiplnou přípověd.

Moudrost a ctnost Jako Šalamoun modlíme se v modlitbě 18 článků požehnání k Bohu o moudrost a poznání. Moudrost činí nás způsobilými rozeznávati mezi dobrým a zlým, abychom dospěti mohli ku ctnosti. Základem veškeré moudrosti jest však bázeň Boží.

Bázeň Hospodina jest počátek poznání; moudrostí a kázní pohrdají blázni. (Kniha přísloví I. 7.)

Šalamounův moudrý rozsudek.

61. Král Šalamoun brzy na to osvědčil svoji velkou moudrost. Dvě ženy přišly k němu na soud. „Já a žena tato,“ pravila jedna z nich, „obýváme jeden dům; každá z nás jsme měly syna. Tu zemřel syn této ženy a ona o půl noci vstala a vzala, když jsem spala, mého syna a své mrtvé dítě položila na jeho místo. Když jsem z jitra vstala a mrtvé dítě pozorovala, shledala jsem, že není to dítě mé.“ Druhá žena řekla: „Nikoliv, můj syn jest živý a tvůj mrtvý!“ Tu poručil král svým služebníkům: „Přineste meč a rozpůlte živé dítě a dejte polovici jedné a druhou druhé ženě!“ Žena, jíž patřilo živé dítě, zalekla se slov královýoh, neboť myslila, že dítě chce dáti usmrtiti a zvolala: „Dejte jí živé dítě, jen ho nezabijte!“ Druhá ale pravila: „Ani mým, ani tvým býti nemá, rozpůlte je!“ Pravá matka byla ochotna ve své lásce mateřské zříci se dítěte, jen kdyby se mu neublížilo a král tedy rozhodl: „Dejte jí živé dítě, ona jest matka jeho!“ Z tohoto rozsudku seznal veškeren Israel, že král jest pln moudrosti božské, aby konal spravedlnost.

Šalamoun jako básník přísloví.

62.Kniha králů I. kap. 5. Za celé doby panování krále Šalamouna vládl v zemi Israele nerušený mír. Požehnání tomuto míru označuje písmo svaté slovy: „Juda i Israel bydlili bezpečně, každý pod svým vinným keřem a fíkovým stromem, od Danu až k Bersebě, veškeré dny Šalamounovy“. Panoval všem královstvím od Eufratu až k zemi Filištínských a až k hranici Egypta. Moudrost a obezřelost, které Bůh jemu dal, proslavily jeho jméno mezi všemi národy vůkol a přišli vyslanci mnoha králů, aby jeho moudrost slyšeli. Avšak nejen vládou svou získal si Šalamoun jména moudrého, také jako básník osvědčil se moudrým; zbásnil 3000 přísloví a 1005 písní, v kterých promluvil velkou znalostí rostlin a zvířat. Velka část jeho přísloví a písní jest obsažena ve třech biblických knihách: přísloví Šalamounova (מִשְׁלֵי‎) píseň písní (שִׁיר הַשִּׁירִים‎) a kohelet čili kazatel (קֹהֶלֶת‎). Tyto tři knihy svatého písma, kteréž patří k třetímu oddílu bible ku Ketubim (כּתוּבִים‎), hagiografům (svaté spisy), jsou věčným a slavným pomníkem moudrosti krále Šalamouna.

Přísloví Šalamounova dle obsahu svého. Přísloví Šalamounová (מִשְׁלֵי‎) obsahují napomenutí k moudrému životu a varování před bláhovostí a bezbožností. Líčí požehnání moudrosti a špatné následky bláhovosti. Jako počátek veškeré moudroati chválí bázeň Boží, kteroužto samotnou člověk kráčeti může na přísné stezce ctnosti a vyhnouti se může křivým cestám hříchu. Důrazně jednak vštěpují dětem v srdce, aby dbaly moudrých napomenutí rodičů a učitelů, aby užili mládí dobře pilností a úsilnou snahou po dobrém, jakož i jednak varují před nevšímáním si poučení moudrých a před leností a zahálkou. Konec přísloví Šalamounových tvoří chvalozpěv bodré, bohabojné ženy.

Šalamoun staví chrám.

