Tanec na stožáru/Tarantule

Tanec na stožáru
Tajemství černé Negrity	Tarantule	Nezapomenutelné vánoce

Údaje o textu
Titulek:	Tarantule
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Slíďák! Tarantule! Kdysi tak kamarádi, kluci na vyšehradských hradbách, pojmenovali svoji partu. Klubový znak měli mnohem ohyzdnější, než je skutečná podoba vřetenovité kresby pavouka slíďáka.

Neuvěřitelné bylo, co mi po letech v neapolském přístavu vyprávěla jedna stařena. Koho prý tarantule kousne, ten pláče, směje se, zalévá se potem, až mrtev padne! Jako lék doporučovala hudbu; svižnou melodii — tarantelu!

Moc jsem na tyhle povídačky o jedovatých pavoucích nedal. Stařena oněměla hrůzou, když jsme já a Polák Lešek přiměli pořádnou sumou peněz jednoho mladého Itala, aby se nechal tarantulí kousnout. Velký apulský pavouk se mu prošel po hřbetu ruky, zaútočil — a kousl! Očekávali jsme, že se nic nestane. Brzy však začala Italovi ruka rudnout, prsty otekly a brněly. Trvalo tři dny než se uzdravil.

Jihoamerické Gran Chaco není žádný lázeňský kout, ani Riviéra, ani Posázaví. To léto však rovinu postihla zvlášť velká vedra. V severní Argentině propukly epidemie; polovina města Corrientes se potila na lůžku. Protože onemocněl také můj patron vrchní účetní Navarra, zamkl jsem jednoho dne sklad železářského zboží a řekl si, že navštívím krajana Vojtěcha Bendu v jeho osamělé usedlosti.

Vzal jsem kulovnici, na visutém zavěšeném mostě jsem si vyhrnul rukávy, a pak jsem se ponořil do zeleného porostu. Asi po hodině cesty liduprázdnou divočinou jsem přišel k jednomu bočnímu rameni Páraná. Znal jsem ten úsek řeky a věděl jsem, že v místech, kde na protějším břehu vystupuje šedý skalní štít. leží přes vodní tok kmen, po kterém jsem již několikrát bezpečně přešel řeku. Také toho dne jsem kmen snadno našel. Teprve v polovině, nad hladinou vířící řeky, jsem si uvědomil, že cosi není v pořádku. Kmen se kymácel do stran! A nekončil v travnatém pásu, ale kus níže, pod šedou skálou!

Jakmile jsem vkročil na nevelký skalní výstupek, kmen za mými zády se sesmekl a jeho uvolněný konec uchvátil proud. Stál jsem doslova na jedné noze: za mnou zpěněná řeka, přede mnou příkrá, asi sedm metrů vysoká skalní stěna! A k tomu břidlice! Kulovnici jsem hodil na záda a opatrné se drápal po drolící se stěně.

Vyšplhal jsem do výše necelých tří metrů, když moje levá ruka zajela hluboko do mechu … Z promáčklé štěrbiny vylézá slídák! Ohyzdně černá tarantule! Pavouk s dlouhýma, odporně chlupatýma nohama! Bezděčně jsem přenesl váhu těla na pravou ruku a levičku odtahuju co nejdál od pavouka. O oděvem zakryté části svého těla se nestarám, ale hlavu a ruce s vysoko vyhrnutými rukávy si musím chránit. Šátrám nohama, až konečně nacházím pevnou oporu. Uvolňuju si tím pravou ruku a pomalu ji přibližuji k levé. Slíďákovo tělo je neobyčejně velké. Dobře rozeznávám jeho čtyři přední oči, černý hřbet a špinavě žlutou kresbu vřetena na zadku, připomínající varovné zmijí znamení. Podařilo se mi shrnout levý rukáv košile, když se počala břidlice pod mýma nohama drolit. Pavouk se prudce otočil — a ze štěrbiny vyběhl druhý slíďák! A hned po něm třetí! Mráz mi přejel po zádech. Třetí tarantule má tělo velíké jako myš, a nohy… Proboha! Hustě ochlupené článkovité nohy jsou tlusté jako malík mé ruky.

Největší tarantule, na jejím zadku vidím jakousi slizkou bélavou kouli, podobnou slepičímu vejci, přibíhá k prvému pavouku. Vzájemně se ohmatávají, vypadá to, jako by se o něčem dorozumívali. Všichni tři jsou teď kus nade mnou; využívám toho, a pomalými pohyby přetahuji naštěstí dost dlouhý rukáv košile přes hřbet a prsty své levačky. Pak mne napadá: tarantule nejsou jedovaté! Ale co epidemie ve městě? V každém případě se mi hnusí — jsou odporné! Ohyzdné!

Pravou rukou odlamuju kus břidlice a nepříliš prudkým pohybem jej házím po tarantulích. Netrefil jsem. Kosý odštěpek pouze převrátil nejmenšího slíďáka. Pavouk je v mžiku opět na nohou. Nezraněný, zato rozzuřený, přímo nadskakuje zlostí. A teď — z jiné štěrbiny, vpravo nade mnou, vyběhlo celé hejno slíďáků. Bylo jich deset? Víc? Nepočítám je. Projelo mi hlavou: nejlépe bude pustit se skály a padnout do řeky! Podívám se dolů: kmen odplul, zpěněné hřebeny vln narážejí do velkých, z řeky vyčnívajících, balvanů. Ne, nepustím se!

Zdálo se mi, že mne sliďáci pozorují, že čekají jen na povel té nejohyzdnější tarantule, a pak se na mne vrhnou. Začínám pociťovat žízeň. Ležím na téměř kolmé skalní stěně, do níž se opírá slunce, zatímco těla vlhkomilných pavouků jsou zčásti chráněna mechem. Ale najednou se všechno změnilo.

Z úmorného žáru jsem se ocitl ve stínu. Podívám se na nebe — mrak. Je klínovitého tvaru, natočen k severu; letí po obloze. Vichřice! To už jsem slyšel ostré svištění zdola od řeky a pak následoval nápor bouře, potopa, jakou jsem zřídkakdy zažil. Tarantule rázem zmizely. Všechno, co jsem viděl, byl jen příval hnědé vody, hrozící mne smést.

Já blázen, hlasitě se proklínám, nechal jsem se zdržet docela neškodnými tarantulemi! S vynaložením všech sil se za krutě zuřící bouře drápu k hornímu okraji skály. Tam nahoře, promočený a zkroucený pod řídkým keřem, si libuju, jakým šeredám jsem unikl.

Tarantule mne nepokousaly, epidemie neschvátila, a přece — s pořádným nachlazením končím v posteli.