Turistické humoresky/Na Krumlově

Turistické humoresky Josef Leopold Hrdina
Kniha cizinců	Na Krumlově	Po výletu

Údaje o textu
Titulek:	Na Krumlově
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 43–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ještě mi zněl v uších škrtivý hlas, jímž za noci hlásný z vysoké galerie černé věže v Budějovicích každou čtvrť hodiny pozdravuje všecky čtyry strany světa.

„Pochvááálen Jéééžíš Kristus — až nááá věkýýýý věkůůův!“

Jen že německy.

Seděl jsem s několika přáteli a známými v „České besedě“ v Budějovicích a každou čtvrť hodiny jsem pilně kontroloval, abych, než hodiny budou tlouci, byl na chodníku před domem besedním, A díval jsem se upřeně přes zamlklý sad, přes tmavé obrysy starobylých střech k vysoké začernalé věži, a nevrátil jsem se, dokud hlásný neodzpíval svoji porci čtyřikrát po sobě.

Ve snu pak jsem slyšel ten hlas a ráno, když jsem se mlátil s tak zvaným vlakem ke Krumlovu, pořád mi to ještě v hlavě zpívalo. Už jsem myslil, že se toho dojmu nezbavím, ale želnavská dráha nedovolí, aby podobné vzpomínky a představy vozily se v jejích vagonech. Už při první stanici „Poritschen“ zapomněl jsem na budějovického hlásného a přemýšlel, jak zdejší čeští usedlíci bez dlouhého namáhání, ale přec šikovně pokřtili svoji ves a stanici jménem „Pořičí“. Někdo mi chtěl namluvit, že napřed bylo Pořičí a za pár set let teprve Poritschen, ale tomu se nemůže jen tak najednou věřit. Vlak se plazil rozkošnou krajinkou podél hlubokého, klikatého údolí Vltavy. Pořád stejným tempem. Do vrchu hezky pomalu, poněvadž to rychle nejde, a poněvadž stroj musí vozy namáhavě táhnout, a s vrchu ještě pomaleji, poněvadž to rychle jíti nesmí, a stroj musí vozy zdržovat před možným útěkem.

Neocenitelná výhoda pro turistu, než jak bývá na jiných drahách, kde takový bláznivý vlak zasyčí, zafičí a proletí širý kraj za několik minut. Můžete míti sebe lepší mapu — podívejte se na mapu, podívejte se z okna na vesničku, jež na mapě označena, — — vidíte vesničku, ale už zcela jinou. A zas hledejte v mapě, a zas už to není pravda, co tam vidíte. Jste o dva — tři kilometry dál. Ale dá-li se občas z okna vagonu mezi jízdou učinit nějaký fotografický snímek, jako s výsledkem zdařilým podnikal jeden můj spolucestovatel, to už je hezké. Tady turista užije. A což strojvedoucí!

Strojvedoucí, který jede z Prahy do Vídně, nenapíská se za celou cestu tolik, jako onen, jenž jede z Budějovic do Krumlova.

Na pískání si tu potrpí. Každé dvě minuty píská stroj. Musí. Po celé trati není šraňků, závěr, přepážek, není signálů ani zvonků, na celé trati neuzříte strážního domku ani hlídačů trati. K čemu? Trať nikdo neukradne a kdyby ukradl, rozešle se popis její všem zastavárnám, a za dva, za tři dny už by se octnul zloděj v rukách spravedlnosti. A co se týče těch šraňků u přechodů v místech, kde trať křižuje s cestou, pěšinou neb silnicí, — můj Bože! kdo má dobrý zrak, vidí na cestě šesták, tím spíše vlak, a kdo má potíže se sluchem, pro toho je parní píšťala. A ta píská! — to si nechte sloužit.

Vlak zastavuje. Konduktér vyvolává stanici. Jaká je to stanice? To si přečtu na nádražním štítě. Vyhlédnu z okna. Tady nic není. Jdu na druhou stranu, otevru okno, — taky nic. Zavru a jdu k dřívějšímu oknu. Ohlížím se, — pořád nikde nic. Konduktér chodí kolem vozů a stále vyvolává stanici. Jméno její tak divné vyslovuje.

„Vašnosto, povídám, jaká že je to stanice?“

„Vrábče!“ A jde dál.

Vrábče, — Vrábče, aha, tady je na jízdním řádu. Na jízdním řádu je, ale kde je takto?