63.Kniha králů I. kap. 6—8. Kronika II. kap. 3—7. Šalamoun neotálel počíti velké dílo, vystavěti chrám, jehož provedení otec jeho David mu na srdce vložil. Hned, jakmile vládu nastoupil, uzavřel s králem Hiramem z Týru smlouvu, aby mu dodával dříví cedrové a cýpříšší, začež Šalamoun mu dal pšenici a olej. Tisíce dělníků bylo zjednáno, aby dopravili kameny a dříví pro stavbu. Kameny musily již, nežli stavba počala, tak býti osekány. aby lehce k sobě mohly připojeny býti; neboť při stavbě samé nemělo se užíti žádného železného nástroje. Čtvrtého roku vlády Šalamounovy, 480 let po vyjití Israele z Egypta, počala stavba chrámu a po sedmi letech byla dokončena. Chrám byl zřízen dle nařízení Davidova — na hoře Mória, severovýchodně od Jerusaléma, na místě, kde David byl vystavěl oltář a kde Abraham svého syna Isáka obětovati chtěl.

64. Chrám sestával dle vzoru stánku úmluvy z předsíně (אוּלָם‎) ze svatyně (הֵיכַל‎) a z místa nejsvětějšího (דְבִיר‎) a byl obklopen dvěma nádvořími; zevnější nádvoří bylo nazváno nádvořím lidu, vnitřní nádvořím kněží. Chrám bez předsíně a nádvoří byl 60 loket dlouhý, 20 široký a 30 vysoký. Celá stavba sestávala z kvádrů, podlaha ve svatyni a v místě nejsvětějším byla položena dřívím cypřišším a pozlacena, také stěny byly položeny dřívím cedrovým a rovněž zlatem obloženy. Na nich byly připevněny figury palem, kalichů květinných a cherubů. Před předsíní stály dva vysoké uměle sestrojené sloupy kovové, kteréž byly jmenovány Jachim a Boas. Ve svatyni stály zlatý oltář k obětování kadidla, deset zlatých svícnů a deset zlatých stolů, pět v pravo a pět v levo. V nejsvětějším místě byla archa úmluvy s oběma deskami zákona a dva cherubové z olivového dříví pozlacené. V nádvoří stály velký oltář obětní, uměle provedena velká nádržka vodní, nazvaná „kovové moře“, kteráž spočívala na 12 kovových skotech, a ještě jiné nářadí obětní.

Jedenáctého roku vlády Šalamounovy, osmého měsíce byla budova ta úplně a dle všech předpisů ukončena.

Zasvěcení chrámu Šalamounova, modlitba při zasvěcení.

65. Když veškeré dílo, které Šalamoun pro dům Hospodinův učinil, skončeno bylo, dal tam vše, co otec jeho David zasvětil, stříbro a zlato a veškeré nářadí; dal to do klenotnice domu Hospodinova. Na to povolal král nejstarší a náčelníky kmenů israelských do Jerusaléma k slavnostnímu zasvěcení svatyně, zřízené v plné nádheře a vznešenosti, Kněží přinesli stánek úmluvy se svatým nářadím do svatyně a archu úmluvy do místa nejsvětějšího. Když kněží vyšli ze svatyně a levité v nádherných chvalozpěvech Boha oslavovali za jeho milost a nejvyšší dobrotu, zastínil mrak svatyni. Král Šalamoun pak před shromážděním Israele proslovil modlitbu zasvěcovací. I pravil: „Hospodine, Bože Israele, nikdo není jako Ty, Bůh na nebi nahoře a na zemi dole, jenž zachováváš smlouvu a milost služebníkům svým, kteří před Tebou kráčejí s celým srdcem svým. Hle, nebe a nebe nebí Tebe neobsahují a tím méně tento dům, který jsem vystavěl. Avšak nakloň se ku modlitbě, již dnes služebník Tvůj před Tebou se modlí, vyslyš prosbu svého lidu Israele, již modliti se bude na místě tomto. Povstane-li nouze a hlad, mor aneb jiná pohroma a nemoc v zemi, bude-li lid Tvůj tísněn nepřítelem: vyslyš každou modlitbu svého lidu Israele a dej každému dle jeho skutků, jak znáš srdce jeho; nebo Ty jediný znáš srdce všech lidí. A také cizince, jenž není z Tvého lidu Israele, přijde-li pro jméno Tvé a modlí se v tomto domě, vyslyš ho v nebesích, aby veškeří národové země Tvé jméno seznali a v bázni Tě uctívali jako lid Tvůj Israel. A nyní povznes se, ó Bože, k místu Svého odpočinku, Ty a schránka Tvojí vznešenosti. Tvoji kněží ať oblékají se v blaho a Tvoji zbožní ať těší se dobrému! Hospodine, ó Bože, neodvrať se od obličeje Svého pomazaného, vzpomeň zbožnosti Davida, služebníka Svého!”

