Tanec na stožáru/Sedmihlavá saň

Tanec na stožáru
Konec kouzelníků	Sedmihlavá saň	Poprask v Sašamanu

Údaje o textu
Titulek:	Sedmihlavá saň
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

Na náš Sea Roller závistivě pokukují černoši, vlekoucí se neworleánským přístavem. Před lety přijeli do Ameriky za štěstím a penězi, a dnes nemají ani peníze, ani to štěstí, aby získali povolení k návratu do své africké domoviny.

Parník Sea Roller pluje oceánem pátý den.

„Kapitáne! Kapitáne…“ Podél strojnické dílny běží námořník. Podpatky cvakají na ocelových schodech můstku. „Hlásím, že v záchranném člunu číslo 3 jsou černí pasažéři!“

„Kdo ti dovolil na můstek? Zmizl Mimořádné události mi musí hlásit důstojník!“

Za okamžik je nedopatření napraveno.

Důstojníci se rozestavili do půlkruhu. Pohlížejí k okraji paluby, za níž, vysunut nad moře, visí záchranný člun číslo 3. Člun je přikryt, zajištěn proti nepohodě temně zelenavou, důkladně připevněnou plachtou.

Kapitán naježil obočí; námořníci strnuli v bázlivém tichu.

Pod plachtou se šine, zmítá, převaluje několik oblých vypouklin.

„Lez ven!“ křičí důstojník. „Vylezte všichni, je to kapitánův rozkáži!“

Ticho. Pohyb pod plachtou ustal.

„Dovolte, kapitáne, abychom odstranili plachtu.“

„Ne, nechtě to tak, důstojníku!“ Kapitán s úšklebkem odchází na můstek.

Co se to děje? Že by se v kapitánu Rappfovi hnulo srdce? Cože je najednou ochoten přestoupit námořní řády a dopřát několika lidem nezákonné přesídlení z americké na africkou pevninu?

Do začátku směny chybí hodina. Ale já a Ruda Bogan už stojíme na palubě. Tady, na pravoboku, budeme za chvíli držet hlídku.

Dva lodníci, známí siláci, berou od stěny dlouhé dřevěné ráhno,

„A do toho, Jacku!“

„Tak, Rolfe! Pořádně té sedmihlavé sani zvalchujeme hřbet!“

Plivli si do dlaní a ze všech sil bijí ráhnem do vyboulených míst plachty. Kapitánův rozkaz je jasný: každou hodinu má hlídka mlátit do plachty, až černí pasažéři přijdou k rozumu a dobrovolně vylezou!

V člunu se to pod plachtou vlní, jenže my neslyšíme jediné zasténání.

Rudovi Boganovi se to nelíbí. Ale co naplat. V příští směně bude naší povinností každou hodinu bušit do plachty. Sílu úderů si ovšem určíme sami.

Jsme na moři desátý den. Ve vzduchu je cítit pára a kouř z komínů Sea Rolleru. Rozednívá se a já drhnu palubu. Pojednou zpozoruji mastné stopy bosých nohou. Začínají u zábradlí před záchranným člunem! Beru do ruky ráhno, chci jím poodhrnout plachtu. Vtom přichází hlídka od přídě! Rychle se skláním k palubě a vyždímaným hadrem stopy stírám. Vedou ke schodišti, do druhého podpalubí a končí u uhelného skladiště.

Odsouvám ocelové dveře.

„Je tu někdo?“

Pach zatuchlého vzduchu mi olízl tvář. Zavírám dveře a vracím se ke schodům. Tu zahlédnu černé otisky námořnických bagančat, vedoucí od skladu. Mám je umýt? Ne! V tomhle rajónu službu nemám! Sleduju dál stopy. Vedou do prvního podpalubí. K ubytovnám mužstva. A končí — před mou a Boganovou kajutou.

Ruda ještě spí. Co teď? Nedá mi to a pro každý případ hadrem omotaným na koštěti stopy setřu.

„Pořádně přitlačit!“

„Odhaduji, kapitáne, že je tam sedm mužů!“

„Sedmihlavá saň! Nešetřte ji!“ Plachta se pod údery vzdouvá a zmítá. „Tak a dost té zábavy!“ Kapitán nařizuje Jackovi s Rolfem, aby odložili ráhna. „Vlezte do člunu a strhněte plachtu!“

Všichni námořníci se scházejí u pravoboku, aby nepromeškali nejzajímavější okamžik celé plavby — odhalení černých pasažérů.

Rolf s Jackem přelezli zábradlí a rozvazují úpony na bocích člunu. Pak stáčejí plachtu. Nic. Větší polovina plachty je již shrnutá. V člunu není živá duše! Nikdo! Jen lavice, pár stočených lan, bednička první pomoci a ostatní věci přesně podle předpisu.

„Hrome! Kde jsou černí pasažéři?“

„Někdo tam musel být!“

„Jinak by se plachta nevzdouvala!“

„Viděli jsme to přece na vlastní oči…“

„Kapitáne!“ Jack se shýbá ke dnu člunu. „Odtokový otvor je bez uzávěru.“ Jackova blůza se v prudkých náporech vzdouvá. „Ústí sem větráková roura z kotelny. Žene se sem teplý vzduch, vidíte?“

V Dakaru sedíme na molu a čekáme, až jeřáb naloží nový náklad.

„Plachta se vzdouvala,“ námořníci s chechtotem vyprávějí přístavnímu zřízenci povedenou příhodu, „ale koukáme, sedmihlavá saň nikde!“

Nakláním se k Boganovi: „Tak nevím, bylo jich vážně sedm?“

„I dej pokoj. Kdo by myslel na hlouposti.“

„Rudo, nebyls to ty, kdo ukryl v člunu …“

„Já? Koho?“ nasupil se Bogan. „Nebuď labuť! Vypadám na člověka, který si koleduje o pokutu a kriminál?“

„Rudo, ty kluku jemnosrdcatá, přiznej se mi. Pár černochů v Americe na tebe udělalo smutnej kukuč, že chtějí k mámě a dětem, no a ty…“

„Kuš a poslouchej!“

Opodál si vyprávěli námořníci: „A pod tou plachtou byl a tou plachtou hejbal teplý vzduch! To byl ale fór!“

„Jo,“ šeptám Boganovi, „a co ty stopy k uhelnému skladišti?“

Ruda Bogao zpozorněl.

„A co ty černé šlápoty od skladu k naší kajutě? Chceš mi namluvit, Rudo, že jsem náměsíčný a že to já si při noční schovávačce zapomněl otřít boty?“

„Šmarjájosef! Co je s těmi stopami, Oto? Ukázals je kapitánovi?“

„Ne. Hned jsem je umyl. A dovedu držet jazyk za zuby.“

Teprve v Adenu, když svlékl námořnický stejnokroj, přiznal se Bogan, že v člunu ukryl šest černochů a že se mu podařilo dostat je až do Afriky. Nedělal to pro výdělek. Během plavby poznal, že si zavařil pěknou kaši. Dostal pořádný strach. Až ho zachránil ten nápad s větrákem z kotelny.