„Povídám, vašnosto,“ oslovuji konduktéra, jenž se sem zase vrací, a pomalu celých deset minut už křičí, že trvá zdejší zastávka jednu minutu, „kde je ta stanice Vrábče?“

„Tady!“

„No jo, ale jak tomu jako má člověk věřit?“

„Což pak tohle vám nestačí?“

„Ah, — promiňte! Děkuji, už vidím.“

Nedaleko trati v šírém poli stojí sloupeček, na sloupečku tabulka, na tabulce nápis. „Prabsch — Vrábče“.

Jméno „Prabsch“ bylo dříve na světě než „Vrábče“. Nasvědčuje tomu nezvratný důkaz, že je dříve namalováno na tabulce.

„Takto nějaká budova staniční nebo domek tu není?“ ptám se.

„K čemu?“

To je pravda. Obecenstvo nemusí se hádat s kasírem, kniha stížností je tu naprosto zbytečnou. Kde by ji taky umístili?

Za chvíli jsme zase jeli. Obvyklou rychlostí, jež činí každou katastrofu nemožnou.

Najednou slyším podivný zvuk. Jakoby tu někde na blízku zahájena byla palba manévrující setniny. Vystrčím hlavu z okna. Při samé trati na mezi u strniště, na němž pásla se hejna husí, stálo asi patnáct výrostků a práskajíce svými biči — „hý! — hý-e, hý!“ řvali na vlak.

Vlak náš ovšem nevšímal si nízkých těchto nájezdů a s úctyhodným rozvážným tempem, maje na zřeteli jen blaho svých svěřenců, ubíral se za svým cílem vznešeným. Z Budějovic do Krumlova je šest hodin cesty, my tam dorazili za dvě hodiny. Ať to někdo dokáže pěšky! —

*

Stanul jsem na druhém nádvoří zámku krumlovského.

Asi dvě hodiny již jsem se toulal s vyhublým, stařičkým, čistě oholeným průvodčím po prázdných chodbách, opuštěných komnatách a hlubokých smutných sklepeních, na tisíc schodů jsem prošplhal, od cimbuří věže hlásné až do hlubin sklepů a podzemních dávných vězení, kříž na kříž prošel jsem pak ještě sám rozsáhlým, nádherným, ale mrtvým parkem, jenž opuštěn, osiřen, ale přes to udržován v jakémsi pořádku pro případ, že by kníže na chvíli se tu chtěl zdržeti. Park podobá se krásnému hřbitovu, — tak je tichý, mrtvý, podobně jako celý hrad krumlovský má vzezření ohromného pustého pomníku.

Pomník nad hrobem české slávy, jakýchž roztroušena celá legie po naší vlasti.

Osiřen, odstrčen, ochuzen stojí tu ten dávný český rek v kraji poněmčilém. Všecku zbraň, všecky skvosty mu vzali a dostalo je podílem nejmladší dítě českých hradů — Hluboká.

Německý průvodce přicházel se třemi novými turisty z prvního nádvoří, aby jim ukázal vnitřek hrobu české slávy.

Stanul jsem ještě na chvíli na druhém nádvoří a zrak těkal po liduprázdných oknech zámku, po staré omítce, na níž tu a tam prokmitávají kontury a barvy zabílených erbů českých pánů, po četných v kamenech vytesaných pětilistých růžích slavných, mocných Rožmberků — — —

Švarcenberský granátník v modrobílé uniformě, jenž přechází vážně a hrdě s puškou na rameni po vyšlapaném prkně před strážnicí, podle pyramid dělových kulí a podle čtyř rozestavených tu parádních staromodních děl, jediný tu representuje poslední zbytek pozlátka z bývalé slávy a nádhery života na rozsáhlém, nedobytném zámku krumlovském.

„Povídám, pane — pojďte si sednout!“ ozval se za mnou hlas. A česky. Nějaký bodrý venkovan, tak něco jako hajný nebo pensionovaný lesmistr. Seděl při zdi mezi nízkým, ale širokým zamříženým oknem nějaké chodby nebo starodávné špižírny, a nečekaje ani, vyhovím-li jeho pozvání, udělal mi místo na zídce, posednuv dále ku kraji.

„Pojďte si sednout, — je tu pěkný chládek, tam pere slunce jako nezavřené a dlažba pálí do nohou. Odtud se můžete taky dívat na granátníky.“

Usedl jsem rád do stínu.

