Svatba na Sioně/6.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
5.	6.	7.

Údaje o textu
Titulek:	6.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 297–301. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nohou lehkou, neustavnou ubíhala žena neznámá průchodem v Sionské hradbě, až na náhradí před Roháčem a kupou jeho psů náhle se zastavila. Podobaloť se, jakoby pohledem a postavou jeho, i rytířským šatem dávné obrazy v mysli její se obnovovaly.

Rytíř vyskočil, a psové se ozvali štěkotem z desatera tlam.

„Co jest to? Kdo jest ta žena?“ zvolal Jan, pln podivu pohlížeje na ženu, příchozí na místě Kutenského posla. „Činí mi to Hora na posměch, že ke mně ženu posílá?“

„Aj, nezpívej tak hlasitě, ženichu!“ kývala naň žena; „zbudíš mi robátko. A pánové tu okolo tebe hněvají se také — okazují zoubky!“

„Víra moje mi svědkem!“ sprásknul Roháč nad ubohou ruce, „to stvoření blázní!“

A žena dala se do hlasitého smíchu, a podivně poskočivši, zatleskala rukama.

„O, já jsem to matince vždycky říkávala, že mne hoch v té modré suknici nejraději vídá,“ spustila pak jazykem žvatlavým, a doloživši: „Ty jí to musíš sám říci, tobě ona uvěří!“ chtěla se k rytíři přituliti.

On ale odskočiv, zahřímal na ni: „Zpátky!“ hlasem tak zpurným, že se uleknuvši, ubíhati počala dále do hradu.

„Stojane! Hltavo!“ zvolal Roháč na pozorné psy, a táhlým skokem hnuli se z kupy dva velikáni podle věže za ženou. V tom však s dlouhým obuškem v ruce a hlasitým křikem vrhnul se jim v cestu jadrný Vojtěch, bráně rozvětřeným zvířatům pronásledovati mizící ženu u vnitřním stavení.

„Ký ďábel tobě tu radu dal, pacholku?“ rozkřiknul se Roháč.

„Paměť moje a moje srdce, pane rytíři!“ odpověděl neohroženě pacholík. „Žena ta mi učinila dobrodiní a jsem rád, že jsem se tu hodil, an se jí nakládati mělo jako divým dobytkem!“

„Drzý pacholku! ty se opovažuješ — hoj, Hltavo!“

„Zpátky, potvoro!“ rozjitřil se Vojtěch, tváře se mu zapálily zlostí, a obuch se mu točil v rukou kolem a před nosem psů, jako tenká, lehká třtina. „Neštvete ho, rytíři! anebo vám je všechny pomlátím!“

„Pozbyl jsi smyslů, proklatý kluku?“ ozval se tu po straně starý Krvoj, a silným štilcem odvážlivého strýčka k rozumu přivésti se snažil.

Leč pacholík, pustiv se jednou již do proudu, i na rádce se obořil.

„Aj, jen ty se o moje smysly nestarej, milý strýče!“ řekl. „Muselť bych se za horšího míti, nežli to nerozumné dobytče býti soudím, kdybych na ubohou Markytku něco zlého dopustil. O, neskřípejte zuby, pane Roháči,“ mluvil dále, a hlas jeho pro samou horlivost až pláčem zazníval. „Máte-li chuti, hněv svůj v krvi ochladit, poštvete psy svoje na mne. Máma mne naučila pravdu mluviti — a nebyl byste žákem upáleného mistra, kdybyste také pravdu nemiloval — i třeba hořkou jako pelynku. To není lidské, pane rytíři, psy štváti na osobu nešťastnou!“

„Ďáble a jeho dílno!“ zahřímal rytíř Sionský, a jakkoliv i po meči sáhnul, podiven předce a snad i potěšitelným překvapením, způsobeným neobvyklou ve zdích Sionských smělostí, ocel pošvy nezbaviv, spíše na krok ucouvnul.

A Vojtěchovi jela huba dále:

„Vím beztoho, že mne smrt nemine, nebo mi prchlivost vaši dobře popisovali, když jsem se na Sion ubíral — dej pokoj strýče! — co mne šťoucháš? — celá česká země si o Roháčovi povídá, a já bych se musel o spasení své duše bát, kdybych se dívati měl, jak se nevinná krev prolévá. Tu si máte svoji přilbici,“ a při slovech těch shodil železný ten pokrov s hlavy a odepínal dlouhý meč; „tu si máte svoje vraždidlo. Máma mne učila, práti se pro spasitelnou víru, pro dobrého pána, pro upřímné přátele — a Markyta mně zachovala život, když mnou zimnice lomcovala na smrt. Nemohu se dívat, když jí ubližujete — dříve si na mne psy vyštvete, a nebo vlastní ruku v krvi mojí skoupejte!“

Byltě slova poslední už skoro s hlasitým pláčem, avšak i podivu hodnou odhodlaností pronesl, a sklesnuv na kolena, v postavu se podrobil, jakoby přihotovenou na smrt. Starý Krvoj stál podle něho, rozpačitě se za ušima drbaje a okem po Roháči se ohlížeje. Leč rytíř pověstný stál tu až dosaváde v postavě, jakž byl po meči sáhnul; stál pevně, oka s pacholíka odvážlivého ani nespouštěje. Posléz ale, jakoby něco v duchu byl pevně uzavřel, obrátil se k starému soudruhu v bojích pro utlačované náboženství, kázal mu Vojtěcha odvésti v pevnou jizbu a pilně ho šetřiti.

