Továrna na absolutno/Kapitola 10

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Továrna na absolutno
Podtitulek: Kapitola 10
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: 1922
Licence: PD old 70

SVATÁ ELEN
Několik dní po těchto událostech bloudil pan G. H. Bondy po ulicích Prahy, cigáro v zubech, a přemýšlel. Kdo by ho potkal, myslel by, že se dívá na chodník; ale pan Bondy se díval do budoucnosti. Marek měl pravdu, říkal si. A ten biskup Linda měl ještě větší pravdu. Nelze, zkrátka, uvést na svět Boha bez sakramentských následků. Copak, ať si lidé dělají, co chtějí; ale tohle by otřáslo bankami, a čert ví jak by to působilo na průmysl. Dnes vypukla v Živno náboženská stávka; zařídili jsme tam Karburátor, a hned po dvou dnech prohlásili úředníci majetek banky za boží fond pro chudé. To by se za Preisse nestalo. Ne, to by se jistě nestalo.

Bondy sklíčeně cucal na svém doutníku. Tak co, řekl si, máme s tím praštit? Za dnešek došlo objednávek za třiadvacet miliónů. To se už nedá zastavit. Kouká z toho konec světa či co. Za dva roky bude všechno na hromadě.

Teď už pracuje na světě několik tisíc Karburátorů, a každý ve dne v noci chrlí Absolutno: A to Absolutno je po čertech inteligentní. Má zrovna bláznivou chuť nějak se zaměstnat. No jo, nemá co dělat, tisíce let nemělo co dělat, a teď jsme je pustili z řetězu. Například co provádí v Živno. Samo vede knihy, účtuje, vede korespondenci. Udílí písemné rozkazy správní řadě. Píše kontrahentům ohnivé epištoly o účinné lásce. Tak, a teď akcie Živno jsou makulatura: kilo za smradlavý syreček. Tak to chodí, když se plete Bůh do bankovnictví.

Firma Oberländer, textilní továrna v Úpici, nás bombarduje zoufalými depešemi. Před měsícem si postavili Karburátor místo kotlů; dobrá, stroje běží; all right. Ale najednou začnou selfaktory a stavy pracovat samy od sebe. Když praskne nit, sama se naváže a běží to dál. Dělníci jen koukají, ruce v kapsách. V šest hodin má být konec práce, přadláci a tkalci jdou domů.

Ale stavy běží dál samy od sebe celou noc, celý den, celé tři neděle, a tkají, tkají, tkají bez ustání. Firma depešuje: U všech čertů, odeberte nám zboží, pošlete suroviny, zastavte stroje! Teď to popadlo továrnu Bratří Buxbaumů, Morawtze, Morawtze a spol. holou nákazou do dálky. V místě už není surovin; v panice házejí do selfaktorů hadry, slámu; hlínu, co mají po ruce; prosím, i z toho se utkají kilometry ručníků, kalika, kartounů a všeho možného. Děsný rámus; ceny textilií se řítí dolů; Anglie zvyšuje ochranná cla; sousední státy hrozí bojkotem. A továrny bědují: Prokrista, seberte si aspoň zboží! Odvezte to někam, pošlete sem lidi, vagóny, autovlaky, zastavte mašiny! Žalují zatím za náhradu škody. Zatracený život! A tyhle zprávy jsou odevšad, kde si postavili Karburátor. Absolutno hledá práci. Má se zuřivě k životu. Dřív tvořilo svět; teď se vrhlo na fabrikaci. Zachvátilo už Liberec, Brněnské bavlněné, Trutnov, dvacet cukrovarů, pily, Měšťanský pivovar v Plzni; ohrožuje Škodovku; pracuje v Jablonci a v Jáchymovských dolech. Někde propouštějí dělníky; jinde zavřeli továrny a s hrůzou je nechávají běžet zamčené. Šílená nadprodukce. Továrny bez Absolutna zastavují výrobu. Je to rozvrat.

A já, řekl si pan Bondy, jsem vlastenec. Nenechám ruinovat naši matičku zemi; ostatně máme tu vlastní závody. Dobrá, ode dneška se stornují objednávky z Čech. Co se stalo, stalo se; ale od téhle chvíle se nepostaví v Čechách jediný Karburátor. Zaplavíme jimi Němce a Francouze; pak budeme Absolutnem bombardovat Anglii. Anglie je konzervativní, uzavírá se našim Karburátorům; budeme je tam házet ze vzducholodí jako veliké pumy. Nakazíme celý průmyslový a finanční svět Bohem, a jen u nás necháme takový kulturní, bohaprostý ostrůvek poctivé práce. Je to, abych tak řekl, vlastenecká povinnost, a krom toho jde o naše vlastní fabriky.

