Turistické humoresky/Kniha cizinců

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kniha cizinců
Autor: Josef Leopold Hrdina
Zdroj: HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 29–42.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Díval jsem se z okna vagonu.

Měl jsem namířeno tam někam „do těch horoucích pekel,“ — jak říkával náš nebožtík dědeček, — do Rudohoří, do Chomútova, do Kadaně, a tak ještě někam, kde jsem dosud nebyl. Ale že se mi kdesi za Rakovníkem najednou zalíbila krajina, že jsem tam na vršku břízami porostlém zahlédnul nějaký starý hrad, který na mapě označen nebyl, už bylo po klidu. Dívám se na hodiny, do jízdního řádu, a když jsem seznal, že za dvě minuty musíme býti na štaci, chystal jsem se k odchodu.

Jaká je to štace, o to jsem se nestaral. Za dvě minuty přišla nám štace naproti, vlak stanul, já vystoupil a počkal jsem chvíli, až vlak odjel, až se vrátil přednosta stanice a pokladník v jedné osobě a v téže červené čepici. Aby mi totiž potvrdil na lístku přerušení jízdy. Rozhlížím se. Tady k východu roztomilá krajinka, — tam v úbočí lesů šedají se rozvaliny onoho hradu, kolem něhož jsme před chvílí jeli, a tam zas nade vsí veliký zámek, obora, na druhé pak straně, — k západu — — Škoda, že jsem se nepodíval dříve mezi jízdou taky z protějšího okna vagonu. Mohl jsem býti už hezký kus cesty dál, byla by mne věru přešla chuť k vůli malebnosti zdejší krajiny vystoupiti z vlaku. Byly tam sice na té straně také lesy, krásné lesy a rozkošná skupina vršíků, ale za těmi lesy a kopci tma. Hotová tma, hrobové ticho, jakoby celá obloha byla smutečně vyčalounována. Až strach z toho vanul. Ale aby se nezdálo, že to obraz věčné tmy, brzy tu, brzy tam kmitlo světlo, šlehnul blesk, až oči se kalily, a hrobové ticho na chvíli oživlo duněním, vzdáleným burácením. Asi deset minut od nádraží čouhala věž kostela uprostřed červených střech. Nechtěl-li jsem zůstati v domku titěrného nádražíčka o hladu a žízni, musil jsem vzíti útočiště k vesnici, — nebo k městečku — nebo co to bylo.

Tak honem, než se to přižene.

„Hotel, — prosím, — hotel — —“ deklamuje jakýs dobrý muž, smekaje přede mnou placatou, stříbrnou portou lemovanou čepici. A na nohou rozšmaťchaná ženská brinelová pérka, vestu rozepjatou a jen tak bez kabátu.

„Hotel, — budou poroučet hotel?“ zpívá přede mnou.

„No tak, kde pak to máte, — nějaký ten povoz nebo omnibus?“

„Prosím, až se pán trochu zmůže, tak povídal, že koupí koně a nějakou bryčku. Teď to ještě nejde. Já jezdím k vlakům zatím jen takhle.“ A ukázal na nový, zeleně natřený trakař, jenž stál vedle dveří u vchodu k nádraží.

„Přece mne na tomhle nepovezete!“

„To ne, vašnosti, ale máte-li nějaký kufr nebo tašku — —“

„To nemám.“

„Aspoň ten plášť sem dejte a tu taštičku — tak! A ten deštník taky. Nač pak se s tím nosit, když to mohu svézt.“ A sbaliv s respektem můj cestovní havelok, položil na trakař, malou brašničku na řemínku přehodil přes řebříček, deštník zavěsil zobákovitou rukojetí přes brašničku, a když viděl, že už nemám nic k odložení kromě oharku viržinky, požádal mne, abych mu ji daroval. Rozbafal doutník, hodil popruh trakaře přes krk a „jeli jsme“.

„To jen tak proto sem dojíždím,“ povídal mi cestou, „aby si pasažeři na náš hostinec uvykli, víme? — než budeme mít nějakou tu bryčku. Někdy se stane, že přijede někdo s kufrem. Jindy zase cestující nemá sebou nic, ale jakmile jej schejtnu, musí mi něco dát k „vezení“, třeba jen kapesní šátek, víme? — aby mi potom v městečku nepřeběhnul do jiné hospody, protože jsou páni, kteří se stydí přes náměstí jít vedle trakaře. A máme pěkný hotel, nejlepší v celém místě, dole dvě místnosti, jedna — to když tak přijde něco lepšího a druhá je pro ty sprosté. A nahoře máme čtyry pokoje —“

„Bude pršet, — zdá se mi!“ povídám mluvkovi.

