Svatba na Sioně/7.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 302–313. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tmavošedé mraky zatemňovaly co potrhaný závoj noční oblohu na nížto se podobou úzkého srpu skvěla bledolící luna. Z druhé strany, hluboko za horami, ozývala se temným zvukem letní bouře, jediný to hlas, jenž se slyšeti dával po utichlé sice, avšak před nastávajícím rozkacením živlů v tesklivém čekání spočívající krajině. Časem otvíral se sírovitý klín tmavého mračna, a na okamžik ojasňovaly se věže Sionské září žlutě rudou, hned opět zastřeny jsouce nočním stínem, a nebo se jevíce v polovičním světle zahalené luny.

Jenom brána hradu, a podle ní menší dvířka i z obou stran pevné hradby červenaly se plamenem rozžatých pochodní, a při osvětlení tom jevilo se podivné divadlo mužovi, jenž zahalen v dlouhý plášť, na spuštěnému padáku mezi dvířkami prodléval. Do příkopu spuštěn, dolem o skaliska, horem na hradby podepřen, stál silný žebřík; v hlubině podle žebříku obíral se starý Krvoj potřískanou mrtvolou Kutenského posla; nad ním, břichem leže na padáku, držel druhý zbrojnoš hořící pochodeň, a třetí stoje na žebříku, takovoutéž mu svítil na dílo. Zdáloť se, jakoby věkovitý Táborita něco důležitého hledal u nešťastného Dlaska, poněvadž by se jinak sice byl s těží v tak pozdní čas odvážil k úhlavnímu nepříteli, jehož všechněm druhům lepšího položení nepřál. Konečně bylo, jakoby cíle svého byl dosáhnul, a vyňav poslu Kutenskému z náprsní tobolky svinutý, avšak i hrubě zmačkaný list, jal se vystoupati na žebřík, po němžto mu cestu dělal třetí zbrojnoš s pochodní.

„Našel jsi něco?“ tázal se tentýž druha za sebou lezoucího hlasem poloutajeným, a Krvoj jenom hlavou pokynuv, vymrštil se na padák, a mlčky podal nalezené písmo rytířovi stojícímu mezi dvířkami. On je přijal, rozvinul a četl; zbrojnoš s pozdviženou smolničkou mu svítil. Na to pak ani slova nepromluviv, ubíral se Roháč do hradu, a Krvoj vzav jednu pochodeň, kráčel podle něho.

Pozůstalí před hradbami zbrojnošové chopili se na to pohotově tu stojící kadečky s vápnem, a překlopivše ji nad příkopem, zasypali věčnou prozřetelností přísně souzeného Dlaska. Z druhé kádě vylili naň vodu. „Dobrého pospání, slavný hajiteli starých škvař a zlořádů!“ volali naň posměvavě; „teplé my ti lůžko hotovíme!“ — A vytáhnuvše pracně žebřík nahoru, odebrali se do hradu, hledajíce, kde by spočinuli na lůžku. Ticho rozletělo se kolem Sionu.

Roháč mezi tím už seděl ve své ložnici, duchovní správce tamtéž u stolu, na němž stálo hrubé psací náčiní z dubového dříví; u dveří čekal starý Krvoj. Rytíř předříkával myšlénky svoje duchovnímu správci, jenž tu i služby pisákovy zastával, a ten se opět snažil vůli pánovu vylíčiti na bělavém papíře nejenom v jadrných slovech, alébrž i v úhledných písmenech. Ukončiv písmo, vzchopil se a místo postoupil rytířovi, kterýž přisednuv, pozorným, ač trochu zdlouhavým okem probíhal černě se lesknoucí řádky, a pak i těžkou poněkud rukou jméno svoje dosti nesrozumitelně podepsal.

Za nějakou dobu trvalo v ložnici tuhé mlčení. Jan podlahu několikráte rychlým krokem přeměřiv, zastavil se před Krvojem.

„Smělý ten pacholík je tedy sestry tvojí syn?“ tázal se šedivého sluhy.