„Z daleka?“ ptal se můj „hostitel“.

Povídám, odkud jsem a jak jsem zabloudil na Krumlov. Kde jsem byl včera, kam půjdu zítra, a při tom jsem si jej bedlivě prohlížel od hlavy k patě. Silný, ramenatý, dle barvy vlasů a vousů asi šedesátník, dle vzezření a barvy tváře čtyřicátník — v určování stáří se nevyznám. Myslivecký, parohovými knoflíky posázený kabát čpěl jehličím a lesem. Určil jsem hned, že to nějaký lesník. Tam vzadu v přístavku hradu jsou byty úředníků, snad tam taky bydlí, a že do oběda ještě schází nějaká chvíle, sedí si tu v stinném koutku.

Hezky se mu tu sedí. Po nádvoří sem a tam toulají se turisté, cizinci, ohlížejí se po vysokých budovách, po nebetyčné kolossální věži, div si hlavy neukroutí — domácímu člověku to působí lacinou zábavu. A když tu nejsou turisté, tam před strážnicí pod dlouhou plechovou stříškou vykračuje si granátník jak jedle urostlý — —

„A které město se vám tak nejlépe líbí z těch, jež jste na svém výletu dosud spatřil?“ ptal se zcela po kantorsku.

Rozumí se, že Krumlov. Už k vůli tomu, že tu smím sedět na okně.

„A co v Krumlově je pro vás nejzajímavějšího?“

„Všecko, hlavně zámek.“

„A v zámku?“ A pátravě se na mne podíval.

„Tu ovšem jsem na rozpacích. Všecko má svoji historii, svůj půvab, vše pro mne dosud nevídaným — —“

„Ať říká, kdo co chce, mně se nejlépe líbí na celém zámku švarcenberští granátníci.“ A čekal na můj souhlas.

„Hm!“

„Celý den bych se na ně díval.“

„Hm!“

„A jakmile přijdu do Krumlova, neopomenu nikdy podívat se na švarcenberské granátníky.“

„Myslil jsem, že jste tu domovem.“

„Toto! — Býval jsem tu, ale teď mám domov až tam v těch horoucích peklech, až u pramenů Vltavy. Jsem tam správcem pily. Před časem nám tam pokradli prkna, zavlékli je sem až dolů, tak jsem sem musil dnes k stání jako svědek. Brzy se to skončilo, vlak jede až odpůldne k nám, tak jsem si zašel do zámku podívat se na granátníky.“

„Co je na nich zvláštního?“ povídám.

„Pro vás nic, jak vidím. Já však u nich před lety sloužil.“

„A tak!“

„Celých pět let, — voják jako voják, armáda jako armáda. Kdo slouží u švarcenberských granátníků, není povinen sloužit v rakouské armádě.“

„Já o tom slyšel jinak vyprávět — —“

„Pak to není pravda. Mně bylo dvacet roků, když jsem byl knížecí komisí odveden ke krumlovským granátníkům. To byla nejšťastnější doba mého mládí. Služba velice příjemná. Jeden den na stráži, druhý den prázdniny. Soudruhové moji rozlétli se ve volné chvíli po městě za Vltavou, po okolí, já však každý volný den strávil ve zdejším archivu. Dnes je tam dosud nade dveřmi nápis „Archiv“, jsou tam i některé listiny, ale ani stý díl toho, co tu bývalo. Něco je na Hluboké, něco v Třeboni, něco snad i jinde. Tam jsem sedával v koutě u okna a pročítal staré pergameny, ať to bylo české, německé nebo latinské, a ať jsem tomu rozuměl nebo ne. Něco jsem hledal. Co, — to jsem pořád určitě nevěděl. Jen tam, kde jsem zahlédl slovo „Švamberk“, utkvěl jsem bedlivěji na listině a pročítal ji pozorně od začátku do konce. Takových listin, kde děla se zmínka o Švambercích, bylo však na sta. Z těch vybíral jsem zase jen ty, kde bylo uvedeno jméno Petra Švamberka — —“

„Proč?“

„To je jméno mého praděda, — totiž ještě dál než praděda. Já jsem taky Švamberk. — To byl on, jenž po smrti pana Petra Voka Rožmberka stal se dědicem Krumlova a všech jiných statků.“