„Bude. Ani čtvrť hodiny to nebude trvat a máme to tu. No, za pět minut jsme pod střechou.“

V té chvíli se zvedl vítr, mraky prachu zahalili městečko. „Jeli“ jsme proti větru, musil jsem mít oči stále přivřeny, tak že jsem se ani nevšímal, jak vyhlíží to náměstí, jímž jsme se ubírali. A právě zarachotil trakař v dlážděném průjezdě hostince, když se spustil venku hrozný liják.

„Jáchyme!“ volal můj „kočí“ do předsíně, sbíraje moje zavazadla ze svého jednokolového omnibusu.

„Jó?“ Ozval se dutý, přiškrcený hlas z jedněch dveří.

Vešel jsem do předsíně.

„Jáchyme, vezu pasažéra, — kam ho dáme?“

„Počkej, přijdu hned!“ ozval se hlas z kuchyně. „A ty dělej!“ nabádal týž hlas někoho, jenž mu musil být na blízku.

Nahlédnu do dveří. Po stěnách všelijaké nádobí, vzadu veliká plotna, u plotny tlustá služka s vykasanými rukávy. Tady byla kuchyně. Vše tu čpělo lojem a pomejemi. A na zemi uprostřed kuchyně — rány boží! až jsem se leknul. Na zemi byl rozprostřen veliký kus modrého švanapaje, na švanapaji ležel pán hotelu, povědomý bratr Jáchym, ctihodná jeho panička klečela u něho a brala mu míru na podvlékačky. Křídou totiž obkreslovala na modré látce nohy a kyčle svého drahého Jáchyma, aby věděla, jak to pak stříhnout.

„Hned přijdu, hned!“ těšil mne hostinský, zvedaje netrpělivě hlavu, „viď, Rozárko, že už budeš s tím mustrem brzy hotova?“

„E, jdi už!“

Jáchym vyskočil a běžel ke mně.

„Ráčíte si přát pokoj?“ A vytahoval z kapsy svazek klíčů.

„Totiž — já se tu zdržím pouze do večera, — pak pojedu vlakem dál k Žatci -— —“

„A tak! — to račte jít do šenkovny. Tady v pravo. Budete si přát — —?“

„Pivo.“

Vzal sklenici, sejmul klíč visící u dveří a šel do sklípku, a já do panské šenkovny. Dvéře tu už byly dokořán. Šenkovna prázdna, jen mezi stoly batolilo se asi deset kachen a po šenkovně procházela se pánovitě kvočna s kuřaty, jež se sem uchýlila ze dvorku před deštěm a bouří. Hrozně se na mne čepejřila a kvokala zuřivě, a její asi třicetičlenná drobotina tikala a pískala k ohluchnutí. Teď přiběhl ještě černý huňatý pes. Voda s něho kapala. Déšť ho stihnul někde na toulkách. Zaštěknul si na mne, otřepal se nestydatě, až voda lítala po celé šenkovně, a uvelebiv se uprostřed podlahy, olizoval zablácené nohy. I kočka přišla, taky umoklá, ale prohlídnuvši si mne znaleckým okem, uhodla, že kočky nemám rád a že tudíž není ve mně nic dobrého, a šla dál.

Venku se blýskalo, hřmělo, na návsi či na náměstí déšť se prášil, že nebylo na dvacet kroků vidět.

„Je to tam sodoma venku!“ povídal hostinský, stavě přede mne sklenici s pivem.

Kývnul jsem hlavou na důkaz souhlasu.

„Ta havěť už se mi sem zas nastěhovala. Jak člověk nechá na chvíli dvéře otevřeny, už je to tu! Půjdeš?“ A vytáhl z kapsy modrý šátek, vyhnal nejdřív psa a pak kachny a kvočnu s kuřaty, z nichž mnohé zanechaly tu své obvyklé visitky. Jako v „panské“ šenkovně.

