Továrna na absolutno/Kapitola 11

Továrna na absolutno Karel Čapek
Kapitola 10	Kapitola 11	Kapitola 12

Údaje o textu
Titulek:	Továrna na absolutno
Podtitulek:	Kapitola 11
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	První utopistický román Karla Čapka, líčí události kolem vynálezu karburátoru, který dokonalým spalováním hmoty uvolňuje nejen elektrony, ale i tajemné všeovládající absolutno - boha.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Továrna na absolutno; Krakatit Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70

PRVNÍ SRÁŽKA
Není dosud zjištěno, jakým způsobem se to stalo; ale právě v té době, kdy továrnička inženýra R. Marka (Břevnov, Mixova 1651) byla obsazena detektivy a obklopena kordónem policie, ukradli neznámí pachatelé pokusný Markův Karburátor. Přes horlivé pátrání nebyla nalezena ani stopa po ukradeném stroji.

Nějaký čásek nato kupoval majitel kolotoče, Binder Jan, naftový motorek pro svůj kolotoč a orchestrion u obchodníka se starým železem na Haštalském náměstí. Obchodník nabídl mu velký měděný válec se setrvačníkem a řekl, to že je tuze laciný motor; prý tam může nasypati jen trochu uhlí a běží to po celé měsíce. Jan Binder byl pojat zvláštní, přímo slepou důvěrou k měděnému válci a koupil jej za tři sta. Sám jej pak dovezl vozíkem k svému kolotoči, který právě stál u Zlíchova s porouchaným pohonem.

Jan Binder si svlékl kabát, složil měděný válec a potichu hvízdaje dal se do práce. Místo setrvačníku nasadil na hřídel kolo, na kolo přehodil řemen a vedl jej na jiný hřídel, který jedním koncem měl pohánět orchestrion a druhým kolotoč. Pak namazal čepy, strčil do jednoho kola a s rukama v kapsách, špule ústa k hvízdání, stál ve svém široce pruhovaném triku a zamyšleně čekal, co bude dál. Kolo se třikrát otočilo a zůstalo stát; pak se zachvělo, zakymácelo a začalo se tiše, vážně točit. Tu spustil orchestrion všemi svými bubínky a píšťalami, kolotoč se otřásl jako ze spaní, zaskřípěl všemi svazy a plavně se roztočil; stříbrné třásně zajiskřily, bílí koně s čabrakami a rudými otěžemi jako by zatáhli za své knížecí ekvipáže, jelen o divoce strnulých očích nesl se dokola, vzepjat ke skoku, labutě ušlechtilých šíjí vlekly v kruhu své bělostné a blankytné čluny — třpytě se, řinče hudbou roztáčel kolotoč svou rajskou krásu před nehybnýma očima tří Grácií, namalovaných na orchestrionu uchváceném vlastní hudbou.

Jan Binder stál pořád sešpulen a s rukama v kapsách; díval se na svůj kolotoč jako ve snách, okouzlen něčím novým a překrásným. Nyní už nebyl sám. Uplakané, usmrkané dítě táhlo sem mladou chůvičku a zastavilo se před kolotočem, s očima ohromnýma, s pusou dokořán, ztuhlé úžasem. I chůvička vyvalila oči a stála jako u vidění. Kolotoč kroužil, podivně planoucí, velebný, slavný jako svátek; nyní vířil vášnivou rychlostí, nyní se kolébal jako koráb těžký vůněmi Indie, nyní plul jako zlatý oblak vysoko na nebi; zdálo se, že se vznáší utržen od země, že hoří, že zpívá. Ne, to zpívá orchestrion; teď jásá ženskými hlasy, na něž prší stříbrný déšť harfových tónů; teď hučí prales nebo varhany, ale z hloubi pralesa flautují ptáci a sedají ti na ramena; zlaté polnice ohlašují vstup vítěze nebo snad celé armády, jež blýská ohnivými meči. A kdo to zpívá ten slavnostní hymnus? Tisícové mávají ratolestmi, nebe se otevírá a za rachotu bubnů letí dolů zpěv samotného Boha.

Jan Binder zvedá ruku, ale tu se kolotoč zastaví a naklání svou náruč k dítěti. Dítě capká do kolotoče, jako by šlo do otevřené brány ráje, a chůva jako ve snách jde za ním a posadí je do labutího člunu. „Dneska zadarmo,“ řekl Binder chraptivě, orchestrion zajásal a kolotoč se roztočil, jako by se zvedal k nebi. Jan Binder se zapotácel: Co je to? Vždyť už se netočí kolotoč, ale celá země se pohybuje dokola, zlíchovský kostel opisuje velikánský kruh, podolské sanatorium se sune i s Vyšehradem a zatáčí se na druhý břeh Vltavy. Ano, celá země se točí kolem kolotoče, krouží prudčeji a prudčeji, víří jako turbína; jen kolotoč stojí pevně uprostřed, mírně se kolébaje jako loď, na jejíž palubě se procházejí bílí koně, jeleni a labutě a malé dítě, které ručičkou vede chůvu a hladí zvířata. Ach ano, země se divoce točí a jen kolotoč je líbezným ostrovem klidu a spočinutí. A Jan Binder, vrávoraje, s žaludkem pobouřeným, porážen vířením země, s rukama zdviženýma klopýtá ke kolotoči, chytí se tyče a vyskočí na jeho pokojnou palubu.