„Jestliže se v lidská slova uvěřiti má,“ odpověděl Krvoj, „je Vojtěch syn padlého u Kouřimi Hanuše — pakli že ti jméno to z paměti ještě nevyšlo — a dítě nebožky mojí sestry.“

„A co se ti o klukovi zdá? Možno-li z něho něco statného vyroubit?“

„Co se rozumu dotýče, nevím ještě, po kom ho byl zdědil. Cokoli však dobrá vůle a odvážlivost zmůže, na tu se, jak jsi sám nedávno poznal, v hodných asi kusech spolehnouti možno. A protož tě ještě jednou prosím, promiň mu dnešní přestupek.“

I kázal Roháč Vojtěcha přivésti, a po malé chvíli strýc pacholíkův i s rozespalým hochem vkročil opět do síně.

„Troufáš-li sobě,“ jal se na to rytíř mluviti k mladíku, jenžto, jakž mu právě překažené spaní dovolovalo, na pána oči pozorně upevniti se snažil, „troufáš li sobě, bezpečně se vypraviti noční krajinou a dostaviti se ke bráně Hory Kutny?“

„Dejte mi sukovitou hůl, a co více chcete, abych zapravil u bran u Horských,“ odtušil Vojtěch směle odhodlaný, „s pozorem se pobratřím sám, a strach se mi vyhne.“

A Roháč podav mu dohotovený Prostředkem list, i seznámiv jej s vůlí svojí, poručil jej ozbrojiti a branou propustiti z pevného Siona.

„Chovej se statně, kluku!“ šeptal mu potěšený nad pánovou důvěrou strýc; „u Roháče už nezahyneš. Chop se jen tedy všech pěti smyslů a posviť si jimi na té tmavé pouti.“

Ale pacholík, jakoby radostnou hrdostí naplněn, že ho potkala milost Roháčova — „Nestarej se, milý strýče!“ a „Bůh tě zachovej!“ zkrátka odseknuv, bez bázně pustil se v údolí Malešovské, jakkoliv utajiti nemohl, že pánův úkol s nesnází a nebezpečím spojen jest. Hlásník právě oznamoval jedenáctou hodinu, an Vojtěch se pozorně plazil kolem rozlehlých hutí.

V tu dobu však, co se Vojtěch po temných stezkách k Hoře Kutné bral, prodléval i rytíř Jan Roháč beze spaní ve své ložnici, a duchovní správce Prostředek byl u něho. Přebíral se v hrubém rukopise, v nějžto byl budoucím věkům na památku vlastní rukou boje a spory zaznamenal, jaké se byly za paměti jeho v Čechách mezi protivnými sobě vyznavači udaly. Četl potichu, a jak se vidělo, i pozorně, chvílemi jen zraků svých otáčeje od velikých liter po rytíři, který po odchodu pacholíkově v hlubokých rozmyslech a v tuhém, vniterním boji buďto po ložnici kráčel, aneb u okna se zastaviv, barevně sklennými kolečky na noční krajinu pohlížel.

Tak se byl opět k oknu do výklenku uchýlil, kročejové přestali rozléhati se po tvrdé podlaze, a po komnatě nastalo ticho. Prostředek složiv rukopis a šetrně ho zavázav, vzchopil se ze široké stolice a starostlivým okem na Roháče pohlížel.

„Jene,“ jal se po chvíli mluviti, „s jakou tíží zápasí duše tvá? Zdali ti až dosaváde nemožno vyplouti z jezera náruživosti, v němžto utonouti hrozí tvoje statečnost? Roháči! naděje naše — utlačené víry podporo! zmuž se! Zahodiž roucho šílence a opásej bedra zmužilostí!“

