Tanec na stožáru/Muž v podpalubí

Tanec na stožáru
Poprask v Sašamanu	Muž v podpalubí	Slatin paša

Údaje o textu
Titulek:	Muž v podpalubí
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	BATLIČKA, Otakar. Tanec na stožáru Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Albatros, 1979
Licence:	PD old 70

„Konečně jsme se ho zbavili! Vyvrhele!“

Stojím ve dveřích lodní jídelny a pohlížím k osamocenému stolu. Ještě včera tam seděl; sice sám, ale přece v blízkosti jiných cestujících. Dnes nechali švitořící dámy a pánové přenést svoje hodovací tabule co nejdál od Osiřelého stolu.

„Jak se mohl opovážit vetřít se do slušné společnosti?“

„Bídák! Zatracenec …“

„…lidojed!“

Skončila mi směna. Jdu do kajuty mužstva. Vzpomínám, jak kamarádi včera kdesi našli staré noviny a dlouho do noci nahlas četli:

„Rok po skončení války se generál Blacheau rozhodl dokázat možnost použití motorových vozidel v poušti. Zorganizoval velkou výpravu napříč Saharou. Za výchozí místo zvolil alžírskou Ouarglu, za cíl Tombouctou na řece Nigeru! Generál si byl vědom všech nebezpečí Sahary. Věděl také, že Němci získali za války mezi domorodci vliv a podněcují je proti Francouzům. Tři automobily, vybavené vysílačkou a rychlopalnými zbraněmi, doprovázela setnina alžírských střelců na jízdních velbloudech. Jiných dvě stě zvířat neslo zásoby. Průvodci výpravy se stali zkušení domorodci. Po sedmdesátidenní namáhavé cestě byla vysílačka a dvě auta neschopny provozu. Výprava, změněná ve velbloudí karavanu, se blížila k pouštní vrchovině Hoggaru. A tam došlo k přepadení, ke strašlivému krveprolití…“

„No konečně jdeš spát!“ vítají mne námořníci v kajutě.

„Ještě pořád tě zajímá Muž, který snědl generála? Takoví lidé přinášejí neštěstí. Dotkneš se jich a na celý život tě to poznamená!“

„Kde je?!“ ptám se.

„Jdi k čertu! Ve třetím podpalubí!“

Večeři pod blůzou, odcházím do nejnižších prostor lodi, kam jsme v Marseille nakládali píci pro dobytek. V chodbě mezi vzpěrami a trámy panuje ticho. Vtom zahlédnu za dřevěnou přepážkou pohyb.

„Tady jste! Hledal jsem vás v jídelně!“ Otevírám laťové dveře a vstupuju do temného zákoutí. „Přinesl jsem vám něco k snědku.“

„Díky. Mám předplacenou stravu. Steward mi nechává jídlo dole pod schody,“ muž ukazuje ke slamníku na špinavých prknech.

Mlčky pojídám studenou večeři; i muž po mém boku jí.

„Sůl?“

„Trochu koření!“

„Chléb…“

„Jsou to hlupáci tam nahoře,“ říká muž. „Vyhnali mne! Musel jsem pryč dokonce i ze své kajuty.“ Nad mladou opálenou tváří svítí bílý pramen vlasů. „Nemohu říct, že je nenávidím. Jsou mi lhostejní. Ostatně, prožívám to již počtvrté.“

Zády opřen o pažení, vnímám šelest strojů, který rozechvívá podpalubí.

„V lodní knize nenajdete mé pravé jméno. Jmenuji se Marcel Waslim. Jsem dítě pařížského předměstí. Rodiče byli šťastni, že ubude hladového krku, když mne dostali do poddůstojnické školy. V hodnosti seržanta jsem se stal řidičem generála Blacheaua. Určitě víte z novin, co stihlo generálovu výpravu. Ale neznáte pravdu! Nebo věříte novinářům? Jistě uznáte, že nemám důvod, proč lhát právě vám …

Jednoho dne jsme dorazili k pouštní pahorkatině Hoggaru. Vůdce Hadži Kara hlásil, že vpředu, v soutěsce, našel vodu. Dva důstojníci, lékař a inženýr se s oddílem Alžířanů vydali k prameni. Nesly se k nám rány krumpáčem. A brzy také jiný zvuk… Dusot jízdy! Bojový pokřik! Králové pouště, Tuaregové, útočili na pramen! Náš předvoj opětoval palbu a ustupoval. Naneštěstí velbloudi, tvořící jádro výpravy, ucítili blízkost vody, vytrhli se nám a pádili do soutěsky. Zvířata znemožňovala ústup; vojáci klesali pod výstřely Tuaregů.

