Tanec na stožáru/Smolař

Tanec na stožáru
Past na vetřelce	Smolař	Tajemství černé Negrity

Údaje o textu
Titulek:	Smolař
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Motor bezvadně naskočil a fordka se rozjela. Sedím s Archerem na zadních sklopných sedadlech; za námi jsou tři metry volného nákladního prostoru. Městských světel ubývá, auto se už jen zřídka vřítí do křižovatky jako smršť.

„Máte strach?“ ptá se Dufty od volantu. Seznámili jsme se před několika hodinami, když v guayanských kavárnách kdekoho hostil, štědře platil a rozhazoval. „Nevěříte, že vyděláte pět set dolarů?“

Archer civí do chabé záře reflektorů před vozem.

„Dufty, proč ti vlastně říkají Smolař?“

„Hrome,“ Dufty nadává na opravářskou dílnu, kde mu dopoledne při výměně baterie špatně seřídili světla. „Smolař?! Haha smůlu vám nepřinesu, buďte bez obav. Když se to tak vezme: smůla byla vždycky moje štěstí. V šestnácti jsem v Kanadě nasekával borovice. Denně vytekla spousta smůly. Dobré živobytí. Ale našel jsem lepší. Slyšeli jste o kalifornských smolných jezerech?“ Přejíždíme most širokého toku řeky Cotticy, a já se přistihuji, že více než Duftyho osud mne zajímá neurčitý cíl naší cesty. „Smolná jezera, mládenci, to byl zlatý důl. Pětimetrová hlubina husté lepkavé hmoty! Člověk musel být opatrný, protože i největšímu zvířeti, skvrnité pumě nebo jelenu, nebylo pomoci, když zapadlo do pryskyřičného kalu. Ono se řekne smolař, nádeník, ale já tu smůlu čerpal a prodával ve velkém.“

Odbočujeme z asfaltové silnice. Krytá nákladní fordka přeskakuje výmoly. Archera a mne tlučou hlavně kulovnic do brady.

„Řekneš nám konečně, kam jedeme?“

„Zaručuju vám každému pět set dolarů za noc!“ opakuje Smolař.

„Ven s tím!“

„Nesmí se to rozkřiknout, mládenci.“

„Umíme mlčet!“

„Čestné slovo!“

„Kožešník v Paramaribu,“ pokračuje Smolař, „mi za každý nezpracovaný kus platí tři sta dolarů. Sám na tom hromsky vydělá. A já? Na jeden zátah skolím tucet ještěrů …“ Fordka zpomalila. Jako píďalka se vlní zpředu dozadu. V oknech se usadila černá, neproniknutelná tma.

„Kde to jsme?“

„Mezi dvěma rameny Cotticy.“

„Chodím na ně zásadně v noci, v tom je celý vtip. Kajmani za tmy vylézají z vody a kladou na mělčinách vejce. Přecházejí z jednoho říčního ramene do

druhého. Cítí se bezpečni. A já vjedu do kajmaního pole vozem. Zastavím. V tichosti všechno připravím, a pak zapnu světla. Kajmani jsou oslepeni, trvá půl minuty než se vzpamatují. A za tu dobu všechny ty bestie vystřílím.“

Kodrcavý pohyb ustal. Jsme na místě.

„Sáhni za sedadlo!“

Duffty-Smolař bere od podlahy naviják a Archer páčí přes opěradlo těžký přenosný reflektor.

„Hlavně ticho,“ Smolař se obrací ke mně. „Nabij kulovnici. Cestou můžeme narazit na nějakého kajmana.“

Vystupujeme z auta. Po kotníky zapadáme do bahna. Smolař jde první, odmotává z navijáku kabel. Za námi se šine Archer s těžkou, temnou masou reflektoru a zatemněnou baterkou, která vrhá úzký pruh světla.

V bažině kolem nás to občas zamlaskne. Konečně zdoláváme asi padesátimetrový úsek rovinaté bažiny. Smolař přebírá od Archera reflektor. Nasměruje jej k autu, připojí kabel a zabodává trojnožku do země.

„Tumáš,“ vtiskne mi do ruky Archerovu baterku. „Čekej. Až zapnu světla, rozhlédni se, a pal!“

Vidím těkavé siluety, později pouze slyším, jak se muži vracejí k autu. Rozhodím kolem sebe řídké paprsky světla. Bažina je klidná. Pak zaklaply dveře fordky. Duffty —Smolař nám slibuje po pěti stech dolarech! Možná, že přehání a výdělek bude menší. Ale i za polovinu té sumy se dostaneme do Kalifornie.