Mezi takovýmito slovy byl se duchovní rádce až k rytíři přiblížil a za ruku ho pojal. Byltě muž nevelké tuze, poněkud zavalité postavy, tváře a pohledu zdravého, bezstarostného, veselého, a takto se znamenitě rozeznával mezi zástupem svěřených sobě beránků, jimžto všechněm takořka byl život bojovný vtisknul ráz škaredosti. Povaha jeho byla však při tom podivná směsice bodrosti a vážnosti, lásky k poklidu a úhlavního nevření na starověrce. Ačkoli na povrchních života rozkošech pásti se zdál, přece i neskroceným ohněm planul pro věc, které se byl odevzdal, a kde se o zdar cíle toho jednalo, všeliký jiný pocit přemoci uměl. Rytíř Roháč jej dobře znal. Vážil si jeho věhlasnosti, neboť důkazů měl, že kdež i činův potřeba bylo, duchovní správce Prostředek na pravé se dostavil místo. Věřilť tedy v slova a napomínání jeho spíše, nežli ve hlas vlastní nebo-li v radu cizí, a protož i teď nechav se pojmouti za ruku, s tichým trudem se k němu obrátil a co věrnému příteli sobě požaloval.

„Nemožno se mi zdá,“ řekl s hlubokým výrazem, „že bych srdce svoje odloučiti mohl od Ludmily Sokolovské, příteli! Všelikou blahost života pohroužil jsem v lásku k dívce, doufaje, že bohatě vzejde úrodné semeno; jakž bych nyní vlastní rukou z kořene měl vyvraceti strom doufání svého?“

„Chceš-li nucením vymoci na dívce, co se toliko dechnutím divotvorné přírody v prsou dívčích rodívá? Chceš-li soužením a želem družku sobě opatřiti, podobnou nešťastné mileně Sokolovského? Chceš-li jméno svoje, čest rytířskou násilím zprzniti před světem?“

„Nechci, nechci! — víra moje mi buď svědkem!“ zvolal Roháč. „Nemohu se však spřáteliti s myšlénkou, že by se jiný kochati měl v loktech Ludmiliných, bychť i já uzavřel milostí svoji plamen v skalopevná prsa. Ha, ďáble! K tomu obrazu nesmím se ani v duchu zatoulat.“

„Láska dívčí nevolí vezdy podle zásluhy, neskloní se vezdy k nejhodnějšímu. A jestli tobě jakoby slabému děcku opravdu nemožno vytrhnouti z ňader nakažlivou pejř: čekej času, až kdy na srdce dívčino milostnější rosa nakape. Bratří v tebe jediného víru skládají, na účinnosti tvojí spásy své chrám si staví, a ty bys v pacholetské malátnosti, duchem ženštinou naplněným základy jim svévolně rozboural? Nemůžeť již trvati dlouho a opět zazní naše trouby, opět se rozvine pod šírým nebem prapor náš, a jména „Jan a Jeroným“ stanou se novým heslem udatenství českého. Potom, milý Roháči — potom, až na bojišti vítězné odzpíváme zpěvy, až se Táborita pánem stane svého práva, svého dědictví: potom, Jene, ohlédni se po dívce, vystav lásce oltáře. Tisíce krásných dívek českých poctěny se budou cítit láskou Roháčovou, ba sama i snad Ludmila —“

„O ustaň, ustaň, raditeli!“ zvolal opět Jan se srdcem pobouřeným, rozervaným, „ty abys ďábla k ctnostem namlouval! Staň se!“ volal dále, bolest náramnou sotva přemáhaje, „staň se! Násilně vyrvu nyní obraz Ludmilin z duše svojí, a krev, ježto se vyhrne z rány té, položím na oběť. Avšak vyrvu jej toliko na dobu přítomnou — na kolenou budu ještě jedenkráte dívku prositi, aby mně též i na budoucnost nezahalila hvězdu milosti! Bojím se, bojím se, aby s ní nezhasla hvězda mého života!“

Mezi řečí byl se mu s výrazem malomyslnosti vrhnul okolo krku, tvář zakrývaje na jeho širokých ramenou. Srdečný a mnohozkušený Prostředek se radoval, že přítel Roháč těžkému žalu svému odlehčuje žalobou i mužnou slzou; znaltě vláčnost srdce jeho, i doufal dobou právě příhodnou přivésti muže opět na cestu, s nížto se, dle zdání horlivého o svůj ovčinec pastýře ani na krok uhnouti nesměl, jestliže co náčelník dostoupiti měl cíle, po němžto se obraceli zrakové mnohých ještě po Čechách přátel upřímných.