Povinnost lásky k bližnímu hledě ke všem lidem. Modlitba Šalamounova, aby Bůh vyslyšel také modlitbu cizince, jenž není z národa Israelského, jest zcela v duchu nauky Israele, kteráž hledíc k povinnostem lásky k bližnímu nečiní rozdílu mezi Israelity a Neisraelity. Náboženství naše káže lásku a milosrdenství vůči každému, nehledě k tomu, odkud pochází, k jakému národu přísluší a jaké náboženství vyznává. Zapovídá jakýkoliv způsob nenávisti a nelásky a jakékoliv bezprávné jednání proti ktekterémukoliv člověku. Základní příkaz lásky k bližnímu v nauce Boží zní: „Miluj svého bližního jako sebe sama“ (3. kn. Mojž. 19. 18.)., k čemuž svaté písmo ještě připojuje příkaz:

„Jako domorodec z Vás buď Vám cizinec, kterýž se u Vás zdržuje a miluj ho jako sebe sama.“ (3. kn. Mojž. 19. 34.)

66. Když Šalamoun modlitbu svou skončil, požehnal veškerému shromáždění Israele takto: „Veleben buď Hospodin, kterýž lidu svému Israeli dal mír, jakož přislíbil Mojžíšem, služebníkem svým. Bůh náš budiž s ním, jakož byl s našimi otci, neopustiž nás a nezavrhniž nás. Vaše srdce budiž zcela zasvěceno Hospodinu, Bohu našemu, abyste kráčeli dle jeho zákonů a zachovali jeho příkazy, jako dnes.“ Potom král a celý Israel obětovali před Bohem a chvalozpěvy a hrou hudební zasvětili chrám ke službě jediného Boha. Zasvěcení chrámu trvalo celých sedm dní a k tomu připojila se sedmidenní slavnost stánků. Dne osmého o svátku závěrečném, propustil Šalamoun lid, a žehnajíce králi všichni odtáhli veselíce se ze srdce za vše dobré, co Bůh svému lidu Israeli prokázal, do svých obydlí.

Veřejná bohoslužba má velký význam náboženský. Svatyně Šalamounem vystavěná tvořila středisko veřejné bohoslužby pro Israelity. Za doby naší jsou určeny synagogy k tomu, aby v nich veřejná bohoslužba se konala. Společné modlení v chrámu vyniká nad modlením jednotlivcovým tím, že spojení obce k modlitbě zvyšuje uctění Boha, pročež také při veřejné bohoslužbě jednotlivé obzvláště posvátné modlitby ku chvále Boží (Keduša, Kadiš) se přednášejí a ze svatého písma se předčítá. Společnou modlitbou pobožnost se povzbuzuje a pocit pospolitosti souvěrců se sesiluje. Protož jest náboženskou povinností účastniti se veřejné bohoslužby, při níž nejméně deset mužských, aspoň 13 let starých osob přítomno býti musi (מִנְיָן‎).

Blaze těm, kteří v domě tvém přebývají a Tebe povždy chválí. (Žalm 84. 5.)

Chváliti Tebe chci ve velkém shromaždění, u četného lidu Tě oslavovati. (Žalm 35. 18.)

Šalamounovo bohatství a slavná vláda.

