Učebnice dějin israelských a israelského náboženství/Dějiny říše Israelské

Učebnice dějin israelských a israelského náboženství Nathan Grün
I. Kniha královská	Dějiny říše Israelské	II. Kniha královská

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny říše Israelské
Autor:	Nathan Grün
Krátký popis:	kapitola z učebnice
Zdroj:	Soubor:GRÜN, Nathan - Učebnice dějin israelských a israelského náboženství.djvu
Vydáno:	Praha: J. Flesch, 1937
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Žalud
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Související články ve Wikipedii: Izraelské království

Od Rehabeama odpadlo deset kmenů.

70.Kniha králů I. kap. 12. Kronika II. kap. 10. Rehabeam (רְחַבְעָם‎) jenž po svém otci Šalamounovi na trůně následovati měl, odebral se, do Sichemu, kde veškeren Israel se shromáždil, aby ho za krále zvolil. Jerobeam (יְרָבְעָם‎) jenž po smrti Šalamounově z Egypta se byl vrátil, také tam přišel a on i shromáždění Israele pravili k Rehabeamovi: „Otec Tvůj nám uložil těžké jho, ulehči nám tvrdou službu otcovu a my Ti budeme sloužiti.“ Rehabeam žádal tři dny na rozmyšlenou. I radil se s nejstaršími, kteří též otce jeho rádci byli. Tito pravili k němu: „Jestliže dnes ochotný budeš k lidu a vlídná slova k němu promluvíš, budou Tobě vždycky služebníky.“ Avšak rada nejstarších nelíbila se jemu, i tázal se lidí mladších, kteří s ním vyrostli, o radu. Tito pravili: „Takto musíš mluviti k lidu: Můj malíček jest silnější než bedra mého otce. Jestliže otec můj na Vás uložil těžké jho, já je ještě stížím; můj otec Vás trestal pruty, já však Vás potrestám biči uzlovatými.“ Když třetí den uplynul, přišel Jerobeam a lid k Rehabeamovi, kterýž jim odpověděl tak, jak právě řečeno, načež tito zvolali: „Jakýž máme díl v Davidovi a jakéž dědictví v synu Išaiově? K stanům svým, Israeli!“ Tak odpadlo deset kmenů od domu Davidova, pouze dva kmeny, Juda a Benjamin zvolili Rehabeama králem svým.

Následky hrdé mluvy. Drsná odpověď, kterou Rehabeam dal nejstarším, spůsobila rozdělení říše. Mluvou drsnou, hrdou, mnoho zla se způsobí, kdežto přivětivostí srdce se získají.

Odpověď vlídná odvracuje hněv, ale řeč zpurná vzbuzuje prchlivost. (Přísl. Šal. 15. 1.)

Jerobeam (vládnul 22 let, od r. 978—956).

71. Deset kmenů Israelských volilo Jerobeama svým králem. Rehabeam zamýšlel sice odpadlé kmeny mocí zbraně podmaniti svému panství a za účelem tím sebral velké vojsko. Avšak prorok Šemaja prohlásil, že tak jest Bohem určeno a bylo od boje upuštěno. Tak rozpadla se říše za Davida a Šalamouna moci a slávy dosáhnuvší ve dva díly, v říši Judskou a v říši Israelskou. K říši Judské patřilo území kmenů Juda, Benjamin a Šimon. Také kněží a levité, k nimž se ještě mnozí z jiných kmenů, kteří Bohu Israele věrni zůstali, připojili, přistoupili k říši Judské. K říši Israelské, nazvané po nejsilnějším kmenu Efraima též říší Efraim, patřilo území ostatních kmenů Israelských.

Jerobeam svádí lid k modloslužbě.

72. Jerobeam první král říše Israelské, opevnil Sichem a bydlel tam, později sídlo přeložil do Tirzy. Hned, jak vládu nastoupil, svedl lid k modloslužbě. Domníval se totiž, že když Israelité do Jerusaléma putovati budou, aby tam ve svatyni obětovali, od něho odpadnou a zase se připojí ku králi Rehabeamovi. Aby to zamezil, postavil, dvě zlatá telata, jedno v Bet-élu na jihu a jedno na severu v Danu a promluvil k lidu: „Již dosti dlouho táhli jste do Jerusaléma; tito jsou bohové tvoji, Israeli, kteří tě vyvedli ze země Egypta.“ Ustanovil kněží, kteří nebyli z kmene Levi, a také sám konal službu obětní na výšinách obětních od něho zřízených. Svěcení svátku stánků odložil ze sedmého na osmý měsíc.