Napravo se ozval cachtavý zvuk. Posvítím tam baterkou. Kajman! Nehýbá se. Je vzdálen asi sedm metrů. Vidím dvojici nazelenalých očí, mohutné, šupinaté,

do oblouku prohnuté tělo. Na tuhle vzdálenost mi zatím nehrozí nebezpečí! Zhasínám. Čekám. Trvá to dlouho, než Smolař zapne reflektory.

Teď! Světlo! Ale co to? Nemohu střílet! Co se stalo? Nedohlédnu ani ke kajmanovi sedm metrů ode mne!

Mdlý svit automobilových reflektorů sahá jen pár kroků před nárazníky a přenosný reflektor po mé levici se vůbec nerozsvítil. Zato kajman ožil. Plíživě se šine bahnem ke mně. Jestli se přiblíží ještě o metr, budu muset předčasně vystřelit a zkazím lov.

Od auta se nese tiché klení. Pak zahvízdání. Znamení! Zřejmě chtějí abych se vrátil.

Světla fordky zhasla, a já, se zatemněnou baterkou na klopě kabátu a s reflektorem a kulovnicí, poslepu tápu bažinou.

Černá noc by se dala krájet.

Slyším Smolařovy nadávky. Upustil baterku do bahna a nemůže ji najít, Rozeznávám obrysy jeho těla: napřimuje se u motoru.

Vzadu za fordkou znějí tiché, plíživé zvuky. Beze slova zbavujeme své boty žvanců bláta, vstupujeme do vozu a zavíráme za sebou dveře. Tenkým plechem ohraničený prostor vzbuzuje pocit bezpečí.

„Čert ví,“ otírá si Smolař hadrem tvář a ruce, „co s tou rachotinou je! V poledne jsem vzal vůz z opravny. Dali mi novou baterii. Vypadá to na přerušený přívod proudu,“ šlápl na pedál startéru, ale vůz ani nezaškytl. „Z lovu nebude nic.“

Bác! Dostali jsme úder do zavazadlového prostoru.

„Kajman!“

„Pokud rána ocasem nejde přes okna, nemůže se nic stát,“ Smolař náruživě kouří a oklepává popel pootevřeným oknem.

„Dej to sem, Smolaři! Nahodím ti zpředu motor!“

Duffty mi podává nouzovou startovací kliku.

Chci otevřít dveře. Nejde to!

Archer svítí přes sklo baterkou.

Necelé dva metry od auta svítí dva páry zelených kajmaních očí. A co horšího: světlo naráží na hladinu bažiny výše, než je dolní okraj dveří! Fordka zapadá do bahna!

Smolař s Archerem lomcují po řadě všemi dveřmi. Je to marné; žádnými nelze pohnout.

Oder ocasu olízl bok vozu na Archerově straně. Tiše klejeme. Nic horšího nás nemohlo potkat. Vtom se obzor vpravo od nás zalil žlutou oslnivou záři… Bác! Prásk! Bác! Bác! Rozpoutala se střelba jako na divokém západě.

„Duffty! Někdo tam je… taky na lovu …“

„Dejme znamení! Vypalme dvě rány, Smolaři, a přijdou nám na pomoc!“

„Kdepak,“ Smolař kouří, neodvrací se od volantu. „Vystřelíte a oni budou myslet, že je má na mušce říční policie. Upláchnou jako zajíci. Víte, pánové,“ vznešeně odhodil velký řeřavý nedopalek do tmy, „ony zdejší zákony nejsou zcela nakloněny tomuto způsobu lovu.“

Co se dělo pak lze těžko spořádaně vyprávět. Zprava se na nás valili vyplašení kajmani. Desítky a desítky mohutných ještěrů. Fordka se prohýbala pod údery jejich ocasů. Archer svítil, Smolař nabíjel, a já pálil z obou kulovnic. Pojednou dostala fordka ránu, která přerazila příčku mezi předním a zadním oknem. Ještě jeden úder tímto směrem a kdokoli z nás může být nebezpečné zasažen …

„Seďte dál, mládenci! Já vás na lov pozval! Já nesu odpovědnost!“ Duffty povstává od kavárenského stolu. „Špatně bych skončil, nebýt vaší odvahy, s jakou jste mi po noční chůzi kajmaní bažinou přijeli s traktorem na pomoc.“ Před námi stojí dva guayanští policisté a zatýkají Smolaře. „Žádná smůla, ale moje hloupá nedbalost. V opravně mi nedali novou baterii. Nechali v motoru vybitou. A já, hlupák, si stav vozu nezkontroloval.“ Smolař mezi dvěma policisty vykročil. „Tak příště, asi tak za dva roky, nashle!“