„Mohl bych se tu umyti, pane hostinský?“

„Ale — prosím. Račte jít se mnou nahoru. Otevru vám některý pokoj, tam máte umývadlo, vodu, mýdlo, ručník, hřebeny, kartáče, zrcádko —“

„Mám ruce jako kominík. A obličej nebude lepší. Na cestě z nádraží přišli jsme zrovna do mraků prachu, jejž vítr do kůže takřka zasekal —“

„Jen račte se mnou, — tak!“ A otevřel mi jeden pokojík. „A až se umyjete, budu prosit, abyste zamknul za sebou a vzal mi klíč dolů.“

Shodil jsem kabát, vykasal rukávy košile a nalil z konvice vody do umývadla. Kdyby to bývalo o půlnoci, po tmě, byl bych se v tom snad přece umyl, ale takhle? — Shrnul jsem zas rukávy, oblékl kabát a zamknuv dvéře šel jsem dolů. A plival jsem celou cestu. Však také bůh milý ví, jak ta voda byla stará, kolik lidí už se v ní umylo! Plavaly tam vlasy, vousy různé tloušťky a barvy, a dvě ohořelé, rozmočené sirky. Bůh ví, kolikrát šla ta voda z konvice do lavoru, z lavoru do konvice a když přišel nový host, zas šla do služby — z konvice do lavoru jako přelívací hodiny.

Odevzdal jsem hostinskému s díkem klíč od pokojíku. Neprohlížel mi hlavu, jsem-li umyt a učesán, a já mu neřekl ani slova. Nač mu povídat, že v lavoru je víc vousů a vlasů než vody, — on to ví snad dřív než já, nikdo jiný tu vodu nebryndá než on.

Ohlížel jsem se po nějakých novinách. Jen tak, aby mi uběhnul čas, aspoň chvíle. Nikde nic, jen na zdi začazený plakát předloňské výstavy. Noviny prý hostinský neodbírá. K čemu? Teď ve žních nemá nikdo na čtení času. Měl prý tu noviny, ale včera už je musil vyhodit. Visely tu čtrnáct dní, — ani neví, kdo mu je poslal. Ale nešlo to už číst. Za každým slovem musil člověk padnout hlasem, co teček tam mouchy nadělaly.

U okna na špagátě visel nějaký zažloutlý kalendář. Dobrý bude z nouze. Ale hostinský povídal, že tam má zapsány tak všelijaké ty dloužky zdejších mládenců, — tak abych odpustil.

„Ale tuhle mám něco!“ A vystoupiv na židli, sundal se staré almary něco, co vypadalo jako missál. Odfouknul prach, utřel rukávem a položil přede mnou na stůl.

„Co je to?“

„Přece vidíte nápis!“ povídal hrdě.

„Kňýha cizyncu,“ zněl nápis na zasmolených deskách. „Ajaj, kniha cizinců taky —“ divím se.

„Jako v každém pořádném hotelu!“ připomenul hrdě a šel odehnat hejno husí, jež s ohromným rámusem výbojně hnaly se do otevřených dveří šenkovny, štěbetajíce starou novinu, jak prý tam venku prší. Jáchym zahnal husy a zaskočil do kuchyně, kde svedl prudkou debatu. Seznal jsem, že něco hledá. Za chvíli přišel. V jedné ruce lahvičku s inkoustem, v druhé ruce násadku s pérem.

Abych prý se také podepsal do knihy cizinců.

„To snad není třeba, — nebudu tu přenocovat.“

„I to je jedno. To sem přijde pan lesní na sklenici piva a taky se sem podepíše. To je k vůli obchodu. Čím tlustší je kniha cizinců a čím víc popsána, tím větší důvěra hostů.“

„Kniha ta je založena před patnácti lety, — jak vidím.“

„Ano to ještě můj nebožtík švakr měl tu knihu, dokud byl hostinským v Olomouci. Když zemřel, vzal jsem si tu knihu, a píšeme do ní dál. Račte se podepsati.“

Vzal jsem péro a lahvičku.

„Inkoustem musíte trochu zamíchat, je hustý.“

Zatočil jsem několikrát lahvičkou. Zdali se taky pohnula uvnitř ta černá slepenina, nevím. Jako bych byl namočil péro do kolomazi — tak byl inkoust hustý. A násadka na konci celá rozžvýkána, jakoby byla ze sladkého dřeva. To jak mnohý pisatel snažil se v zoufalství vyžvýkat z ní myšlénku, již by zvěčnil na papíře, anebo jak hledal k vyjádření myšlénky přiměřený koncept. Takové násadky okousané vídal jsem doma u starého ševce Šestáka, jenž v stáří stal se „advokátem“ a psal celému okresu žaloby pro urážky na cti.

„Jen se račte podepsat!“ nutil mne Jáchym.

