Svatba na Sioně/5.

Svatba na Sioně Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 293–297. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Cestou od Hory Kutné na Sion, rozkošným totiž údolím, kdež na hlučném potoce velké hutě a několik mlýnů stálo, čtvero městských zbrojnošů kráčelo a s nimi v předu muž v černém kovkopeckém oděvu, přes nějž byl krátké jakési roucho, s uměle vyšívaným znakem horního města na prsou a zádech, oblekl. Když ale místa došli, z něhož jim bylo zrakem dostihnouti bašt Sionských, zastavili čtyři průvodčí, a jediný přední ubíral se dále přímo ke hradu.

„Do večera na vás počkáme, Dlasku!“ volal za ním jeden z městských zbrojnošů. „Bůh vás doprovázej!“

„A vůle jeho staň se a velebena budiž na věky!“ odpověděl Dlask, hlasatel Kutenský, hlasem hlubokým a čelo a prsa poznamenav znamením kříže, vážným krokem ubíral se do vrchu.

„Ale což aby se byla slavná rada v poslu svém zklamala?“ začali nyní zbrojnoši mezi sebou rozprávku. „Což aby se Dlaskovi zachtělo, u Roháče raději službu rohatého přejmouti a seděti v teplé brloze, nežli býti služebníkem pravověřící obce a strachovati se úzkého obojku?“

„Třesky plesky!“ odtušil jiný. „Vždyť pak na zlé už ani pomysliti nesmí, s dobrou-li se navrátí. A že by se mu džbánu Roháčova zachtělo? — Tuť patrno, že jsi u nás před desíti a jedenácti lety nebýval! Tenkráte jsi měl vidět Dlaska, jak husitské chase bez kahance a žebříku na dno pomáhal. Tomu se ti víra do krve zaryla, a dokud všecka z něho nevycrčí, ať se rada naše na něho spolehá.“

Dlaskovi ale bylo zatím už v dálce na Sionských hradbách rozeznati rozestavené stráže, an se tu podle cesty za hustým křovím ženská postava vztyčí a rovným krokem proti němu zamíří. Nepromluvíc, postavila se Dlaskovi zrovna do cesty. Tentýž na okamžik bystřeji na ženu pohleděv, shledal ji býti asi třicetiletou, nadobyčejně velkou, hubenou a v podivné, dlouhé, černé roucho zahalenou. Tváře, jakkoliv patrně o bývalé spanilosti mluvily, nyní byly sluncem do snědá osmahlé, beze všeho skoro masa; oči hluboko zapadlé. Na prsou, za širokým, koženým pasem, na němžto se i hrubý růženec houpal, zastrčenu měla kytku z planých růží, okolo čela, pod velikým černým šátkem vinul se věneček z chrpy. Pohled její, tváře hnutí — celá bytost obrazem byla těžkého, dlouhého utrpení, a k ustrnutí povzbuzovala, ačkoli se i Dlask tajné jakési hrůzy ubrániti nemohl.

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“ řekl nábožně Horník, když byli za několik okamžení oba dva mlče proti sobě postáli.

„Ano, pochválen buď nebeský ženich, a požehnána budiž nevěsta, ježto se v pravý čas na svatbu hotoví,“ odpověděla žena hlasem nad míru líbezným, a oči její pobožně se obracely k nebi.

„Jaká je, ženo, žádost tvoje?“

„Moje?“ odvece žena, a podivný úsměch jí po tváři přelétnul. „Doveď mne, dobrý muži, víš-li, kde nevěstino lože jest. Dám ti za to vínek zlatem kovaný. Jestliže sobě brzy neodpočinu, umoří mne to děcko až na smrt.“ Rukou při tom pevně tiskla kytku na srdce, jakoby nemluvně vinula k prsoum, a Dlask zpozorovav, s kým se mu bylo setkati, v duchu ubohou politoval, a stranou se dal podle ní ke hradu.

„Aj, neutíkej mi, družbo!“ jala se žena mluviti, stejným krokem podle Dlaska vykračujíc. „Na tebe jsem dávno — mnoho let a mnoho zim čekala; bez tebe bych se byla nikdy nedostala k oltáři; ale nad oblaky bydlí milostivý Bůh, a ten mi tebou seslal dobrého vůdce — Bůh neodvracuje uší od volání postavených v nouzi.“

A takovýmto způsobem žvatlala ubohá žena ještě mnohá slova; potom ale, nedostavší odpovědi, umlkla a tiše kráčela s Kutenským hlasatelem až k bráně Sionské.

„Řízení boží,“ mluvil sám k sobě okovů zproštěný Dlask, „že mne na poslední snad cestě života mého jedna z oněch nešťastnic provází, na jichžto pokolení jsem se provinil. Snad abych sobě těžkost viny své tím lépe na pamět uvedl!“

S hlubokým povzdechem udeřil se kajícně v prsa, a napotom hlásníkovi na vysoké baště znamení dal, že do hradu vpuštěn býti žádá.