Masakr přežilo padesát mužů, většinou Alžířanů. Naše jediné zbylé auto shořelo. Ze tří set velbloudů zůstal pouhý tucet.

Generál rozestavil vojáky do kruhové obrany a rozmístil rychlopalné zbraně. Pouštní nájezdníci však byli obezřelí. Nechtěli se připravit o výhody, získané nenadálým přepadem. Nezaútočili.

Také noc uplynula klidně. Ale může se výprava v tomhle zuboženém stavu odvážit cesty do středozápadní Afriky?

Vrátíme se! s těžkým srdcem rozhodl generál.

Tisíc kilometrů pouští, dělících nás od Ouargly, jsme s auty a velbloudy urazili za sedmdesát dní. Zpáteční cestu však musíme podstoupit pěšky! Někteří průvodci uprchli. Snad to byli zrádci, kteří nás zavedli do léčky. Vůdce Hadži Kara zůstal. Byl zvyklý, že mu karavany projevují bezmeznou úctu. Bez jeho pokynu na něj nikdo nesměl promluvit. Dostával nejlepší potravu. Pohroužen do světlé nekonečnosti písku, osaměle kráčel, a vedl nás, jež mu svěřili své životy.

Osmého dne pochodu Hadži Kara stanul před generálem:

— Dejte mi tisíc franků — a najdu vám vodu!

Po vyplacení odměny se začal točit nízko nad zemí jako pes … Pak ukázal k prohlubni asi deset kroků od nás. Několikrát jsme kopli krumpáčem a dolík se rychle zaplňoval vodou. To místo bychom určitě přešli bez povšimnutí. Tehdy jsme naposledy naplnili měchy, vaky a nádoby.

V palčivém žáru ubíhají dny. Jedna za druhou vynořují se písečné duny. Zabraňují nám ve výhledu. Jejich jednotvárnost neskýtá záchytný bod pro orientaci a odhad vzdálenosti. Teplý vítr vysušuje sliznice. Denně v podvečer však přichází chvíle, kdy písečné přesypy na několik okamžiků neuvěřitelně zkrásní. Šikmé paprsky zapadajícího slunce zdůrazňují obrysy předmětů, mění vše ve zlato, slibují vlahou noční pohodu. Pak udeří noc, přinášející zklamání: je bezvětří a cítíme suchý chlad.

Jednoho jitra jsme se probudili bez vůdce. Maduga Hadži Kara se svými dvěma syny zmizeli a s nimi i generálova pokladna.

Sedmačtyřicet mužů, s pouhými dvanácti velbloudy, se mohlo spoléhat pouze na nepřesný kompas, vlastní sílu a obezřelost velení. Generál Blacheau, mechanik Bernard a já jsme byli jediní Francouzi, kteří přežili krveprolití. Několikrát denně jsme na obzoru spatřovali cválající Tuaregy, obklopené našimi ukořisténými velbloudy.

— Vyčkávají, až spotřebujeme zásoby!

— Až vypijeme poslední měch vody, budeme pro ně snadnou kořistí!

Snědli jsme šest velbloudů. Pak jsme narazili na naše staré tábořiště. Tam jsme opékali kůži z dávno stažených skopců a rozemílali kosti. Vytrhali a snědli jsme také kožené součásti poškozených aut.

Tuaregové nás nespouštěli z očí. Jednou se na obzoru vyčlenila jízdní skupina. Přibližovala se. V čele jeli dva jezdci s bílými prapory.

Nedaleko nás zastavují. — Prodáme vám čtyři velbloudy!

— Za kolik? ptá se generál.

— Deset tisíc franků za každé zvíře!