„A, probůh — rytíři! co se stane s ubohou Marketou?“ volal žalostnou prosbou upřímný pacholík, co ho Krvoj za rameno uchvátiv, k odchodu tahal. Pan Roháč neodpověděv, zpurně jenom rukou pokynul, a starostlivý strýc mermomocí pacholíka vlekl z náhradí.

„Hospodine!“ oddechnul si na to z hluboka věrný Táborita, zraky od zbrojnošů odcházejících obrátiv k nebesům. „Hospodine! — jestli pak pravda, že si země česká o Roháčovi povídá, co o divé, lesní šelmě?! — Tak daleko, milosrdný! nedejž rozvětřiti se horlivosti mojí pro čisté, pravé učení tvoje — tak daleko nevediž křehkého člověka v pobouřené vášni!“ — Řekl, a spěšným krokem ubíhal do hradu, jakoby utéci chtěl ohlasu pobouřeného svědomí. Kňučivě uskakovali z obou stran slídící psové, jakž je kopající pánova noha s velikou ostruhou zasahovala.

Ubohá Markyta byla zatím do hlavního obydlí hradu došla, a v rychlém běhu je měříc od konce do konce, přišla na velikou síň, kdežto až dosaváde v krvi ležel netvorný Rapota. Nebylo ve zvyku čeledi domácí probíhati oddíl stavení, kdež trudnomyslný pán nejvíce přebýval, a protož tu dřív nikomu zkrvácený mrzák na oči nepadl, až kdy se k němu cizí žena přibrala. Bylo však, jakoby podobou jeho náhlá před ní vystoupila zeď — mezník, za nějž kročiti nemohla. Co kamenná socha — prosta všeho hnutí a dechu, s okem vyvaleným stála tu několik okamžení. Pak se jí začala náramným srdce tlukotem prsa vlniti, palčivost rozrážela jí veškeré údy, nerozumný jekot, jednotlivé zvuky draly se z tísněného hrdla, proud slzí vylil se po rozpálené tváři — až i nenadále s hrozným křikem na stydnoucí tělo upadla.

Hltavým líbáním vtiskala rty na pacholíkovu tvář, na ruce a na čelo; opět bezsmyslnou dychtivostí srkala kapající z ledvin dětských krev; opět celé to zohavené tělo v náruč prudce sevrouc řičela:

„Hochu, hochu — nešťastné dítě!“ opět je sklesnouti nechavši, a dýku na podlaze pohozenou uchvátivši, v prsa ji tvoru nešťastnému vbodala, jakoby ho takto probuditi mohla z věčného spaní.

A věru! jakoby novou bolestí povzbuzen ze smrtelných mrákot, otevřel Rapota zvířecí svoje oči, poslední křeče trhly mu tvářema i rtoma — ale jediný tento slabý úkaz života dostačil ubohou ženu rozjitřiti k divokému plesu. Dýku zahodila v podálný kout, chlapce poznova uchvátila co lehké útlé děcko a všecka se země se vzchopila.

„Den je — den, holoubátko! nezavírej očinka!“ volala, zmrtvělého Rapotu na rukou houpajíc, a s veselým názvukem začala píseň:

„Na kopečku, v kostelíčku
    Kulich vyje, bude den!
Počkej na mne v tom lesíčku —
    Já vyběhnu ze vsi ven!“

A v tom se jí zdálo, jakoby ze síně zaznívaly lidské kroky a leknutím sebou trhnuvši, do běhu se dala průchodem na náhradí vedoucím, kdež jí Roháč kročil v cestu.

Ustrnul rytíř nad ženou. Zrakové její divoce se kouleli, šátek jí s hlavy v nepořádku padal na záda, vlasy nesčesané házely se během, věneček chrpový houpal se jí, na jedné straně roztržen, okolo tváře, krví Rapotovou na mnoha místech zmáčené.

Zdálať se Roháčovi býti divokou tygřicí, ježto uchvátivši plod svůj z drápů nepřátelských, vracela se rozvětřená do temné brlohy. Avšak i žena zastavila kročejův, že opět spatřila muže v oděvu rytířském.

Jakoby blesk z kořenu převrátil celou její bytost a všemi zatřásl větvemi jejího života, tak sebou trhla, všecek obličej se jí zpříčil v divnodivoký výraz, ústa zavolala:

„Ty jsi, krahule, zaťal pazoury v život syna mého,“ a nesmírnou bolestí překonána sklesla k zemi, Rapotu krví zbroceného upustivši rytířovi k nohám. V hrozném uleknutí svolával pan Roháč Sionský čeleď svou na pomoc.