Tanec na stožáru/Tajemství černé Negrity

Tanec na stožáru
Smolař	Tajemství černé Negrity	Tarantule

Údaje o textu
Titulek:	Tajemství černé Negrity
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

„Černá panenka Negrita! Pýcha Kostariky! Má cenu mnoha miliónů. Před lety byla uloupena.“ Policejní kapitán potřásá hlavou, až mu s čela odlétají kapky potu. „Měli jsme co dělat, než jsme sochu vypátrali a zatkli lupiče.“ „Tak říkáte, že ten člověk vám nabídl …“

„Buzolu,“ povídá José.

„A fotoaparát,“ dodávám.

„Trochu málo za pýchu Kostariky, nezdá se vám?“ protáhl kapitán.

„Bez buzoly jsme v pralese nemožní.“

„Když své objevy nevyfotografujeme, nikdo nám nevěří.“

„Moc rádi bychom se poohlédli po pokladu starých Mayů …“

„Nelžete! Arrétez!“ Kapitán pobaveně hledí k našim roztřepeným nohavicím. „Vy dva jste pěkní ptáčci! Děláte si ze mne srandu. Abych vás nedal zavřít!“ Vystřelil ukazovákem. „Ven!“

Vypadli jsme do sešlých ulic. Tohle kostarické město nemá elektřinu, vodovod ani dlažbu. Lidé se vymlouvají na častá zemětřesení, za kterých prý není nad staré dřevěné domy. Blížíme se k jediné zděné stavbě, ke katedrále.

„Tak co? Uděláme to?“

„Buzolu nám dal,“ José poklepává na dvě boule za košilí, „fotoaparát taky. Nejlepší bude vzít nohy na ramena a …“

Ale on jde za námi! Muž, který se nám ráno představil jako redaktor guatemalského Imparcialu. Jeho čtenáře prý zajímá obsah kamenného náhrobku. Socha černé Negrity! - „Ten rozruch, pánové! Popis největšího kostarického tajemství na první stránce guatemalských novin! Žádný strach! Ke krádeži vás nenabádám! Chci jen vědět, jak vypadá —“

Redaktor, oblečený do elegantních šatů, je nám v patách. Několikrát zakličkujeme bočními uličkami. Není pochyb, sleduje nás.

„Hlídá si svůj fotoaparát a buzolu.“

„Koukni, Oto, na jeho kapsu. Má v ní pistoli.“

Podruhé se stáčíme ke katedrále. Snesla se tma a my stojíme před řetězem, oddělujícím prostor náhrobku od náměstí.

Chlapík zmizel. Sem se neodvážil.

Překračujeme řetěz a opatrně se blížíme k temným obrysům. Jak jsme malí a slabí proti té mase kamene! Ohmatáváme chladnou hmotu a hned víme, proč jsme byli policejnímu kapitánovi k smíchu. Kdo by chtěl pohnout horní deskou náhrobku, musel by přijet s ohromnými stroji, nebo bednou dynamitu.

Temné obrysy katedrály, s kulatou střední kopulí a dvěma věžičkami po stranách, čnějí k obloze.

Mezi ohromnými pláty nahmatáváme podlouhlý, nízký otvor.

„Vstrč tam ruku!“

„Jo. A něco mne kousne…“

Pak si dá José říct a vsune tam prsty. Pak ruku až po loket. Natáčí se bokem a zajíždí do otvoru pravicí až po rameno.

„Bude to pěkně hluboké…“

„Fotoaparát! Jediný snímek a chlapa z Imparcialu máme z krku!“

Dlouho trvá, než se nám podaří vsunout do otvoru aparát.

Zažíhám magnéziový pásek, zatímco José po hmatu směřuje oko přístroje ke dnu náhrobku. Magnesium vzplálo. Přes prsty kapesník, cpu plamen do otvoru. „Teď, José!“

Hotovo!

Vtom nás zalila oslnivá záře.

„Ruce vzhůru!“

„Stát! Nehýbat se!“

Klapou závěry zbraní. Ozářeným náměstím přibíhají policisté.

José neuposlechl výzvy; nenechá přece spadnout do hlubiny fotoaparát. Já už provádím neslavnou gymnastiku, ale on je ještě schýlen nad náhrobkem.

„Neslyšels?“křičí policejní důstojník. „Dej to sem!“ Vyškubne Josému aparát. Podává přístroj pobočníkovi a s potěšením pohlíží k našim vysoko zdviženým rukám.

Od katedrály přicházejí dva policisté a mezi nimi redaktor Imparcialu.

„Vy jste si najal tyhle muže?“

Muž sebevědomě přikývl.

„Vaše doklady!“ přikázal kapitán.

Redaktor sahá do kapsy a vyjímá několik listin.

„Posviťte!“ křikne důstojník. „Fotografie souhlasí… Oh, Vaše Excelence! Dovolili jsme si… omlouvám se, promiňte …“

„Nepřehlédněte písemné pozvání vašeho ministerského předsedy pana Re móna. Jako guatemalský prezident mám přirozeně mnoho povinností, a jen málo času na své záliby. Ó, vy krásné historické památky Střední Ameriky!“

„Bude mi ctí,“ klaní se kapitán, „doprovodit vás do sídla pana ministerského předsedy. Prosím, Excelence, račte…“ A dozadu sykne: „Vy dva zmizte!“

José kouká na mne, já na něho. Pak oba na guatemalského prezidenta, který odchází s čestným doprovodem, aniž nám věnoval jediný pohled.

..Otakare,“ vzpomene si za týden José v Puntarenas. „Musíme k fotografovi.“

„To jsme tak slavní? Že jsme se setkali s nějakým prezidentem?“

„Ne. Protože on potkal nás.“

Že on José, napadá mne o samotě před obchodem, že on, dřív než mu odebrali aparát, z něj vyňal filmovou desku?

Kamarád se vrací z obchodu zamračeně, schlíple.

„Je to zkažené, José?“

„Není.“

„Výborně. Tak prodáme obrázek Imparcialu. Prezident pukne vzteky, že jsme mu vyfoukli jeho nápad.“

José nastavuje filmovou desku proti slunci.

„Vidím starou bačkoru,“ povídám.

„No jo.“

„Je to trochu rozmazané …“

„I ne, Oto. Vidíš dobře,“ bručí José. „Dole v náhrobku vážně leží stará bačkora. Odřená. Roztrhaná. Kostaričtí pantátové se o svou černou Negritu náramně bojí, a tak ji odklidili někam na nenápadnější místo.“

Ale zůstala nám buzola; dárek guatemalského prezidenta.