Tanec na stožáru/Poprask v Sašamanu

Tanec na stožáru
Sedmihlavá saň	Poprask v Sašamanu	Muž v podpalubí

Údaje o textu
Titulek:	Poprask v Sašamanu
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Úmorně prašné jsou cesty afrického vnitrozemí. Dlouho trvalo, než Taverlyho fordka zastavila na náměstí v Sašamanu. Josef ještě nevykročil na kamennou dlažbu a už se seběhla bílá tlupa. Muži, kteří ho obklopili, jsou oděni do přehozů, připomínajících prostěradla.

„Pět,“ křičí vyzáblý stařec, „pět džbánů medu!“

„Dám vlnu, pane! Hodně vlny!“

Fordka zahučela. Taverly pokynul od volantu a Josefem cloumá bílý dav…

„Kudraj, dám devět džbánů!“ ječí vyzáblý stařec.

„Dám mezka!“

„Stádo! Celé stádo ovcí…!“

V té chvíli si Josef uvědomuje, že hrozivější než bílá prostěradla jsou temná ústa! Všichni ti zběsile naň dorážející chlapi jsou bezzubí!

Prchá do kavárny a za proutěným plotem nachází trochu klidu. Ne na dlouho. Kudrnatý, čokoládově hnědý číšník se hluboce uklání.

„Uděláte mi nový chrup, pane?“

„Člověče, co máte všichni se zuby? Já nejsem lékař!“ „Ó, doktore! A co vaše čepice? Vaše blůza?“

Číšník hovoří a Josef se nestačí divit. Loni prý projížděl městečkem americký zubní lékař. Vydělal moc peněz a slíbil, že opět přijede. Byl oblečen přesně tak jako Josef.

Kvečeru, když u náměstí se dvěma kufříky čeká na Taverlyho, který kdesi s obchodním zástupcem vyřizuje své záležitosti, dovídá se vše o zdejších trampotách.

„Je to neštěstí, pane.“ Josefa znovu objevil vyzáblý stařec. „U nás - každý soudí. Dva se na ulici pohádají, zavolají třetího! A ty suď! A on soudí! On nesmí odmítnout rozsoudit jejich při! Dlužíš? Nařídí, kudraj, abys byl řetězem přikován ke svému věřiteli. Ukradls mezka? Zranils člověka? Jsi, kudraj, odporný zločinec! Vyrazíme ti zuby! Pan dagna, oblastní soudce, rozsudek potvrdí. Ach, vznešený, že mi dáš krásné nové zuby?!“

Tak pro tenhle zvyk zde mají tolik bezzubých! Uprostřed habešského městečka Josefa napadá, jak by vypadala Praha, kdyby tam každý občan mohl být na potkání soudcem. Mnoho lidí by přišlo o svůj zuby zdobený úsměv!

Pohlíží ke starcovým ústům: „copak vy jste provedl?“

„Já? Bůh chraň! Nic! Zuby mi odešly věkem, stářím … To oni…'

Z uličky se k Josefovi řítí bílá tlupa.

„Ten kradl! Nezaslouží si nové zuby!“ píchá stařec do jednoho prostěradla, „Tys, kudraj,“ obviňuje jiného muže, „do krve zmlátil svou ženu!“

Josef odráží tvrdý nápor lokty, nohama tiskne k zemi dva kufříky.

„Zuby! Slíbils, vznešený! Zuby pro mne!“

„Dej zuby, kudraj, dej!“

„Dáš? Nedáš? Dej!“

Vtom s hlučným zahoukáním zastavila u běsnícího hloučku Taverlyho fordka. Josef se shýbl ke kufrům … Proklatě, jeden je pryč!

„Kdo mi vzal kufr? Okamžitě ho vraťte!“

„Dáš zuby?“

„Nedáš?“

„Dej…!“

Jak najít viníka? Pod bílými splývajícími oděvy je tolik místa … čert vem kufr! Josef protrhl hlouček, hodil zbylý kufřík na sedadlo, naskočil, a pocítil ohromné ulehčení, že se fordka rozjíždí na prašnou cestu.

Příhodu vyprávěl panu Taverlymu až na lodi. Bylo mu trapné, že se muži, který mu umožnil výlet do vnitrozemí, tak špatně odvděčil.

„Můj kufr?“ pozastavuje se Taverly. „Předpokládal jsem, že u vás bude bezpečnější než na sedadle v otevřeném autě!“

Josef se omlouvá. „Ukradli mi ho před očima!“

„Nevadí. Takových kufříků s prodejními vzorky mám bezpočet.“ V Taverlyho tváři naskočily veselé vrásky. „Vy nevíte, co v tom kufru bylo?“

Josef neví, nedíval se. Ti darebáci bezzubí!

„Obsah jim stejně nebude k ničemu,“ směje se Taverly.

„V kufru jsou samé žvýkací gumy!“