73.Kniha králů I. kap. 13. Jerobeam byl již záhy napomínán, aby se navrátil a polepšil. Když kdysi u oltáře v Bet-élu obětoval, přišel prorok ze země Judské řka: „Oltáři, ó oltáři! tak praví Hospodin: Narodí se syn domu Davidovu, Josia bude jméno jeho. Ten tobě zařízne kněze výšin a kosti lidské na tobě se spálí.“ Jako znamení, že Bůh ho vyslal, zvěstoval prorok, že oltář se rozpoltí a popel, jenž na něm jest, že se zasype. Po těchto slovech prorokových vztáhl Jerobeam ruku svou a zvolal: „Chopte se ho!“ Avšak ruka jeho ztrnula a nemohl ji zpět stáhnouti, také oltář se rozpoltil a popel na něm se zasypal. Jerobeam musil se pokořiti muži Božímu a jej prositi, aby za něho k Hospodinu se modlil; teprve pak, když muž Boží za krále se modlil, mohl opět rukou volně hnouti. Avšak vzdor tomu, že byl Bohem napomenut, Jerobeam neodvrátil se od svých zlých cest.

Jest těžkým hříchem jiné sváděti ke zlému. Jerobeam, nehřešil jenom sám, nýbrž sváděl i lid ku hříchu. Jest hříchem nejtěžším sváděti jiné ke zlému, neboť kdo svého bližního svádí ke zlému, olupuje ho nejen o dočasné blaho, nýbrž o blaho věčné.

Prorok Achia zvěstuje potrestání domu Jerobeamova.

74.Kniha králů I. kap. 14. Brzy potom byl Jerobeamovi zvěstován Boží trest. Syn jeho Abia onemocněl a on vyslal choť svoji k proroku Achiovi (אַחְיָה‎) do Šílo zeptat se, jak nemoc skončí. Aby prorok ji nepoznal, měla své šaty zaměniti. Přišla převlečená k Achiovi, jenž jsa stár ji nemohl viděti. Avšak Bůh prorokovi dříve zvěstoval, co říci má choti Jerobeamově, kteráž k němu přijde zeptat se ohledně svého nemocného syna. Když Achia uslyšel kroky její nohou, zvolal na ni: „Vstup, choti Jerobeamova; jsem k tobě vyslán s drsným výrokem. Jdi a rci Jerobeamovi, tak praví Bůh Israele: Učinil jsem tebe knížetem lidu svému Israeli, vyrval jsem království domu Davidovu, ty však jsi nebyl jako David, který celým srdcem kráčel v šlépějích mých. Tys učinil sobě jiné bohy a mnou jsi povrhl; pročež neštěstí přivedu na dům Jerobeamův, celý jeho dům budiž zničen. Ty však navrať se do domu svého; když se navrátíš do města, dítě tvoje zemře.” Choť Jerabeamova vrátila se do Tirzy a když vkročila na práh domu svého, zemřelo dítě.

Milost Boží má se vděčně uznávati i ve štěstí. Jerobeam, kterýž od Boha odpadl, v nouzi opět se k němu obrátil. Avšak nestačí teprve neštěstí vzpomenouti Boha a náboženství. Každé doby a obzvláště, když se nám dobře daří, máme z vděčného srdce uznati milost Boží a hodnými této milosti se učiniti vykonávajíce Božské příkazy.

Nadab (2 roky, od roku 956—953), Baša (24 roků, od roku 955—932), Éla (2 roky, od roku 932—931), Simri (7 dní). Prorok Jéhu.

75.Kniha králů I. kap. 15—16. Jerobeam královal 22 roky. Po celou dobu vlády své vedl válku s říší Judskou. Když zemřel, následoval po něm syn jeho Nadob [נָדָב‎], jenž kráčel v hříšných cestách svého otce a dva roky panoval Israeli. Proti němu spikl se Baša (בַעְשָא‎) z kmene Isachar, usmrtil jej a stal se králem na jeho místě. Vyhladil celý dům Jerobeamův, jak prorok Achia byl zvěstoval. Poněvadž ale také Baša pokračoval v hříších Jerobeamových, zvěstoval také jemu prorok Jéhu [יֵהוּא‎], že dům jeho brzy zahyne. Baša vládl dvacet čtyry roky a syn jeho Éla (אֵלָה‎) stal se jeho nástupcem. Když Éla dva roky panoval, byl on i celá královská rodina usmrcena Simri [זִמְרִי‎] kterýž pak nastoupil na trůn. Když však vojsko válečné, jež tehdy obléhalo filištínské město Gibeton, zvědělo o spiknutí, zvolilo za krále náčelníka vojska Omriho [עׇמְרִי‎]. Omri ihned odtáhl od Gibetonu a obléhal Tirzu, kteréž brzy dobyl. Když Simri se nemohl spasiti, zapálil královský palác a zahynul v plamenech; byl jenom sedm dní králem. Část lidu prohlásila sice po smrti Simriho za krále Tibniho [תִּבְּנִי‎] syna Ginatova. poněvadž ale přívrženci Omriho byli mocnější, připadla vláda Omrimu.

