Turistické humoresky/Po výletu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Po výletu
Autor: Josef Leopold Hrdina
Zdroj: HRDINA, Josef Leopold. Turistické humoresky. Praha: F. Šimáček, 1894. s. 55–69.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Advokátní koncipient pan doktor Absolon nemohl se dnes dostati z postele. Už osm hodin, — jindy v tu dobu, rozloučiv se několika hubičkami se svou mladou paničkou, ubírá se již do kanceláře, hvízdaje si utkvělý v paměti úryvek nejnovější opery. Jindy vstane sám, bez buzení, bez volání, — dnes už mu odskřehotal budíček za hlavou, panička přišla ho budit již třikrát — nejdřív mírně, laskavě, později už přitlačila ve svém vyzvání — nic. Jakoby mu to nepatřilo.

„Já už jdu!“ zašeptal pokaždé, a sotva se kroky její vzdálily, spal zas, jakoby jej do vody hodil.

Byl po výletu. Po prvém výletu, jejž podnikl jako mladý manžel s klubem turistů. Už dávno byl pan doktor Absolon v řadách turistů, putovával s nimi na výletech, nyní byl turistou zatím jen na papíře. Když přišel čas, poslal svůj příspěvek, schoval do notesu členský svůj lístek, podíval se do seznamu ve výroční zprávě, zdali ho tam nevynechali, podškrtnul své jméno modrou tužkou a měl zas na rok pokoj. Chodit do schůzí, na přednášky, súčastniti se vycházek a výletů, — k tomu nebylo opravdu času. A já sám ho omluvil v tom ohledu. Jeden rok byl zamilován. Pak byl zasnouben, — to trvalo taky asi rok, musil pečovat o budoucnosť, potom se oženil — a rok, aspoň ten první rok musil se věnovati přítomnosti. V těch třech letech, ač pan doktor byl členem asi deseti spolků, činnosť jeho spolková byla velice zanedbána.

Beze vší nehody uplynul čas líbánků, pan doktor nabýval pomalu zas rozumu a pomalu vzpomínal na přátele ze spolku.

Byl by už čas, aby se mezi nimi zas jednou objevil. Lidé jsou zlí, a jazyky mají ještě horší. Hned se semelou klepy, že je pod pantoflem. A není to třeba pravda. Po snídaní nahlížel do novin. „Klub českých turistů — — — výlet na Milešovku — — tohle by nebylo zlé. Na Milešovce jsem posud nebyl. Poslechni, Emilko — —“

„No?“

„Měl bych se podívat zas jednou mezi přátele turisty, — nebyl jsem mezi nimi dlouho, ani už nepamatuji.“

„To je přec tvoje věc. Kdybych věděla, že jsi turistou a že tě tam ti páni potřebují, tedy bych tě tam poslala sama.“

„Sedmnáctého června mají výlet,“ připomenul pan doktor.

„Daleko?“

„Na Milešovku.“

„To byste se však vrátili v týž den — —“

„Rozhodně, miloušku. Možná, že ti druzí tam budou chtít zůstat, ale já večerním vlakem se vrátím.“

„Sama bych se tu bála v noci. Ve dne už to nějak vykličkuju. Dopoledne půjdu do kostela, v poledne k mamince na oběd, — nesmím říci, že jsi jel na výlet — —“

„Ale vždyť je to výlet turistický!“

„Nu, maminka tomu tak nerozumí, řeknu, že jsi jel někam k stání, nebo na komisi. A odpůldne půjdu k sestřenici Žofii, a večer ti přijdu na nádraží naproti.“

Pan doktor Absolon psal na korrespondenčním lístku, že se přihlašuje mezi účastníky výletu na Milešovku a při tom souhlasně kýval hlavou, že je srozuměn s programem, jejž sestavila jeho choť pro svoji osobu ku ztrávení příští neděle.