Sebrali jsme všechny peníze, které jsme mezi sebou našli. Šestadvacet tisíc franků! Tuaregové nám za tento obnos velkopansky přenechali tři z velbloudů, které nám uloupili v soutěsce, a odjeli.

Ocitli jsme se v písečné pustině, kde ani zkušení madugové v prvních týdnech výpravy nenacházeli vodu.

Zbýval nám poslední velbloud a neměli jsme žádnou zásobu vody. A opět k nám z dáli přijíždějí Tuaregové.

— Přenecháme vám deset pytlů datlí!

— Zač?

— Chceme vaše rychlopalné zbraně! Pušky a pistole si můžete ponechat!

Generál žádá čas na rozmyšlenou … Pak souhlasí.

Podělili jsme vojáky datlemi: malými, suchými, pískem olepenými plody. Zřejmě však byly zkažené nebo otrávené. Alžířany zachvátily bolesti; křičeli, odbíhali do pouště, nevraceli se. Také mechanik Bernard zemřel.

Osm mužů, bez zvířat, bez zásob, se vleklo k severu. Jedli jsme drobné plazy, kořínky a části výzbroje. Slunce nás vysušovalo. Vedro zbavovalo síly.

V polovině naší příšerné cesty Tuaregové zmizeli z obzoru. Pokořili nás! Zničili nás! Bylo pod důstojnost králů pouště sledovat zatracence až k samotné bráně pekel!

Zemřeli další Alžířané. Nepopírám, pár jich chtělo sáhnout po potravě - tělu zemřelého kamaráda. Generál to však nepřipustil. Ale také jemu ubývalo sil.

Až jsme zůstali naživu dva. Generál Blacheau a Marcel Waslim. Vypili jsme poslední decilitr vody. Napsali jsme poslední vůle a dopisy rodinám.

— Jakmile zemřu, řekl mi generál, — jednejte dle příkazu mé poslední vůle!

Skonal a já zahrnul jeho tělo vrstvou písku. Polomrtvý, pološílený, s obálkou generálovy závěti v ruce, jsem vrávoral, plazil se k severu …

Procitl jsem v nemocnici v Ouargle. Strážní oddíl mne prý našel zhrouceného poblíže jakési oázy. Zotavil jsem se. Velitel alžírské divize mi udělil vyznamenání. Povýšili mne. Byl jsem hrdinou dne.

Pak se přihrnuli novináři. Muž, který snědl generála! Články s podobnými titulky zaplavily Alžír. Noviny uveřejnily také část generálovy vůle: — Nařizuji vám, seržante Waslime, abyste po mé smrti použil mého těla ke své záchraně! — Nikdo se mne nezeptal, nikdo se nepřesvědčil, zda jsem příkazu uposlechl. Nikdo si nepovšiml, nechtěl povšimnout, že obálku s generálovou závětí jsem v Ouargle odevzdal nerozpečetěnou! Novinové články mne přirovnávaly k divochům a barvitě líčily ukrutnost lidojedských obřadů. Následek? — Muž, který snědl generála, byl propuštěn z armády.

Přesídlil jsem do Francie. Dařilo se mi slušně, než kdosi objevil, že jsem Marcel Waslim. Když jsem začal pracovat u pařížské pouliční dráhy, přijelo do Francie několik Alžířanů, kteří padli v soutěsce do tuaregského zajetí. Noviny otiskovaly nesmyslné žvásty lidí, kteří nezažili nic z hrůzy zpátečního pochodu. Celé měsíce žila Francie fotografiemi Marcela Waslima s tučnými titulky: Muž, který snědl generála!

Odjíždím do Kanady, příteli. Začnu znovu. Pod dalším jménem. Jsem francouzský kluk, dítě předměstí. Nějak se protluču. Unikl jsem nástrahám divokých Tuaregů v poušti, pokusím se uniknout mnohem horšímu zlu, pomluvám civilizované společnosti.“

Povstávám ze slamníku. Noc pokročila, A přece je pro mne těžké vykročit z podpalubního kotce, v němž ještě včera byli chováni vepři, a který až do Ameriky bude nuceným příbytkem cestujícími opovrhovaného, nešťastného člověka.