„No, zkusíme to!“ A v plném sebevědomí, že jsem mistrem v psaní, u vědomí, že jsem kdysi na transversálce mezi jízdou z Pelhřimova do Pacova napsal ve vlaku na kolenech dopis, který se dal číst, počal jsem malovat svůj vzácný podpis do knihy cizinců. Kdesi jsem se podepsal rozštípenou sirkou, jindy z nouze slámkou z viržinky, ale tímhle pérem, tímhle inkoustem — —

„Platí taky podpis tužkou?“ ptám se.

„To je jedno!“

Vyňal jsem tužku a vyryl jsem své jméno do knihy cizinců takovou silou a vztekem, jakoby to byla psala ruka dlaždiče.

„Čí to je jméno?“ ptám se.

„Které to, prosím?“

„Tady nade mnou hned — —“

„To je ňáký pan Šalvěj.“

„Šalvěj — —“

„Takový blázen. Snad jej ráčíte taky znát. Kde jaký vršek, tam dle jeho úsudku musil stávat hrad. A hned vám začne povídat, kde byla brána, kde příkopy a zvedací most. A není to pravda. Jako tady „v lukách“, jestli jste se všimnul, když jste jel kolem. Takový starý hrad — —“

„Ano, — Jaký je to hrad? — jakživ jsem o něm neslyšel a na mapě není — —“

„A za čtrnáct dní nebude ani na tom vršku. Byla tu před týdnem komise a nařídila, aby celý ten hrad do tří neděl byl shozen a rozbořen.“

„To je darebáctví!“ ulevil jsem si.

„Proč? — Což pak kdyby to spadlo, jako že už se na tom objevovaly trhliny, — tak to někoho zabí, a při nejmenším to zasype silnici.“

„Tak se má někdo o to postarat, aby to nespadlo. Taková památka — —“

„Nechají si sloužit, vašnosto. Na tom kopečku stávala od jakživa rasovna. Nic jiného. Jednou do toho hrom uhodil, ras utekl a starý ten betlem shořel do základů. Nad rasovnou je skalnatý kopec větší, — jestli jste si všimnul. Tam se lámal kámen. Velké kameny se rozvážely do okolí na stavby, ta tříšť se házela stranou. Když pak rasovna vyhořela a nikdo se ku spáleništi nehlásil, to bylo něco pro skaláky. Nemusili odštěpky kamení odvážet, hned to házeli dolů, na bývalou rasovnu. Tak to šlo dvacet let, až přišel ten blázen Šalvěj. Přišel, okouknul to, změřil a určil svatosvatě, že tu stával hrad. Hned tu začal kopat, a když na bývalém mrchovišti vykopal psí lebky a koňské hnáty, běhal jako posedlý. To prý je staré obětiště a pohřebiště z dob pohanských a ten hrad snad prý tu byl zbudován za časů Římanů. Ptal se, komu patří to staré „hradiště“. Obci. Zdali by bylo na prodej. Proč ne? — Koupil „hradiště“ a z kamenů tu rozvalených, z nichž prý původně hrad byl vystavěn, umínil si zbudovati trosky hradu ve stavu „původním“. Sehnal zedníky, dobře platil a dvakrát týdně sem dojížděl. Na každé stránce knihy této naleznete jej několikrát. Všecko kamení, co tam za dřívějších let naházeli skaláci, prostavěl. Najednou se to začalo trhat a pukat, přišla komis, a zedníci budou mít zas práci. Musí se to rozkopat.“

Dobře, že jsem se nepochlubil, že k vůli tomu „hradu“ jsem se tu zastavil.

„A co ten František Kapička, jenž je podepsán nad ním, — kdo to je?“

„To je druhý blázen. Takto je to ňáký profesor. Broučkář. Ten nic nedělá, ničeho se tu nevšímá, když sem přijede, jen chytá broučky. To on odvalí každý kámen, slídí po stromech jako datel, kde vidí odfouklou kůru na stromě, proklepá celý kmen, a kde spatří dírku v kůře, vyndá takové zvětšovací sklo a zpytuje, jakoby to byla zlatá ruda. A podle drtin v otvoru kůry, podle jich polohy a zbrázdění pozná, jaký je to brouk, pozná v drtinách otisky noh brouka a podle těch stop pozná dále, zdali brouk je v díře či někde venku na pastvě. Je-li brouk v díře, zapálí trabuka, fouká dým tak dlouho do díry ve stromě, až brouka vykouří. A je-li mrška na pastvě, počká si naň pan professor Kapička, usedne u stromu a čeká často dvě i tři hodiny, až se ho dočká. Napíchne malého tuláka na špendlík a vrací se s blahým vědomím, že vykonal zas kus záslužné práce ve prospěch lidstva — —“