„Emilko, já mám někde turistický oděv, ještě z těch dob, kdy jsem chodíval s turisty na potulky — —“

„Nevím o žádném.“

„Ale jo, musí tu být — —“

„Já se nepamatuji, že bys byl přinesl něco podobného do domácnosti.“

„Jak pak ne. Kabát, kalhoty a vesta z jedné látky, z lodnu řebíčkové barvy, který má tu znamenitou vlastnosť, že dokud nezmokne, není na něm voda ani znát — —“

„Ty hadry? — já už vím. Ty jsem dala domovníkovi.“

„Co ti to napadlo?“

„Nenosil jsi to, tak jsem si myslila, že to už nepotřebuješ. A takový opelichaný klobouk s peřím byl při tom — —“

„Ano. Co je s tím? Ten jsi mu taky dala?“

„Ten jsem dala zas jednomu světemjdoucímu. Ty ho potřebuješ?“

„Teď už ne. — A černé punčochy přes lýtka —“

„Ty jsem dala naší Marjánce. Válelo se to tu, tak co.“

„Tak řekni holce, ať sem hezky punčochy vrátí.“

„Byly jí krátké v chodidlech, nastavila špičky a chodila v tom celou zimu. Jak pak si libovala!“

„To je hezké! Taky jsem tu měl někde cestovní hůl, silnou, nahoře zahnutou, — dole železný bodec — —“

„To byla turistická hůl?“

„Ovšem, — co je s ní?“

„Co je s ní teď, nevím. Vzal si ji ten kamnář, co nám tu tenkrát přestavoval rošty.“

„A jak si ji mohl vzít? — to bych rád věděl!“

„Ale, božínku, hůl stála v koutě, líbila se mu, tak jsem řekla, aby si ji vzal. Darmo to tu strašilo.“

„To asi ta halena tu taky nebude?“ vyzvídal mrzutě pan doktor.

„Jaká halena?“

„Takový dlouhý plášť turistický — —“

„A bože! — ten jsem rozpárala a ušila z něho tři malé pláštíky pro děti jedné matiční školy. Kdo pak by si pomyslil, že se po tom jednou budeš shánět.“

„No, ne, drahoušku. Já se nesháním, — jenom se ptám, abych věděl, co tu je a co si mám znova koupit. Což pak boty?“

„Z obuvi jsem nerozdala nic.“

„Pak jsou tu. Musím si to napsat. Šaty — celé, pak klobouk, halenu, hůl — — ten žlutý pás je tu?“

„Ten jsem vloni půjčila bratrovi Ferdovi. Musím tam odpoledne dojít, aby jej vrátil.“

„Nechoď nikam!“ A pan doktor vepsal do seznamu ještě žlutý pás turistický. Složil seznam, přiložil několik bankovek prostřední velikosti a druhý den k večeru přinesl všecko nové sluha, mající na čepici vyšitou firmu „J. O. Vondráček“.

V neděli ráno si pan doktor přivstal a oblékl se do úboru, jehož jednotlivé části schválně zohýbal, pomačkal, aby se to nezdálo tak příliš novým. Turista nemá míti na sobě nic nového.

A rychlíkem odjel v šest hodin s turisty z Prahy, za půldruhé hodiny vystoupil s nimi v Lovosicích a večer o půl jedenácté už byl opět v Praze. Ohlížel se po nádraží, ale Emilka nepřišla naproti, jak slíbila. Šel. Potkal známou plzeňskou pivnici a vešel do její zahrady. S nejlepším úmyslem. Navečeří se, vypije nějakou sklenku a půjde zas domů. Kdož ví, bude-li pro něho nějaká večeře doma uchystána.

„Servus, Toníčku!“ slyšel pozdrav od blízkého stolu.

„A, — nazdar, přátelé!“ A pan doktor zaměřil ke stolu mezi své známé, „staré“ mládence. Vyptávali se ho, kde jezdil, — pověděl. A jak prý se takto má v tom novém stavu. A pan doktor obíraje se večeří, pokud zuby dovolovaly jazyku, vyprávěl přátelům svým o rodinném štěstí, o své ženušce roztomilé, až těm starým kumpánům dělaly se laskominy a přicházely bohaprázdné myšlénky, že to takhle přece nenechají a že se přece jednou ožení, když je to tak hezké.

„Co myslíš, Francku?“

„Já bych byl pro to.“

„Taky já!“

A bůh milý ví, co si všecko pak ještě napovídali. Pan doktor šel potom přímo již domů, a přece tloukly již tři hodiny, když mu domovnice otvírala vrata.

Slíbil, že přijede do Prahy z výletu v týž den. Taky přijel. Že však přišel domů „až zítra“, za to nemůže.

Za chvíli byl pan doktor ve svém bytě.

„Kolik je to hodin, Anton?“ ptala se paní doktorka, nadzvednuvši hlavu ve své posteli.