„To je pravda, ale po bitvě bělohorské odešel Petr Švamberk s českými emigranty do ciziny, a více o něm historie neví.“

„Inu, historie — o kom nechce vědět, neví. Ale pan Petr Švamberk uměl psáti jako ta historie, a napsal věrně, co věděl. A když přestala ruka jeho psáti, pokračovaly v té kronice jeho děti, a zas děti těchto dětí, a tak to šlo dál — až ke mně. Přijďte jednou ke mně, pěkně krok za krokem vám to dokážu všelijakými pergameny. Přímo od Petra, dědice Rožmberků, pocházím.“

„Znám také sám některé toho jména, — Krušiny ze Švamberka.“

„Ti nejsou ani příbuzní, to je zcela jiný rod. Krušinů ze Švamberka je tolik v Čechách jako Nováků.“

„A jak vy se jmenujete?“

„Švamberk, — Kašpar Švamberk, přímý potomek Petra Švamberka.“

Podíval jsem se naň. Tak nápadně podoben tváří jednomu Švamberkovi v rytířském odění na starém obraze v zapadlé chodbě zámku. A zahleděl jsem se na pochmurné zdi hradu.

„Již děti Petra Švamberka vrátily se tajně do Čech, a vnukové již veřejně se hlásili k jménu, k pouhému jménu.“

„Zvláštní hra osudu.“

„Ba, že hra osudu. V bitvě u Lipska, kde byl maršálem vojska a vítězem nad Napoleonem tehdejší pán Krumlova, bojoval i potomek dřívějšího vládce na Krumlově. Kníže Švarcenberk byl maršálem, otec můj prostým dělostřelcem. A já tu na Krumlově, na hradě praotců svých, býval zahradníkem. Až když se po mně sháněli vojenští páni, zařadil mne kníže mezi své granátníky. Pět let jsem tu byl, pak mi vzali uniformu a pušku.“

„Proč?“

„Proto že prý jsem se zbláznil. Bývalý purkrabí tvrdil mi totiž svatosvatě, že v archivu krumlovském viděl kdysi listinu, psanou vlastní rukou pana Petra Švamberka, kde je uvedeno, mnoho-li Petr zanechal tu z dědictví rožmberského, a kde udáno, kam Petr hotové poklady své ukryl před útěkem do ciziny. Je prý to na Krumlově. Prohledal jsem celý archiv, ale listinu onu jsem nenalezl. Prolezl jsem celý zámek, od špice hlásky do hlubin skalních sklepů, a kde půda ve sklepích pod mýma nohama duněla, tam jsem kopal, a kde se mi zdálo, že by zeď podobala se zazděným dveřím, počal jsem vylamovat kameny. Kníže mne kdysi přistihl při takové tajné práci.

„Co tu robíš, Kašpare?“

Pověděl jsem mu upřímně.

Smál se a povídal, abych nechal takové práce. „Hledáš poklady, a nepomýšlíš, že by se ti mohlo sesouti klenutí na hlavu a pohřbiti tebe i tvé bláznivé myšlénky. Nech toho. Neznáš-li místa, kde poklady jsou ukryty — ač-li si z tebe purkrabí neztropil žert, — marná práce. Nech toho.“

Zanechal jsem práce. Ale už za týden mne přistihl kníže znova, když jsem vylamoval kameny v hlubokém sklepení, kde uvězněn byl kdysi přes noc český král Václav IV.

„Pojď sem, Kašpare, už vidím, že jsi blázen. Co předkové tvoji za poklady pracně vystavěli, ty bys pro hrnek zlatých peněz rozbořil. Už vidím, že jsi blázen. Svleč si uniformu granátnickou, odevzdej pušku na strážnici a přestěhuješ se na pilu do Šumavy. A písemně ti potvrdím právo, že poklad Petra Švamberka se ti vydá celý, bude-li kdy nalezen. A dám ti právo, že buď ty nebo tvoji potomci mají býti přítomni, kdyby jednou zámek krumlovský měl býti zbořen nebo přestavován. A nyní se uchystej na cestu, dám ti zapřáhnouti koně.“

„A to už nikdy nesmím přijíti na Krumlov?“ ptal jsem se lítostně.

„Co bys tu dělal?“

„Aspoň — podívat se na granátníky.“

„To můžeš. Ale dál mi nesmíš, než do druhého nádvoří.“