„Slib mi co muž, Jene!“ jal se temným důrazem duchovní správce mluviti, „že volíš odloupnouti s bytosti své kůru, pro kterouž přístupu není rozumu k srdci. Hleď, Jene! nekárám tebe pro vášeň, kterouž bylo nebe naplnilo duši veškerého tvorstva, leč dráhu nelze mi chváliti, po nížto ses kouzelné té moci v tuto právě dobu — a právě k Ludmile uvésti dal. Slib mi co muž, nepoddávaje se dětské lítosti, že náruživosti k dívce nedáš podílu míti v podnikání pro vlast a víru!“

Slovy líbeznými, srdečností nelíčenou byl mu přítel zkušený předestřel slabost, připomínaje ho na sílu mužnou — a slova jeho bleskem znala se v pohnutlivé mysli pana Roháče. Vyvinulť se rychle z přítelova objetí, a pravici jeho sevřev pravicí svou na patrný závazek daného slibu, pevným, odhodlaným hlasem řekl: „Odtrhnu smysly své od Ludmilina obrazu — blahu vlasti a víry nechci menšího místa vykázati v Roháčově duši, nežli blahu vlastnímu.“

A domluviv takto, odstoupil od Prostředka, rychlým krokem procházeti se začínaje po ložnici jemně osvícené.

Duchovní slova nepromluvil, věda, že neradno další řečí množiti bouři v rytířových ňádrech. Leč on sám najednou přetrhna mlčení, zavolal hřmotně na pacholka, venku na ponůcce přecházejícího, a poslal jej s rozkazem, aby se okamžitě osedlali koně.

„Co hodláš počíti?“ tázal se Prostředek, nemoha se podivu zdržeti.

„Ven musím, ven do prostory!“ odpověděl rytíř rázem. „Ani bohem, ani ďáblem býti se necítím, abych chladně snášeti mohl muka, jaková musejí rozbíjeti prsa člověku na blízku slečny Sokolovské, ačkoliv odřeknutím se blbý rozum se domnívá, že proti všelikým nápadům pevnou hradbu vystavěl. Ven musím — pryč, dříve nežli ona zdi Sionské zůstaví, pryč musím, a v jízdě, boji a honbě ochladiti krev!“

Brzo bili osedlaní hřebcové ostře kovaným kopytem v kamennou na náhradí dlažbu; tři věrní pacholci čekali rozkazů Roháčových. Rytíř byl zatím na mohutné tělo upjal silné brnění, a provázen starým Krvojem, jemužto Sion na čas v ochranu odevzdával, bral se při rudém světle plápolající pochodně z tiché ložnice, a po veliké síni hodlal sejíti pod šíré nebe. Silněji počalo mu srdce tlouci pod železným náprsníkem, an se na místo přibral, kde se před málo hodinami tak podivné střídaly výjevy. V úplné své čarodějné kráse vznášel se mu zde před očima obraz Ludmilin — opětně cítil dívku ve své náruči. Tu však i podoba Janovského se mu vtírá na pamět; prsa se mu zapalují hněvem a pomstou, a silným, zvučným krokem spěchá vášnivý muž dále. Avšak jest, jakoby držán byl přepevnými okovy — jakoby, maje kročiti ze zadního stavení, vystoupiti měl na věky z pozemského ráje.

„Ještě jednou ji viděti musím,“ promluviltě sám k sobě na rychlo odhodlán, a obrátiv kroky, spěchal k onomu oddělení hradu, kdež bylo ženským hostům vykázáno bydlo.