„O něco jsme se zpozdili. Buď ráda, že se ti vůbec vracím. Mohlo se stát hrozné neštěstí — —“

„Ježíšmarjá!“

„Nekřič, — vedlejší by si myslil, bůh ví, co!“

„Co se stalo, Toníčku?“

„Až ráno, Emilko!“ A pan doktor se svlékal a odhazoval jednotlivé součásti zaprášeného turistického úboru po pohovce, po toaletním stolku, — co spadlo na zem, zůstalo na zemi.

„To jsi přijel teprve teď?“

„Zrovna teď a spěchám domů, zdali se tu nebojíš. To jsem rád, že jsi spala.“

„A jak se vydařil výlet, Toníčku — —“

„To se nedá vypovědět!“ povzdechnul pan doktor spokojeně. Jen že nedalo se určit, byl-li více spokojen se zdarem výletu na Milešovku, či proto, že už byl v posteli.

„Tak vyprávěj, — já už jsem se prospala, budu poslouchat.“

„Inu, jak říkám — —“ A pan doktor začal dřímat.

„Co říkáš? — vždyť jsi dosud o ničem nepovídal! Jaké je to na Milešovce?“

„Rozkoš! — krása!“ — povídal doktor už jako ze sna.

„Přijeli jste všickni zpět? — či pouze ty sám?“

„Sááám —“ zašeptal doktor.

„Kde noclehují ostatní turisté? Na Milešovce?“

„Hm!“

„Kde jsi dnes obědval? Slyšíš? — Anton!“

Ani to mrzuté „hm“ už se neozvalo a otázka paní doktorky zůstala nezodpověděna. Pan manžel spal jako nemluvně po koupeli.

A teď — je už osm hodin a pan doktor Absolon spí tak vzorně, jakoby neměl nikdy nic jiného na práci. Paní doktorka už byla dávno po snídaní, běhala sem a tam, zúmyslně poněkud nešetrně bouchala dveřmi, otvírala s lomozem v ložnici všecky skříně, kašlala, zpívala si, cinkala nádobím — — —

„To jsem jakživa neviděla tak tvrdé spaní!“

„Co je, drahoušku?“ ptal se pan doktor, přetvařuje se, že už se dávno vyspal, že vše slyší, ač nedovedl očí otevřít.

„Že jsi se musil nějak dobře bavit včera, poněvadž celou noc jsi se smál hlasitě ze spaní.“

„Ale, Emilko, — celou noc — —“

„Totiž od té doby, co jsi přišel, — od tří hodin v noci.“

„No, tři hodiny — je to jednou za rok!“

„Tak už vstávej! — což kdyby sem někdo přišel!“

„Řekni, že spím.“

„A ten by si pomyslil pěkné věci! — Mladý pan doktor, který má být už za rok samostatným advokátem, v osm hodin ráno ještě spí. To by byla odporučenka pro klienty. Sám jsi říkal v sobotu, že máš dnes stání.“

„Až v devět hodin — —“

„Musil bys být už po snídaní a oblečen, abys mohl se dostaviti v devět hodin k stání.“

„A to je taková hlouposť, urážka na cti, — strany si to beztoho odpustí navzájem, nemusím tam ani chodit.“

„Jindy takhle nemluvíš a pospícháš do kanceláře dříve než je čas.“

„Mně se zdá, že někdo zvonil v předsíni!“ hleděl doktor zhostiti se neumdlévajícího budíčka v osobě ženušky.

„Nikdo nezvonil!“ odsekla panička, „ostatně je tam Marjánka.“

A odemknuvši „kredenci“, počala přerovnávat porcelánové nádobí. Za takových vyhlídek nezbývalo doktorovi, než aby se ozval.

„Ale, Emilko, což pak nemůžeš počkat, až vstanu?“

„To bych musila dlouho čekat. V pondělí ráno čistíme vždycky v kredenci nádobí!“

A paní doktorka sestřela tuhle prášek, tamhle zrnko prachu a chřestila při tom porcelánovými zbytečnostmi a něco si stále povídala.

„No, tohle mám rád při pondělku, — takovéhle zvonky loretánské za hlavou!“ A dokor vyskočil a zívaje na vysoké „c“, loudal se k umývadlu.

„Ty boty cestovní ať mi holka namázne olejem!“

„Už jsem jí poručila, — ještě jsi spal. Však ty boty vypadaly!“

„Jako z výletu!“ odseknul doktor.