67.Kniha králů I. kap. 9—10. Kronika II. kap. 8—9. Dokončiv chrám, dal Šalamoun pro sebe vystavěti nádherný palác a dům lesa Libanonského. Veškeré nářadí v tomto letním sídle králově bylo ze skvostného zlata a také všecky poháry královy ze zlata. Překrásným dílem uměleckým, jakož nebylo v žádném jiném království, byl trůn ze slonoviny, čistým zlatem pozlacený. Ačkoliv Šalamoun jako panovník miloval nádheru a skvělost, přece také pečoval o blahobyt lidu. Získal obchodní spojení, z kteréhož velké bohatství do země plynulo. Za účelem tím založil mnoho měst, mezi nimi město Tadmor, později Palmyra zvané, z něhož ještě nyní nádherné trosky zbyly. Obzvláště ale plynulo mnoho pokladů do země obchodem po moři. Šalamoun dal vystavěti lodi, na nichž jeho námořníci a moře znalí lodníci krále Hirana podnikali jízdy z Týru do dalekého Ofira a Taršiše (Indie a Španělsko), odkudž zlato, stříbro, slonovinu a jiné drahé věci přiváželi.

68. Do dalekých zemí šířila se pověst o moudrosti Šalamounově a jeho skvělém panování a dostala též ku královně ze Sáby v Arabii. Táž přišla s velkou družinou a mnohými skvosty do Jerusaléma aby moudrého krále seznala. Co královna očekávala, to vše bylo převýšeno a udivená zvolala: „Jest to pravda, co jsem v zemi své o Tvých zařízeních a Tvé moudrosti slyšela; nechtěla jsem tomu věřiti, až jsem přišla a svýma očima to uzřela. A přece nebyla mně ani polovice oznámena, an převyšuješ moudrostí a výtečností všecko, co jsem slyšela a viděla. Šťastni jsou lidé Tvoji, kteří moudrost Tvou vezdy slyšeti mohou.“ Dala králi Šalamounovi skvostné dary a také on navzájem ji bohatě obdaroval. Avšak ještě více jiných králů z blízka i z daleka ucházelo se o přátelství Šalamounovo, aby jeho moudrost slyšeli; jako dary holdovací přinášeli mu zlaté a stříbrné nářadí, zbroje, koně a mezky.

Poslední léta panování Šalamounova.

69.Kniha králů I. kap. 11. Král Šalamoun měl mnoho žen z cizozemska. Když sestárnul, nechal se jimi zmámiti a srdce jeho nebylo Bohu více tak oddáno jako srdce otce jeho Davida. Dovolil pohanským ženám modliti se jejich bohům. Tu pravil Bůh k němu: „Poněvadž jsi nezachoval smlouvy se mnou, zbavím tebe království a dám je tvému služebníku. Avšak ne celé království ti vezmu, jeden kmen dám synu tvému, hledě k svému služebníku Davidovi a k Jerusalému, jejž jsem vyvolil.“ Když Šalamoun sestárnul, scházela skvělost jeho panování, na severu a jihu říše jeho pozdvihovali se nepřátelé a také jeden ze služebníků jeho Jerobeam, syn Nebatův, proti němu povstal. Když Jerobeam kdysi byl na poli, potkal ho prorok Achia. Vzal nový plášť svůj,^[1] roztrhal jej ve dvanáct kusů a pravil: „Vezmi si deset kusů, neboť tak praví Bůh Israele: Vyrvu království Šalamounovi a dám ti deset kmenů. Jen jeden kmen mu zůstaniž k vůli Davidovi a městu Jerusalému, jež jsem vyvolil.” Šalamoun chtěl Jerobeama usmrtiti, avšak tento prchl do Egypta, kdež zůstal až do smrti Šalamounovy. Panovav slavně čtyřicet let, zemřel moudrý král Šalamoun (roku 978) a byl pohřben v městě Davidově. Jeho syn Rehabeam následoval po něm na trůně.

Veškerá přikázání Boží jsou stejně posvátná. Moudrý král Šalamoun domníval se, že smí opomíjeti některé příkazy tóry, kteréž se mu zdály býti nepodstatnými, čímž na konci vlády své se dostal na zcestí. Z toho plyne poučení, že člověku veškeré příkazy Boží musí býti stejně důležitými a žádná lidská moudrost není oprávněna, kterékoliv příkazy Boží prohlásiti za malicherné.

---

1. Z textu bible nelze seznati, čí plášť to byl (viz. kom. David Kimchi).