Továrna na absolutno/Kapitola 9

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Továrna na absolutno
Podtitulek: Kapitola 9
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj: http://www.mlp.cz/karelcapek
Vydáno: 1922
Licence: PD old 70

SLAVNOST
Redaktor Cyril Kéval, lokální zpravodaj pražských Lidových, hodil se tentokrát do černého a hnal se hned po osmnácté večer na Štvanici, aby referoval o slavnostním otevření nové Ústřední Karburátorové Elektrárny pro Velkou Prahu. Protlačil se davy zvědavců, kteří zaplavili celou Petrskou čtvrt, a pronikl trojí řadou stráží až k malé betonové budově ověšené prapory. Z nitra domečku je slyšet sakrování montérů, kteří ovšem nejsou včas hotovi a teď to honem dohánějí. Celá centrála není větší než veřejný záchodek. A tuhle přichází zamyšlen, poněkud podoben filozofující volavce, stařičký pan redaktor Čvančara z Venkova.

Pan Čvančara vlídně oslovil mladého novináře: „Vsaďte se, pane kolego, že se dnes něco stane. Neviděl jsem ještě parádu, aby se při ní neprovedla nějaká hloupost. A to už je, holenku, po čtyřicet let.“

„Mistře,“ podotkl Kéval, ,je to úžasné, co? Tenhle domeček bude osvětlovat celou Prahu a hnát tramvaje a vlaky do šedesáti kilometrů a tisíce továren a — a —"

Pan Čvančara potřásl skepticky hlavou. „Uvidíme, pane kolego, uvidíme. Nás, starou gardu, už nic nepřekvapí; ale —“ a tu pan Čvančara snížil hlas v šepot, „všimněte si, pane kolego, že tu ani není rezervní Karburátor. Kdyby se tenhle polámal, nebo byl, dejme tomu, vyhozen do povětří, pak — pak — chápete?“

Kévala zamrzelo, že na tohle nepřišel sám. „To je vyloučeno, mistře,“ začal tedy odporovat. „Já mám bezpečné informace. Tahle elektrárna je postavena jen naoko. Pravá centrála je jinde; je — je —“ šeptal ukazuje prstem hluboko pod zem. „Já nesmím říci kde. Všimnut jste si, mistře, že pořád předlážďují Prahu?“

„Už čtyřicet let,“ řekl pan Čvančara zádumčivě.

„Ano, tady to máte,“ prášil Cyril Kéval vítězně.

„Rozumíte, vojenské důvody. Ohromný systém podzemních chodeb. Skladiště, prachárny a tak dále. Já mám docela přesné informace. Šestnáct karburátorových podzemních pevností kolem Prahy. Nahoře ani stopy, jen fotbalové hřiště, kiosk na sodovku nebo vlastenecký pomník, haha, chápete? Proto se staví tolik pomníků.“

„Mladý muži,“ podotkl pan Čvančara, „copak ví dnešní pokolení o válce! My bychom mohli povídat. Aha, tady už je pan starosta.“

„A nový ministr vojenství. Vidíte, říkal jsem vám to. Rektor techniky. Generální ředitel MEAS. Nejvyšší rabín.“

„Francouzský vyslanec. Ministr veřejných prací. Pane kolego, ať se dostanem dovnitř. Arcibiskup. Italský vyslanec. Předseda senátu. Náčelník Sokolské obce. Uvidíte, pane kolego, že na někoho zapomněli.“

V tu chvílí pan Cyril Kéval postoupil své místo jakési dámě, čímž byl odtržen od seniora novinářů i od vchodu, kudy se nepřetržitě řinul proud pozvaných osobností. Tu zazněly zvuky národní hymny, rozlehl se povel u čestné setniny, a provázena svitou pánů v cylindrech a uniformách, vcházela hlava státu po rudém koberečku do betonové stavbičky. Pan Kéval se stavěl na špičky a proklínal svou galantnost; teď, řekl si, se tam už nedostanu. Čvančara má pravdu, mínil dále, vždycky se provede nějaká hloupost; postaví se tak malá búda na tak slavné posvícení! Tož, řeči dodá ČTK a ten sós už se vymyslí: hluboké dojetí, velkolepý pokrok, spontánní ovace hlavě státu — —

Z nitra bylo slyšet náhlé utišení a kdosi začal brebentit slavnostní řeč. Pan Kéval zívl a s rukama v kapsách obcházel stavbičku. Šeřilo se. Strážníci měli bílé rukavice a sváteční pendreky. Na nábřežích natlačeno lidí. Slavnostní řeč je příliš dlouhá, jako vždycky. Kdo to vlastně řečňuje?