„A ten klobouk a oděv tvůj — ten vyhlížel!“

„Jako po výletě!“

„Samé jehličí, samá hlína, a toho prachu! Marjánka vždycky dvakrát, třikrát klepla rakouskou do kalhot a musila na chvíli utéci, aby se v těch mracích prachu neudusila.“

„Chudák, holka, — to abys jí za tu oběť přidala dvě zlatky měsíčně!“

„A jak jsi měl zahrnuty dole kalhoty, tam za tím záhybem bylo věcí! — listí, tráva, jehličí, kamínky, písek — —“

„Jenom ne tlučený cukr, — v tom jsme nešlapali.“

„Na dvě lopatky toho bylo.“

Doktor Absolon měl nad psacím stolkem — a snad to tak má posud — zvláštního tvaru rákosový rámeček, a tam samé staré uschlé kytičky řadou. Ať šel na výlet kamkoliv, přinesl si kytičku, nějakou větvičku jehličí, nějaký lístek, travičku. A pamatoval si přesně, odkud která kytička pochází. Asi třicet jich bylo — tolikrát byl s turisty na výletech. Všecky ty výletní upomínky už byly suché, nejmladší z nich tu trčela již tři léta. Zavadit o ně neopatrně, bylo by se to rozsypalo všecko. Teď k nim přijde nová družka. Z Milešovky.

„V kapse haleny jsem měl kytičku z jehličí, vřesu a z všelijakých bylinek, jež jsem nalezl na Milešovce — —“ povídal, když se umyl, utřel a provedl třemi tahy celý účes svých vlasů.

Panička jako by neslyšela.

„Povídám, Emi, — kam jste daly tu kytičku z kapsy, respektive z Milešovky?“

„Žádnou kytičku jsem neviděla.“

„Ale prohlížela jsi mi kapsy, než jsi odevzdala šaty holce k čištění?“

„Prohlížela. Co bylo v kapsách, všecko jsem vyndala. Samé pěkné věci.“

„Jaké pak pěkné věci! Tobolka, mapa, nůž, pouzdro s doutníky — —“

„A to ostatní! To jsi ženatý člověk? — že se nestydíš!“

„Pro boha tě prosím — —“

„Vždyť je dobře! — To nezamluvíš, nezakřiduješ, kdybys se stavěl sebe víc udiveným, uraženým!“

„Emi, tys blázen!“

„Ba, nebyl by věru div, abych se zbláznila!“ A dala se do pláče.

„Z čeho?“ ptal se udiven doktor Absolon.

„Z toho, co jsem ti našla v kapse. Ještě štěstí, že jsem ti prohlížela kapsy dřív, než jsem dala oděv holce k vycídění.“

„A co je to?“

„Pojď se podívat!“ A šla napřed do jídelny a pan manžel za ní, hrdě, sebevědomě. Tak čisté svědomí v té chvíli neměl nikdo z advokátů, jako on. „Tady je to!“

Na stolku tobolka, mapa, kapesní nůž, pouzdro na doutníky, to vše bylo jeho, — a vedle — —

„Co to je?“

„Ty snad ani nevíš!“ posmívala se paní doktorka. „Či snad ještě teď chceš zapírat?“

„Já, a zapírat!“ povídal doktor v rozpacích a vzal do ruky podobiznu hezkého asi tříletého hošíka. Kluk jak mladý Turek a šibalství se mu smálo z očí. „To je pěkný, moc pěkný klučík,“ povídal doktor, „takového bych chtěl mít. Kdes to vzala?“

„V kapse tvého pláště.“

„V kapse mého pláště?“

„A to psaní taky — —“

„Ještě taky psaní?“

„Ach, já nešťastná, jen já jsem to měla vědět dřív, kdo jsi, jaký jsi, že už máš známosť — a jakou známosť! — Já nešťastná! — já mu věřím, že neměl jinou lásku kromě mne, — a tam ta chudinka ubohá myslí zas, že on dosud svoboden a že ji brzy povede k oltáři, ach, — ach — —“

Marjánka vešla do pokoje, nějaké punčochy v ruce. Jestli prý je rámus k vůli těm punčochám milostpánovým, že je vrátí k vůli svatému pokoji.

Doktor vystrčil Marjánku do kuchyně a hodiv podobiznu usmívajícího se caparta na stůl, vzal složený papír, co tu ležel jako důkaz spáchaného deliktu a četl.