Byly to tři komnaty, ne skvostně sice opatřené nábytkem, neboť stavitel jich nebyl se nadál, že kdy ukrývati budou tak jemných hostů — předce tu však péčí Janovou všeho uchystáno k pohodlí, cokoliv buď poskytly stěny Sionské, anebo dílny vůkolních řemeslníků. Zvláště poslední důkazem byla, že zde stánek určen na pohovu pohlaví útlejšímu.

Na dvou postelích, proti sobě po levé a pravé stěně postavených, bělaly se měkké podušky s mnohobarevnými, lehkými přikrývadly.

Nad obojím ložem upevněna byla i uměle zavěšená hedbávná opona, spuštěná ze dvou stran, zakrývajíc a libě zatemňujíc příjemné odpočívadlo.

Mimo to stál u okna stolek krásně vykládaný, jiný větší uprostřed komnaty; na celé podlaze rozprostřeny byly pěkně tkané čalouny. Zde onde viděti bylo uměle řezaných seslí; zde onde i ženského po nich rozloženého šatstva.

Temné světlo plynulo třesoucími se poblesky z mosazné noční lampy, postavené na větším stole.

Chvílemi jen rozlila se po tiché komnatě záře křižujícího se blesku, plamenného toho předchůdce daleké bouře za horami.

Z údolí pod hradem, z nákladného mlýna, vynášel již dech nočního větru první kuropění k hradbám Sionským, an se letité Ludmilině pěstounce, kterážto s jinýma dvěma služkama v první komnatě na bdění trvati chtěla, nyní však přemožena spaním, v obleku jak byla za dne, staré tělo do polou na lůžku byla složila, té se v polovičném tom spánku zdálo, jakoby někdo na dvéře klepal.

Oči sobě mnouc, rychle vstala, a nemohši se ubránit leknutí a podivení, bojácným poněkud hlasem ptala se:

„Kdo to?“

„Otevřete!“ odpovídal zvenčí dušenými slovy mužský hlas. „Rytíř Roháč jest na odchodu z hradu, a dříve nežli ostaví domácí zdi, musí se ještě rozloučiti s Ludmilou!“

„Pane můj!“ bědovala stařena, ruce spínajíc. „Co vám napadá, pane rytíři? O půlnoci navštěvovat moji slečnu!“

„Neskuhrej, babo!“ zvolal Roháč rázněji, „nebo ti šlápnutím rozbořím dvéře a jilcem zacpu chřtán. Otevři, Bohuše,“ mluvil dále hlasem sice mírnějším, tělem se ale tak silně o dvéře opíral, že se bylo ženě co báti, aby je nevylomil, „otevři, Bohuše, aniž tobě třeba slečnu zbuditi. Pohlédnouti jenom na ni ještě jedenkráte chci, nežli mne ze Siona vynese osedlaný hřebec.“

Rozespalá, vyděšená, přestrašená nevěděla chůva, zdali na slečnu zvolati anebo slova rytířova poslechnouti. V té nejistotě třesoucíma se nohama, s lomícíma rukama nevědomky takořka přiblížila se ke dveřím — závora klapla, a do komnaty, taktéž noční lampou osvětlené, vkročil pozornou nohou ozbrojený rytíř Sionský.

„Chovej se tiše, Bohuše,“ řekl, pronikavým na ni pohledna okem, „aniž kroky moje zastavuj anebo následuj. Nerad bych aby ti hněv můj musil cestu zastoupiti.“

A dořekna blížil se k prostřední komnatě. Bylo mu náhle, jakoby světa tíže lehla na prsa jeho; prudkým během stíhaly se krůpěje krve v žilách jeho, silným tlukotem ozývalo se srdce jeho.

Bohuše budila ospalé po cestě družky, a s bázní obraceli se pozdálí jich zrakové po rytířovi, jenž byl již na práh ložnice Ludmiliny dostoupil. Otevřený tu stál před ním chrám neposkvrněného panenství, do něhož ó by nikdy byl nevkročil!