Omri (12 roků, 931—919); Achab (22 roků, od 919—897).

76. Omri byl králem 12 let. Prvních šest let své vlády sídlil v Tirze, pak koupil horu Šómrón a vystavěl tam město, které pojmenoval Samaria [שמרון‎]. Toto město učinil svým sídlem, jímž zůstalo pro všecky krále říše Israelské. Také Omri činil, co Hospodinu se nelíbilo; byl ještě hříšnější než jeho předchůdcové. Po smrti jeho stal se syn jeho Achab [אַחְאָב‎] králem a panoval Israeli dvacet dva roky. Král tento nejenom zachoval v zemi uctění telat Jerobeamem zavedené, i zavedl sám foinickou modloslužbu Baalovu a Astartinu, k níž ho sváděla jeho manželka, dcera foinického krále Isebel. Za jeho doby vystavěl Chiel z Bet-élu znova město Jericho. Avšak stihl ho trest dle slova Božího, kteréž vyřkl Jósua, syn Nunův. Při smrti svého nejstaršího syna položil základ a při smrti svého nejmladšího syna postavil brány.

Prorok Élía.

77.Kniha králů I. kap. 17. Vzdor zvrhlosti královského dvora přece víra v jednoho Boha nevymizela docela z Israele. Ba i mezi dvořeníny Achabovými vyskytl se muž bohabojný, totiž zámecký hejtman Obadja. Když Isebel proroky Hospodinovy vyhladila, zachránil sto proroků a uschoval je po padesáti v jeskyni a opatřil je jídlem a pitím. Za doby té žil jeden z největších proroků v Israeli Élia [אֱלִיָהוּ‎] z Tisby, jenž posvátně zanícen Bohem, povstal proti modloslužbě. Élia předstoupil před Achaba řka: „Při sám Hospodin, Bůh Israele, před nímž stojím, v letech těchto nepadne rosa ani déšť, až to řeknu.“ Potom skryl se prorok dle rozkazu Božího u potoka Kerit, kamž mu vrány za jitra i za večeru chléb a maso přinášely, a z potoka pil. Když pak potok vyschl, odebral se Élia dle slova Božího do Sarepty, kde u brány městské potkal vdovu sbírající dříví. Prosil ji o trochu vody a chleba; ona však pravila, že má jen hrst mouky ve džbánu a trochu oleje v láhvi, kteréž chce připraviti pro sebe a svého syna, že pak hlady zemrou. Tu pravil Élia k ní: „Neboj se, neboť takto praví Hospodin, Bůh Israele: Mouky ve džbánu a oleje v láhvi nemá se tobě nedostávati, až Hospodin dá zase deště.“ Zvěstování proroka se vyplnilo a nescházelo ani jí ani rodině její potřebné potravy. Nedlouho potom onemocněl syn vdovy tolik, že nezůstalo v něm dechu. Velice zarmoucená matka Éliovi si naříkala, kterýž dítě odnesl do patra hořejšího, kde bydlil a tam modlil se k Bohu, aby dítě se uzdravilo. Bůh vyslyšel modlitbu jeho a dech životní dítěti se navrátil. Potěšena uzdravením se syna pravila žena k prorokovi: „Nyní poznávám, že Jsi mužem Božím a že slovo Hospodinovo v ústech Tvých jest pravda.“

Svádění ku zlému máme odporovati. Obadja jest nám vzorem, že skutečně bohabojný také obklopen zvrhlými lidmi pevným zůstane ve své zbožné víře. Upřímná zbožnost činí nás silnými, že můžeme odporovati každému svádění ku zlému; kde však nedostává se opravdového a zbožného smýšlení, kolísáme mezi zlým a dobrým.

Jsem úplně s Ním a varuji se hříchu. (Žalm 18. 24.)

Shromáždění lidu na hoře Karmel.