Tu spatřil Kéval ve zdi betonové centrály ve výši asi dvou metrů okénko. Rozhlédl se, a hup, chytil se mříží a vytáhl svou chytrou hlavu do okénka. Aha, to mluví pan starosta Velké Prahy, rudý jako brabenec, vedle stojí pan G. H. Bondy, prezident MEAS, jako zástupce podnikatelstva, a hryže si rty. Hlava státu má ruku na páce stroje, aby na dané znamení stiskla; v tu chvíli rozžehne se slavnostní osvětlení v celé Praze, zařinčí hudby a vyletí ohňostroj. Ministr veřejných prací se rozčileně vrtí; bude patrně mluvit, až to dodělá starosta. Nějaký mladý důstojník se tahá za knírek, vyslanci se tváří, jako by celou duší se oddávali řeči, z níž nerozumějí ani slovu, dva delegáti dělnictva ani nemrkají, zkrátka zdařilý průběh, řekl si krátce pan Kéval a seskočil.

Nato oběhl pětkrát celou Štvanici, vrátil se k centrále, a hup na okénko. Pan starosta mluví ještě. Když napjal Kéval hodně uši, zaslechl: „...tu blížila se pohroma bělohorská.“ I seskočil honem, sedl si stranou a kouřil. Byla už hodně tma. Nahoře mezi korunami stromů probleskly hvězdičky; to je divné, řekl si Kéval, že také nečekaly s rozsvícením, až hlava státu stiskne tu páku. Jinak Praha byla temná, Vltava se černě valila, neroztřpytěna odrazy lamp; vše čekalo s chvěním na slavnostní okamžik Světla. Když Kéval dokouřil celou viržinku, vrátil se k centrále a vyšvihl se na okénko. Pan starosta mluví ještě, nyní už fialový do černa; hlava státu stojí s rukou na páce, přítomné osobnosti se mezi sebou potichu baví, jen cizí vyslanci nehnutě naslouchají. Docela vzadu se kymácí hlava pana Čvančary.

Starosta skončil tělesným vyčerpáním; slova se ujal ministr veřejných prací; bylo vidět, jak seká věty, aby svou řeč co možná zkrátil. Hlava státu vzala už páku do levé ruky. Starý Billington, doyen diplomatického sboru, skonal stoje, i ve smrti zachovávaje výraz pozorného naslouchání. Tu skončil ministr svůj projev, jako by uťal.

Pan G. H. Bondy zvedl hlavu, rozhlédl se těžkým pohledem a pronesl několik slov; patrně něco v tom smyslu, že MEAS odevzdává své dílo veřejnosti k dobru a užitku naší metropole, a dost. Hlava státu se vztyčila a stiskla páku. Tu rozžala se celá Praha nesmírnou září, vykřikl dav, rozhoupaly se zvony všech věží a na Mariánské baště houkla první dělová rána. Kéval visící na mříži se ohlédl k městu. Ze Střeleckého ostrova vyletěly zářivé rakety, Hradčany, Petřín i Letná zazářily girlandami žárovek, několik vzdálených hudeb se začalo potýkat, nad Štvanicí zakroužily osvětlené biplány, od Vyšehradu nesla se vzduchem ohromná V 16 ověšená lampióny; zástupy smekly, strážníci zvedli ruce k přilbám, nehybní jako sochy; z bašty houkaly nyní dvě baterie, kterým odpovídaly monitory u Karlína. Kéval přitiskl opět tvář k mříži, aby viděl konec ceremonielu tam uvnitř nad Karburátorem. V tutéž chvíli vykřikl, vytřeštil oči a zrovna se přisál k okénku; načež řekl cosi jako „ó bože“, pustil se mříže a těžce se svezl na zem. Dříve než náležitě dopadl, vrazil do něho člověk úprkem prchající. Kéval ho chytil za kabát, člověk se ohlédl. Byl to prezident G. H. Bondy, na smrt bledý.

„Co se stalo, pane?“ jektal Kéval, „co to tam dělají?“ „Pusťte mne,“ vydechl Bondy, „prokrista, pusťte mne! Běžte odtud!“

„Ale co se tam s nimi stalo?“

„Pusťte,“ vykřikl Bondy a pěstí odraziv Kévala zmizel mezi stromy.

Třesa se opřel se Kéval o kmen stromu. Z nitra betonové stavbičky bylo slyšeti cosi jako barbarský zpěv.

Po několika dnech přinesla ČTK tento nejasný výrobek: „Oproti zprávám jednoho domácího listu, citovaného také za hranicemi, sdělujeme z nejlépe zpravených míst, že při slavnostním otevření Karburátorové Centrály nepřihodily se žádné nedůstojné úkazy. V souvislosti s nimi složil starosta Velké Prahy svůj úřad a odebral se na léčení. Doyen Billington je naopak zdráv a čilý. Pravdou toliko jest, že všichni přítomní prohlásili, že tak mohutného dojmu posud nezažili. Padnouti na zem a klaněti se Bohu je právem každého občana a konání zázraků není v rozporu s jakýmkoliv úředním postavením v demokratickém státě. Rozhodně pak je nevhodno vměšovati hlavu státu do politováníhodných událostí, zaviněných jen nedostatečnou ventilací a nervovým přepracováním.“