„Miláčku drahý! V neděli je den Adolfkových narozenin a zároveň jmenin. Budou mu tři roky. Vím, že na nás nezapomeneš a že přijedeš, ale už tak ze zvyku Tě zvu. Přivez Dolfíčkovi nějakou knížku s obrázky. Pořád se ptá, kde má tatínka, musím jej všelijak obelhávat. Naši už jsou na to mrzuti, musila jsem jim slíbit, že letos už jistě se uděláš pro sebe a že si mne vezmeš. Potvrď jim to taky tak, zas budu mít nějaký čas pokoj. Tatínkovi přivez nějaký tabák, ten lepší, a mamince balíček čaje. Adolfka jsem dala fotografovat, zatím, jsme dostali jednu podobiznu, tu si musíš vzít sebou do Prahy. Celá Tvoje podoba, každý to říká. Tak se těšíme na neděli 17. června. Pozdravujeme Tě a líbáme Tebe oba. Tvoje Lény.“

A na levo v růžku : „V Roudnici, dne 11. června.“

„Tohle je pěkné nadělení!“ povídal doktor.

„Viď! — to jsem se dozvěděla pěkné věci!“

„Vždyť já taky!“

„Ještě si trop blázny z mého bolu! — a jen se znova dívej na podobiznu toho — —“

„Musím se dívat na ni. V dopise stojí, že ten klučík je velice podoben tatínkovi, tak pátrám, zdali bych z podoby té neuhodl jméno toho, komu podobizna a dopis patří.“

„Pokládáš mne opravdu za tak dětinskou, že myslíš, že tvé přetvářce uvěřím? — Mně nalže, že jede s turisty na Milešovku, a zatím jede do Roudnice za svou bývalou — —“

„Ten dopis mi nepatří, ani ta podobizna.“

„Patří ti všecko, co jsem nalezla v tvých kapsách, patří ti i to.“

„V které kapse to bylo?“

„Tuhle, — v pravé kapse u pláště. Kapsa je posud obrácena.“

„Ta kapsa není moje!“

„Mluv se mnou šetrněji, zasluhuji si toho.“

„Ta kapsa není moje, — není moje ani to, co v ní bylo.“

„Naposledy řekneš — —“

„Ne naposledy, řeknu to hned z předu, poněvadž není mým ani ten plášť, k němuž kapsa náleží.“

„A čí je to plášť?“

„To já nevím.“

„A kde máš tedy svůj plášť?“

„To já taky nevím.“

„To je zas něco nového!“

„Nic nového, to je tuze stará věc, že v tenhle čas padesát procent všech lidí nosí sebou na cesty takovýto plášť.“

„Opravdu to není tvůj plášť?“ usmívala se paní doktorka.

„No ne! —“

„Tak mi to odpustíš, viď?“

„Co mám s tebou dělat! — dej sem snídaní, a jdi říci holce, o čem se jednalo, ať nás neroznese.“

Po snídaní se pan doktor oblékl, dostal od ženušky obligátní hubičku na cestu a putuje za svým povoláním zastavil se v administraci jedněch novin. Dal tam insert. Jeden insert zaplatil a odpůldne dva četl.

Onen pán, jehož jméno je známo, a jenž ve večerním vlaku při jízdě z Roudnice do Prahy vzal si cizí nový plášť za svůj starý, žádá se, aby dnes do večera přišel s vyměněným pláštěm a s kytičkou, jež v jeho kapse se nalézala, do advokátní kanceláře dra. X., jinak věc udána bude soudu.“

A hned pod tím:

Vyzvání. Při jízdě z Roudnice do Prahy včerejším večerním vlakem byl mi vyměněn cestovní plášť. Vyzývám onoho známého mi pána, jenž odnesl můj nový plášť a nechal mi náhradou laciný brak, aby věc uvedl během dnešního dne do pořádku, jinak se uveřejní celé jeho jméno. Adolf Cifra, účetní v Xské ulici číslo 1.“

A než přišel pan doktor večer z kanceláře a pan Cifra z obchodu, měl každý svůj plášť doma. Svobodný pan účetní zasazoval do rámečku svěží podobiznu maličkého hošíka a ženatý pan doktor v té chvíli upevňoval do rámečku nad stolkem uvadlou kytičku z Milešovky.