78.Kniha králů I. kap. 18. Za třetího roku hladového promluvil Hospodin k Éliovi: „Jdi a objev se Achabovi, neboť chci zemi zase dáti deště.“ Élia potkal cestou bohabojného Obadju a nařídil mu, aby ho u krále ohlásil. Když Achab spatřil proroka, zvolal: „Jsi Ty to, jenž Israel zarmucuješ?“ Élia odpověděl: „Nikoliv, já jsem nezarmoutil Israele, nýbrž Ty a Tvůj otec, ježto Jste opustili příkazy Hospodinovy a kráčeli v šlépějích Baalových. A nyní shromaždi ke mně celý Israel na horu Karmel, také 450 proroků Baalových a 400 proroků Astartiných, kteří jedí u stolu Isebilina. Když lid shromážděn byl, pravil Elia: „Jak dlouho ještě budete pokulhávati na obě strany? Jestliže Hospodin jest pravým Bohem, následujte ho; pakli však jest jím Baal, následujte tohoto!“ Když lid neodpovídal, pokračoval Élia: „Ja jediný zůstal jsem z proroků Hospodinových, proroků Baalových jest však 450. Nechť dá se nám dvé býků, ať oni zvolí jednoho, jej rozčtvrtí a položí na dřevo, avšak ohně pod něj nedají; já připravím býka druhého. Vzývejte pak jméno svého Boha a já vzývati chci jméno Hospodinovo a Bůh ten, jenž ohněm odpoví, jest pravým Bohem.“ Veškeren lid souhlasil s tímto návrhem.

79. Proroci Baalovi připravili oběť svou a od rána do poledne volali: „Ó, Baale vyslyš nás!“ Když v poledne ještě nepřišla odpověď posmíval se jím Élia řka: „Volejte hlasitěji, vždyť jest Bohem. Rozmlouvá aneb jedná, snad s někým aneb jest na cestách; snad spí, tož se probudí.“ Volali tedy hlasitěji a činili sobě dle způsobu svého zářezy meči, až krev z nich tekla. Avšak když do doby té, kdy večerní oběť se přináší, ještě nepřišla odpověď, předstoupil Elia před shromáždění lidu, vystavěl z dvanácti kamenů podle počtu kmenů oltář Hospodinu a učinil strouhu kolem oltáře. Pak položil celou oběť na dříví, dal je políti vodou a také strouhu vodou naplniti. Na to modlil se Élia: „Hospodine, Bože Abrahamův, Isakův a Israele! Oznamiž to dnes, že Jsi Bohem v Israeli a já Tvým služebníkem, že jsem vše to činil po vůli Tvé! Vyslyš mne, Hospodine, vyslyš mne, aby lid tento seznal, že Ty Jsi pravým Bohem a aby srdce své opět k Tobě obrátil.“ Sotva prorok modlitbu svou skončil, slétnul oheň Hospodinův a ztrávil celou oběť i dříví a vysušil vodu ve strouze. Když lid to uzřel, padl na tvář svou k zemi vzývaje Boha a zvolal: „Hospodin jest pravý Bůh, Hospodin jest pravý Bůh!“ Proroci Baalovi byli na to usmrceni. Elia pak pravil k Achabovi, aby spěšně odjel do svého letního sídla Israele, ježto jinak déšť by ho zdržel. Brzy na to nebe se pokrylo mraky a následoval dlouho kýžený déšť.

Učení Božské jest silou a mocí Israele Toto biblické vypravování zjevuje, jak velkou moc má pravda, Éliaš samojediný vystoupil proti 450 falešným prorokům s pravou naukou o jediném Bohu a přivedl lid zpět ku čisté víře. Také Mojžíš postavil se samojediný proti lidu uctěním zlatého telete zvrhlému a způsobil, že kajícně se navrátil k Bohu. Tak nalezl i lid Israelský ve svém učení Božském, obsahujícím nejvyšší a nejspasitelnější pravdy, síly, aby odporoval pronásledováním a stíháním.

Slova vyznání Israele o dni smíření. Slovem vyznání z dob proroka Éliy: „Hospodin jest pravý Bůh!“ [יְיָ הוּא הָאֱלֹהִים‎] zakončují obce Israelské bohoslužbu o dni smíření. Slavnostní vyznání při zakončení svatého dne má nás posíliti, abychom zcela se věnovali jedinému Hospodinu.

Élia na hoře Horeb.