G. H. Bondy se rozjařil touto vyhlídkou. Získáme u nás aspoň času, aby se vynalezly nějaké masky proti Absolutnu. U čerta, vypíši sám tři milióny na bádání o ochraně proti Bohu. Řekněme, zatím dva milióny. Všichni Češi budou chodit s maskami, a zatím ti ostatní se, haha, utopí v Bohu. Aspoň jejich průmysl na to praskne.

Pan Bondy se začal dívat na svět jasnýma očima. Tuhle jde nějaká mladá žena; nese se pěkně a pružně, jakápak bude zpředu? Pan Bondy si pospíšil, předhonil ji a vyhnul se najednou uctivým obloukem; ale patrně se rozmyslil a obrátil se na patě tak rychle, že málem do ní vrazil nosem.

„Vy, Elen,“ řekl spěšně. „Netušil jsem, že — že —“ „Věděla jsem, že jdete za mnou,“ pravila dívka se sklopenýma očima a zůstala stát.

„Vy jste to tušila?“ mluvil Bondy potěšen. „Právě jsem myslel na vás.“

„Já jsem cítila váš zvířecí chtíč,“ řekla Elen tiše. „Mé co?“

„Váš zvířecí chtíč. Vy jste mne nepoznal. Jen jste mne omakával očima, jako bych na prodej byla.“

G. H. Bondy se zachmuřil. „Elen, proč mne chcete urážet?“

Elen zavrtěla hlavou. „Všichni to dělají. Všichni, všichni jsou stejní. Člověk tak zřídka potká čisté oči.“ Pan Bondy sešpulil ústa k hvízdnutí. Aha, tady je to: náboženská obec starého Macháta!

„Ano,“ odpověděla Elen k jeho myšlence. „Měl byste přijít mezi nás.“

„Ó, ovšem!“ zvolal pan Bondy; a přitom si myslel: škoda tak pěkné holky.

„Proč škoda?“ řekla Elen mírně.

„Poslyšte, Elen,“ protestoval Bondy, „vy čtete myšlenky. To není fair. Kdyby si lidé četli myšlenky, nemohli by se slušně stýkat. To je nediskrétnost, vědět, co si myslím.“

„Co mám dělat?“ mluvila Elen. „Každý, kdo pozná Boha, má ten dar; každá vaše myšlenka se myslí zároveň ve mně: já ji nečtu, já ji mám sama. Kdybyste věděl, jak to člověka očistí, když tak může soudit každou ukrytou zvrhlost!“

„Hm,“ udělal pan Bondy, třesa se, aby si něco nemyslil.

„Jistě,“ ujišťovala Elen. „Mne to s pomocí boží vyléčilo z lásky k bohatství. Já bych byla hrozně ráda, kdyby také vám spadlo bělmo.“

„Bůh uchovej,“ zděsil se G. H. Bondy. „A prosím vás, rozumíte přitom všemu, co takto, eh, takto v lidech vidíte?“

„Ano. Dokonale.“

„Tak poslyšte, Elen,“ řekl Bondy, „vám mohu říci všechno; beztoho byste si to ve mně přečetla. Nikdy bych si nemohl vzít ženu, která by četla mé myšlenky. Svatá by mohla být podle libostí; milosrdná k chudým bez omezení; vydělám na to, a je to reprezentace. I ctnost bych snesl, Elen, z lásky k vám. Všechno bych snesl. Miloval jsem vás svým způsobem, Elen. Říkám to, protože to sama čtete. Elen, bez skrytých myšlenek není možný obchod ani společnost. A hlavně bez skrytých myšlenek není možno manželství. To je vyloučeno, Elen. A kdybyste našla nejsvětějšího muže, neberte si ho, pokud můžete číst jeho myšlenky. Trochu klamu je jediný neselhávající svazek mezi lidmi. Svatá Elen, nevdávejte se.“

„Proč ne?“ řekla svatá Elen sladce. „Náš Bůh není proti přírodě; jen ji posvěcuje. Nežádá po nás umrtvení. Přikazuje nám život a plodnost. Chce, abychom ...“

„Prr,“ přerušil ji pan Bondy. „Váš Bůh tomu nerozumí. Zbavuje-li nás klamu, je zatraceně proti přírodě. Je prostě nemožný, Elen, absolutně nemožný. Má-li rozum, nahlédne to sám. Buď je nadobro nezkušený, nebo nadobro a zločinně destruktivní. Škoda, Elen: já nemám nic proti náboženství; ale tenhle Bůh neví, co by měl chtít. Jděte na poušť, svatá Elen, se svým jasnozřením. Nehodí se to mezi nás lidi. Sbohem, Elen, a raději na neshledanou.“