Podivení jalo Roháče, a hněv jeho, dříve už rozjitřený, nového pokrmu nabýval, an se mu hlásníkem oznamovalo, že k němu Kutenští posla vypravili. Stálť právě uprostřed náhradí, pln zpurné, odvážlivé mysli, Sokolovskou slečnu z hradu pouštěti zakázav, an se mu zpráva o příchodu Dlaskově donesla.

„Jakže, ďáble?“ zvolal s okem zapáleným. „Ta peleš modlářská — ta hříčka králíkových rozmarů se osměluje posla vypraviti na Sion? Na mou víru! — ten smělec musí několik chřtánů míti v zásobě, jenž tak slavný na se přijal úřad. Podívám se naň!“ A po slovech těchto třikráte zahvízdnul, a deset psů sběhlo se z rozdílných oddělení hradu okolo pána. On sám vrhnul sebou po celé délce na kamenné sedadlo podle věže, nohy natáhnul u jednoho konce a hlavu o loket podepřel na druhém konci. Leže, obklopen velikánskými psy, s tváří na znamení potupy a opovržení jakž jen možno zamračenou, očekával Kutenského posla.

„Do hradu ti nebude se mnou přístupu,“ pravil před hradem, u zdvihacího mostu, bývalý lezec Dlask neznámé ženě. „Tam nestojí lože nevěstino. Mně samému nebude dlouho se tam zdržeti; tamť nepřebývají přátelé ženicha tvého.“

Leč ubohá žena neotvírajíc ústa k odpovědi, okem náramně žalostným brzo na Dlaska, brzo toužebným na hrad pohlížela.

V tom zarachotily vedle průjezdu silné řetězy, padák spustil se k nohoum příchozích, a podle hlavní brány otevřela se malá dvířka.

S potměšilým úsměchem díval se hlásník s vysoké bašty, brzo-li Horník veběhne v sítě, neboť se mu nezdálo, že by tak vzácnou zvěř z obory nejúhlavnějších nepřátel pan Roháč opět z hradu propustil.

Ale Dlask, sotva že krok po mostě učinil, musil zápasiti se ženou, ježto se podle něho derouc, krokem zárovným přeběhnouti chtěla do hradu. Buďže z útrpnosti, aby se osobě šílené mezi surovými kacíři nestalo příkoří, buďže z opatrnosti, aby v takovém spolku vážnosti jeho vyslanectví neubylo: mocnou rukou neznámou tovaryšku svoji odstrkovati začínal. Ta však mimo jemnost, jakovou až dosavad byla jevila, teď i podobnou těla sílu ukazovala. Rázem z rukou Dlaskových se vyškubnuvši, pravicí hřmotného muže do prsou strčila, že až ucouvnouti musil, a sama co ptačím letem po dvojité kládě přeběhla.

Mrzutý učinil Dlask znova krok na úzký padák; v tom ale mihnula se postava lidská podle pacholka, kterýž měl na starosti otvírati a zavírati do brány vchod, a v domnění, že pravá již osoba, posel Kutenský, vkročil do hradeb Sionských, začal opět vytahovati spuštěné klády.

Náramným trhnutím ocítil se Dlask do výšky pozdvižena, pronikavé zkřiknutí „Můj Ježíši!“ vyletělo mu z ulekaných úst, sklouzl se na úzké kládě, a padaje pochopem zachytil se řetězu, na němžto z obou stran přidělán byl most. Rukama v železo křečovitě zaťatýma u výšce visel celým tělem, pádnou tíží, v povětří nad hlubokým, skalnatým příkopem, nadarmo se snaže rychlým přešlapováním dosáhnouti pevného podstavku, nadarmo z celého hrdla křiče, aby u vytahování mostu přestali. Ale výraz ten smrtelných strachů před kvapnou, neočekávanou zkázou nadarmo se o necitelné hradby odrážel.

„Zadržte! Pro smilování věčného soudce! — Pane! tobě doporoučím duši svou! — Ustaňte! — Roháči, zadrž!“

Takto volal v strašlivém jekotu zoufající o dalším zachování života Horník, a tváře jeho bledly dechem blízké smrti, a srdce jeho vypuknouti hrozilo z mohutných žeber. Řinkavým rachotem ubíhal nad ním a krátil se mu před rukama železný řetěz — padák již již dopadnouti hrozil na hradbu — poslední, náramnou odvahou hodil sebou nešťastný Horník v blízkou branku! leč nohy jeho nespořádaným skokem neměly pevnosti zrovna se postaviti na zemi, tělo jeho se převážilo nad příkop, těžký most ohromným udeřením přilehnul — a s roztříštěnýma nohama sletěl ubohý Dlask po hlavě v hlubinu, veškeré údy po skalině si potřískav.

Temné skučení k smrti pracujícího vzneslo se několikráte z kamenitého hrobu, studeného to bydliště žab a ještěrů.