80.Kniha králů I. kap. 19. Když Isebel byla se dověděla od Achaba, co Élia vykonal na hoře Karmel, dala mu vzkázati, že ho dá usmrtiti. Élia prchl do Beer-Seby a odtud do poustě. Putovav tak čtyřicet dní přišel až k hoře Horeb חׇרֶב‎ kdež v jeskyni přenocoval. Tu slyšel slovo Boží: „Co zde chceš, Élio?“ I odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů; neboť opustili smlouvu Tvoji synové Israelští, oltáře Tvé zbořili a proroky Tvé usmrtili. I zůstal jsem já sám, avšak i po mém životě baží.“ Na to zvolal hlas Boží: „Vyjdi a postav se na horu před Hospodinem!“ I zavanul silný vítr rozrážející hory a skály; ale nebyl v tom větru Hospodin; za větrem tím nastalo zemětřešení, ale nebyl v něm Hospodin; potom vzplál oheň, ale nebyl v něm Hospodin. Potom uslyšel Élia tiché a jemné zašustění i zahalil obličej svůj pláštěm svým a postavil se ku vchodu jeskyně. Opět volal k němu hlas Boží: „Co zde činíš Élio?“ Když prorok svoji dřívější odpověď opakoval, byl mu udělen Boží příkaz, aby v Damašku pomazal Chazaela králem nad Syrií, Jehu, syna Nimsiho, na krále nad Israelem a Elišu, syna Safatova, prorokem na místě svém. Élia navrátil se, potkal Elišu אֶלִישָׁע‎, an orá na poli a hodil svůj plášť na něho. Tu opustil Eliša skot svůj, rozloučil se s otcem a matkou a stal se učedníkem velkého proroka Éliy.

Horlení po dobru a kárání. Horlení po dobrém a vznešeném má býti spojeno s láskou a vlídností. Bloudící a hříšník nepolepšuje se dršnými slovy, nýbrž vlídným a nežným pokáráním.

Dobrý a přímý jest Hospodin, proto vyučuje hříšníky cestě své. (Žalm 25. 8.)

Achab vítězí nad králem Syrským.

81.Kniha králů I. kap. 20. Ben-Hadad, král Syrie, vytáhl s velkým vojskem proti Samarii a obléhal jí. Achab byl ochoten jemu se poddati; avšak zpupný nepřítel vzkázal mu, že pošle k němu své služebníky, aby dům jeho a domy služebníků jeho prohledali a vše pobrali. Když Achab podle rady nejstarších země své tento nárok odmítl, oznámil jemu Ben-Hadad posly svými, že prach Samarie nepostačí, aby naplnil ruce lidí jeho. Na to odpověděl král Israele: „Ať nechlubí se ten, jenž se strojí do zbroje jako ten, kterýž svléká zbroj.“ V tísni té předstoupil prorok před Achaba a zvěstoval jemu ve jménu Božím, že přemůže Syry. Ačkoliv Achab měl jenom málo vojska, přece nepřítel jím byl poražen. Když uplynul rok, obnovil Ben-Hadad válku. Opět zjevil se prorok před Achabem řka: „Tak praví Hospodin: Toto velké vojsko dám do rukou Tvých, abyste seznali, že já jsem Hospodin.“ Achab dosáhl nad Syry tak úplného vítěžství, že Ben-Hadad ho musil prositi, aby mu život zachránil, což Achab velkomyslně učinil. Avšak to, že Achab udělil milost tak nebezpečnému nepříteli, mělo pro něho špatné následky.

Vinice Nabotova. Achabovo pokání.

82.Kniha králů I. kap. 21. Ačkoliv Achab divuplným zjevením na hoře Karmelu a dvěma vítěžstvími nad nepřítelem seznal velikost a všemohoucnost Boží, setrval přece, sváděn jsa Isebelou, v šlépějích hříchu. Nabot [נָבוֹת‎] z Isréële měl vedle paláce Achabova vinici. Achab chtěl vinici tuto koupiti; avšak Nabot pravil, že nemůže se odloučiti od dědictví svých otců. Když Achab rozmrzen touto odpovědí domů přišel, Isebela pravila k němu: „Já Ti vinici Nabotovu dám.“ I poslala dopisy nejstarším v Israeli obsahující toto: „Dejte prohlásiti půst a Nabota postavte v čelo lidu. Dva ničemníky postavte proti němu, kteří mají dosvědčiti, že zlehčoval Boha a krále; pak jej kamenujte, až zemře.“ Nejstarší uposlechli tohoto rozkazu a Achab zmocnil se vinice nevinně zabitého Nabota.