Bledá ženská postava ležela s hlavou zavázanou na posteli po pravé straně; podobalať se mrtvole. Tak tiše, tak beze známky života spočívala pod lehkou svrchničkou.

Roháč v ní poznal nešťastnou Markytu; ale ta neupoutala pozornost jeho více, nežli prázdná postel druhá s vyhrnutou oponou, k odpočinutí uchystaná. Jediným pohledem přeletěl celou komnatu, a veškerá pozornost jeho splynula na jediném předmětu — na spanilé Ludmile.

V tenkém, lehounkém oděvu spodním, kterýmžto se úplnou podobou protiskaly lepotvárné údy, seděla dívka u většího stolu, na němžto nastaveno bylo svařeného koření pro nemocnou Markytu, i položeny odepjaté náušnice, sejmuté hřebeny, rozpuštěný kyrýsek a svlečené vrchní roucho. V hustých, krásných kotoučích padaly jí vlasy kolem obou tváří, jednou stranou plynouce po bělostné pravici, na nižto si děva dřímající byla hlavu podepřela, druhou stranou bloudíce po plných, nádherně sklenutých ňadrech, na něžto tenounká, nyní poněkud shrnutá suknička přiléhala. Šáteček noční byl jí ve spaní spadnul s kulatého ramena labutí bělosti a objevoval nyní nejkrásnější panenskou šíji, jižto rozpuštěné líbaly dlouhé vrkoče.

Mír nebeský spočíval na tváři — tom obraze nejvnadnější pozemské krásy — a novým, nevídaným i nepocítěným ještě kouzlem poutal Roháče.

Stáltě rytíř srdce planoucího v hlubokém úžasu na prahu komnaty, zraky potápěje v krásách dívčiných. Mocí násilnou pojaté předsevzetí, odřeknouti se dle návrhu Prostředkova lásky k Ludmile, zvrátilo se dobou touto v mysli vášnivého muže, a novými, mocnějšími než kdy jindy útoky doléhala naň muka oslyšané milosti. Zanikli ve tmách zapomenulosti úmyslové jeho — co jediný cíl života i snahy své viděl prvotinnou láskou zachvácený rek dosažení Ludmily — milost a ruku její. A že se nespustí z dráhy k cíli tomu vedoucí, sliboval sobě při pohledu na spanilou dívku přísahou velikou. Těžký, hlasitý vzdech povznesl se mu z těsných prsou, a zaletěl k uším dívky lehce jenom dřímající, ježto se byla ochotně nabídla ke hlídání nemocné Markyty, an služkám na několik alespoň hodin zapadnouti hrozila víčka.

Nešťastnou milenku nebožtíka bratra bylo občerstvující spaní objalo v náruč — půlnoční tichost panovala po hradě, an si byla slečna Sokolovská k stolku usedla, v myšlenkách probíhajíc dny života svého — minulého i nastávajícího.

Tichost, jaková po vroucí modlitbě přichází v duši trpící, byla rozložila se v prsou jejích; odhodlanost, jaková po náramné ztrátě naplňuje mysl statečnou, bydlela s dívkou.

Zrakové její upírali se oknem na tmavé lůno shánějících se mraků, z nichžto se dobami vysejpaly plamenožluté blesky. Takovým obrazem stála před ní budoucnost, černý závoj, chvilkami jenom a na krátce protkávaný jasnými pruhami.

Bylatě se v moři myšlének pohroužila až na nejhlubší dno, kdežto stanuvši, umdlená klesla pode tíží dřímoty. S hlavou na dlani skloněnou, v lehkém nočním oděvu spočívala tu, an ji náhle vyděsilo Roháčovo vzdechnutí.

Oči otevřevši, vzchopila se s náramným leknutím se sesle. Jakoby přízrak hrobový zjevila se jí postava Roháčova. Avšak jediného jen okamžiku bylo potřebí, aby leknutí to ustoupilo panenskému hněvu. Drzým hříchem viděla se jí opovážlivost rytířova.