Nyní je vidět, jak kolotá země vlníc se jako vzbouřené moře. A hle, z domečků vybíhají vyděšení lidé, mávají rukama, potácejí se a padají, unášeni jako na obrovském rotujícím kotouči. Binder, pevně se drže tyče, naklání se k nim a řve: „Sem, lidičky, sem!“ A lidé vidí zářící kolotoč klidně se vznášeti nad roztočenou zemí a vrávorají k němu. Binder, drže se tyče, jim podává volnou ruku a vytahuje je z vln země: děti, babičky, strejce, a ti teď stojí na palubě kolotoče, oddychují po tom velikém leknutí a žasnou, když vidí svět točiti se dokola. Už všechny vytáhl Binder nahoru, ale ještě tu běhá černé psisko, kvičí strachem a rádo by nahoru, ale země je unáší rychleji a rychleji kolem kolotoče. Tu sedl Binder na bobek a natáhl ruku dolů, až chytil psisko za obojek a vyzvedl je k sobě.

Nyní zanotoval orchestrion píseň díkůvzdání. Znělo to jako chorál trosečníků, v němž drsné hlasy plavců se mísí s dětskou modlitbičkou; nad rozpoutanou bouří se rozklene melodická duha (v h moll) a nebe se rozhrne blaženým třpytem houslového pizzicata. Trosečníci na Binderově kolotoči stojí mlčky, s klobouky smeknutými; ženy ševelí rty v tiché modlitbě a děti, zapomínajíce už na prožité hrůzy, odvažují se hladiti tuhou tlamičku jelena a pružné šíje labutí. Bílí koně trpělivě nechávají dětská stehénka drápati se do sedel; sem tam zarže některý a moudře hrábne kopytem. Země dokola kolem se točí už pomaleji a Jan Binder, vysoký ve svém pruhovaném triku bez rukávů, počne neuměle mluviti:

„Tak, lidičky, jsme se sem sešli z toho kolotání a zmatku světskýho. Tady je boží mír uprostřed bouře, tady jsme v Pánu Bohu uloženi jako v posteli. To je znamení, že máme utíkat z toho světskýho víru a uchýlit se do náruče boží, amen.“ Takto a podobně mluvil Jan Binder a lidé na kolotoči poslouchali jako v kostele. Konečně země se zastavila orchestrion tiše a zbožně preludoval a lidé seskakovali z kolotoče: Jan Binder ještě podotkl, že je to zadarmo, a propustil je obrácené a povznesené. A když pak ke čtvrté hodině se procházely maminky s dětmi a staří penzisté mezi Zlíchovem a Smíchovem, znovu se rozehrál orchestrion a země začala kroužiti, znovu Jan Binder zachránil všechny lidi na palubu kolotoče a uklidnil je vhodným kázáním; o šesté hodině šli dělníci z práce, o osmé vynořili se milenci a ještě po desáté přišli flamendři z hospod a biografů; všichni postupně byli strženi vířením země a zachráněni v blažené náruči kolotoče a posíleni pro příští život případnými slovy Jana Bindera.

Po týdnu tohoto spasitelného působení opustil kolotoč Binderův Zlíchov a putoval podle Vltavy nahoru, do Chuchle a do Zbraslavě a posléze do Štěchovic: Ve Štěchovicích pracoval už po čtyři dny s ohromným náboženským úspěchem, když tu došlo k události poněkud temné.

Jan Binder právě dokončil kázání a žehnaje propustil své nové učedníky. Tu blížil se ze tmy černý a tichý zástup; v jeho čele šel vysoký, vousatý muž a přikročil rovnou k Binderovi.

„Tak,“ řekl přemáhaje rozčilení, „spakujte to, nebo“ Binderovi věřící to zaslechli a vraceli se k svému učiteli. Binder, cítě za zády své lidi, prohlásil pevně: „Až naprší.“

„Mírněte se; pane,“ řekl jiný rozčilený muž. „Mluví s vámi pan Kuzenda.“

„Nechte ho, pane Hudec,“ řekl vousatý muž. „Já to s ním vyjednám sám. Já říkám podruhý: spakujte to, nebo vám to ve jménu Páně rozbiju.“

„A vy teda,“ řekl Jan Binder, ,jděte domů, nebo vám ve jménu Páně vyrazím zuby."

„Sakra!“ zvolal strojník Brych, dera se ze zástupu dopředu, „ať to zkusí!“

„Bratře,“ řekl mírně Kuzenda, „nejdřív po dobrým. Bindere, vy tu děláte hanebný kouzla; a to my netrpíme tak blízko našeho bagrovýho svatostánku.“

„Švindlovej bagr,“ řekl Binder pevně. „Co jste řek?“ zvolal Kuzenda zraněn. „Švindlovej bagr.“

Co následovalo, to těžko rozplésti v souvislý děj. Zdá se, že první vyrazil pekař z tábora Kuzendova, ale Binder jej praštil do hlavy pěstí. Hajný uhodil Bindera pažbou do prsou, ale vzápětí ztratil pušku a nějaký mladík ze Štěchovic (z tábora Binderova) jí vyrazil Brychovi přední zuby a srazil klobouk pana Hudce. Pošťák (Kuzendův) škrtil jakéhosi kloučka Binderova. Binder mu skočil na pomoc, ale dívka ze Štěchovic se na něho vrhla odzadu a kousla ho do ramene, kde měl pan Binder vytetovaného českého lva. Někdo z Binderových lidí vytáhl nůž, Kuzendův zástup zdánlivě couval, ale menší jeho část se vrhla na kolotoč a urazila jelenovi parohy a ušlechtilou šíji jedné z labutí. Tu zavzdychal kolotoč a naklonil se a jeho střecha padla na zápasící skupinu. Kuzenda, uhozen tyčí, ztratil vědomí. Vše se dálo v tichu a temnu. Když přiběhli lidé, měl Binder zlomenou klíční kost, Kuzenda ležel v mrákotách, Brych vyplivoval zuby a krev a dívka ze Štěchovic hystericky vzlykala. Ostatní se rozprchli.