Hřích lži a nařknutí. Jenom ničemníci křivě svědčí. Nemáš vypovídati proti svému bližnímu jako křivý svědek. (9. přik.) Deváté přikázání ukládá nám povinnoat pravdomluvnosti a zakazuje jakoukoliv lež. Také zákaz nařkutí jest obsažen v devatém přikázání.

Mluva pravdy setrvá na věky, avšak sotva okamžik jazyk lživý. (Přísl. Šal. 12. 19.)

Neobcházej lid svůj jako utrhač. (3. kn. Mojž. 19. 16.)

83. Za příčinou tohoto hříšného jednání předstoupil prorok Élia před Achaba a zvěstoval mu trest Boží: „Vraždil Jsi a loupil Jsi. Proto praví Hospodin: Na témž místě, kde psi lízali krev Nabotovu, maji psi také lízati krev Tvou. Přívedu na Tebe neštěstí a učiním dům Tvůj jako dům Jerobeamův a Baazův, protože Jsi Israele sváděl ku hříchu.” A také k Isebeli praví Hospodin: „Psi sežerou Isebelu u hradeb Isreële.“ Slova tato Achabem velice pohnula, postil se, oblékl se v roucho kajícné a pokořil se před Bohem. Potom zvěstoval mu Élia, že Bůh pro pokání jeho nesešle neštěstí za doby jeho, nýbrž teprve za doby jeho syna.

Jaké povinnosti máme hledě k majetku a životu svých bllžních. Nespravedlivá žádost Achabova po majetku Nabotově vedla k těžkému zločinu loupeže a vraždy. Náboženství naše tedy zakazuje bažení po cizím majetku, jež jest pramenem zlého činu.

Nemáš žádati domu bližního svého. Nemáš žádati ženy bližního svého ani jeho služebníka, ani jeho služky, ani vola ani osla jeho a ničeho, což bližnímu Tvému patří. (10. přikázání.)

Jenom svědomitě zachovávajíce tento příkaz Božský můžeme náboženské povinnosti hledíc k majetku a životu svého bližního věrně plniti. Hlavní příkaz: „Nezabiješ!“ (6. přikázání.) Přikázání toto zakazuje nejenom vraždu, nýbrž i každé činění, jímž život člověka se zkracuje. Hlavním přikázáním o povinnostech směřujících k vlastnictví našich bližních jest přikázání: „Nepokradeš!“ (8. přikázání.) Přikázáním tímto zakazuje se jakékoliv protiprávní osvojení si cizího majetku jako loupež, krádež, podvod, zpronevěření atd.

Achabova smrt, prorok Míchahu.

84.Kniha králů I. kap. 22. Když Ben-Hadad byl přemožen Achabem, byl 3 roky mír mezi Syrií a Israelem. Třetího roku přišel Jošafat, král Judský který s Achabem žil v přátelství, Achaba navštívit. Tento právě se chystal vytáhnouti proti králi syrskému, aby města Ramot v Gileadu zpět dobyl. Jošafat byl ochoten mu v boji přispěti, avšak dříve měl Achab otázati se slova Božího. K rozkazu Achabovu přišlo hned 400 proroků, kteří jednohlasně prorokovali, že boj šťastně dopadne. Bohabojný král Jošafat ale žádal, aby otázal se pravého proroka božského a Achab poslal pro proroka Míchahu [מִיכָיְהוּ‎]. Tento pravil k Achabovi: „Viděl jsem Hospodina sedícího na trůnu a celý voj nebeský stál po pravici a levici jeho. Tu pravil Hopodin: „Kdo chce zmámiti Achaba, aby vytáhl ku Ramot-Gilead, aby tam zahynul? Tu vystoupil duch řka: Já ho zmámím a budu duchem lži v ústech všech jeho proroků. Tož hle Hospodin vložil ducha lži do úst proroků Tvých a zvěstoval Ti neštěstí.“ Avšak Achab nevšímal si toho prorockého zvěstování a vytáhl se spojencem krále Jošafatem ku Ramot-Gilead; přestrojil se, aby nebyl poznán. Než slovo prorokovo přece se vyplnilo. Achab neušel Božímu trestu, neboť v bitvě byl šípem smrtelně poraněn. Udržel se vzpřímen ve voze až do večera, pak zemřel. Mrtvola jeho byla dovezena do Samarie a tam pohřbena. Když vůz Achabův u rybníka od krve očišťovali, lízali psi krev jeho, jak Bůh prorokem Éliou promluvil.