S klopotným srdcem, s tvářemi tmavě zarděnými, s okem se jiskřícím urovnává dívka na sobě roucho a ústy jektavými táže se:

„Co zde hledáte?“

„Odlevu svým bolestem,“ odpověděl rytíř, jehožto vášeň dívčím zmatkem a hněvem ještě většího nabývala zápalu. „Za hodinu měl mě zaslepence odnésti věrný oř do širého, prázdného světa, v němžto jsem hledati chtěl pokoje. Přišel jsem, abych ještě jedním na vás pohledem posilnil duši, tu však spadlo bělmo se zraků mých, a jasně přede mnou otvírá se mi chrám vezdejšího mého poklidu a blaha. I nehnuť se s prahu jeho! Nehnu se, spanilá Ludmilo, až mě kněžka jeho vlastní rukou do něho uvede.“

„Vy jste smyslů zbaven, pane Roháči!“ zvolala dívka silněji, nežli by snad, šetříc nemocnou Markytu, kdy jindy byla učinila. „Neschopen všeliké slušnosti myslíte, že půlnoční doba nejpříhodnější jest, ucházeti se o milost vaší kněžky?“

„Jestli kdy vedl duch strážce kroky moje, vedl je touto dobou k ložnici vaší. Silný, krutý podstoupila boj láska moje s nemilostí vaší — a hle! vítězem stala jest se láska nezmožitelná! Nyní teprva cítím, že bych nadarmo usiloval vyrvati kořen své náklonnosti; v útroby nejhlubší sáhnul bych rukou samovražednou. Rozhodnouti musí se touto hodinou nad životem mým a nad smrtí.“

Horlivějším dál a dále zanícením plynula slova z úst jeho, veškerá bytost jeho byla na vysoký stupeň citlivosti povznesena. Byltě se ku konci řeči své k Ludmile o krok přiblížil; ale dívka poděšena vyhnuvši se mu, uklouznouti chtěla druhou komnatou k chůvě a družkám. Však i Roháč hnul se z místa, a obrátiv se po dívce pochytil prchající v mohutnou náruč.

„Ani nebe ani peklo,“ zvolal, „nevytrhne tebe více z objetí mého! Lásky tvé užiti jsem se přísahou zavázal, i nestanu se křivopřísežníkem. Na ústech tvých jsem s horoucím políbením spočíval, viděl jsem tebe, jak jsi se žádnému až dosaváde nezjevila oku — jinému nesmíš oddati se láskou, starší svoje právo na rty tvoje dokáži sokům svým!“

Násilně vytrhla se dívka rytíři, slova jeho smrtelným šípem ranila panenskou její důstojnost. Zbledla a rukama zastřela si tváře. Pravému se podobala obrazu žalosti. Pohnula i rytířem.

Na koleno se spustiv, prosebným začal, měkkým hlasem:

„Smiluj se, Ludmilo, smiluj se nad strastí mou! Jediný drahý cíl, po němž mimo spásu vlasti toužím, jsi ty; budiž mi zároveň odplatou boje mého pro vlast a pro víru!“

A v dívce náhle povstal pevný úmysl. Jakoby hnusné zahnati chtěla obrazy, přejela si dlaní oči a čelo, a rychle podavši Janovi ruku i křečovitě svou v jeho zaťavši, řekla s názvukem vznikající pomsty:

„Ano! budiž tobě milost slečny Sokolovské odplatou boje tvého pro víru a vlast. Vložím ruku svoji před oltářem ve tvou, ale až vítězné budou povětřím vláti praporce táborské, a nepřátelé jich poklesnou v prach!“

K vroucímu políbení sklonil Roháč ústa svoje na ruku dívčí, a za nimi zavzněla slova:

„Bůh jest mocný, jeho vůle staň se!“

Bledá Markyta stála za nimi, na prsou majíc křížem položeny ruce a zakalené oko obráceno k nebi.