„Taky nějaká dáma je tu zapsána.“

„To je jistá paní správcová.“

„Matylda Vonásek s chotěm — —“

„Ano, to ona vždycky s chotěm. A je to zvláštní člověk, ten její choť. Jednou sem s ní přijel, — to byl chlap jako hora, zrzavý, pihovatý a huhňal, po druhé když přijel, byl hubený, o hlavu menší a prošedivělé vlasy měl, — po třetí byl oholen, kulhal na levou nohu a neuměl slova česky, za týden měl nohy jak strunky, vousy přes prsa, kníry k uším, ale hlavu jak koleno, za pár dní už přijel s napálenými černými vlasy, když jsem jej oslovil německy, vysmál se mi za to — jak živ jsem neviděl člověka tak rychle se měnit!“ povídal tak upřímně a srdečně, jakoby četl z bible.

„Antonín Klabzuba — —“

„Toho jste neměl ani číst. Pěkný lump. Jen jednu noc tu přespal, to bylo v loni v srpnu, ale dosud máme po něm památku. Kdepak — já ho neznal, přijel od Žatce vlakem a hned ke mně. Zatím to byl švakr tamhle protějšího hostinského. Nepřáli mi, že jsem si vyhnal stavení „pod štok“, sami na mne nemohli, tak psali do Žatce tomu Klabzubovi. Ten tam je nějakým agentem. Celý týden sbíral po městě štěnice, platil zlatku za půl litru, a když jich měl čtyrlitrovou sklenici, přijel sem, vyspal se tu a ráno mi tu havěť tady rozsypal. To si považte! Něco jsme potloukli, vyhubili, ale — je toho tu pořád jak máku. Nevíte, po čem tak jistě pojdou štěnice? — ale jistě. Nechtěl bych to zadarmo — —“

„Karel Kocábka — —“

„To je hodný člověk. S tím hráváme večer jedníka. Ale neumí to, pořád bere karty, pořád, až řeknu, aby už počítal. Počítá a napočte pokaždé padesát, šedesát — A jakživ se nezlobí, když prohraje.“

„Edmund Plavetz, k. k. Lieutenant — —“

„To se rozumí, — lajtnant! Býval lajtnantem, celé čtyry měsíce, ale něco na vojně „vylíz’“ a po čtyrech měsících musil toho nechat. Bylo mu dvacet roků, když šel do pense bez pense. Tatík je tu v blízké vesnici sedlákem, tak má syna doma, než si něco najde. Už je doma na osmý rok. Žádné zaměstnání nemůže najít. O vzkříšení se hodí do uniformy a přijde sem na parádu. Ale musí být teplo a pěkné počasí. Pan lajtnant má z celé uniformy jen kalhoty, blůzu, šavli a čepici. Kabát a plášť někde „zapomněl“, když jel z vojny domů. To sem přijde na pivo a mluví v ten den německy.“

„Ajzik Kolín, — to bude žid.“

„Taky myslím. Ten má často co dělat na zámku, zvláště s mladým pánem jsou jedna ruka. A přicházejí sem, nahoře mají už svůj pokojík, a to jim tam musím dát vždycky kalamář a péro. Útratu všecku platí pak mladý pán. A po žních skoupí Ajzik obilí ze všech dvorů, něco na dluh, něco zaplatí hotově a to cennými papíry nejnovějšího rázu. Jak bývá tak na bankovkách podpis „Angerer“, tak na Ajzikových bankovkách je podpis mladého pána ze zámku. Starý pán — to se rozumí — má ohromnou radosť, že jeho syn smí vydávati sám takové nízké široké bankovky a dá obilí Ajzikovi hodně lacino. I podívejme se, přestalo pršet a sluníčko už se zas ukazuje — —“

„Šest hodin, — v sedm jede vlak. Zaplatím a půjdu.“

„Vždyť dojdete. Čtěte si ještě chvíli, — tam přijdeme na jméno jedné paničky z Prahy — —“

„Až po druhé. S tímhle člověk nemůže být za týden hotov. Až po druhé.“

A zaplativ pospíšil jsem si k nádraží, než „zapřáhne“ Jáchymův bratr. Chtěl by, abych se s ním zase „svezl“.