Stud (Dyk)/X

Stud Viktor Dyk
IX	X	XI

Údaje o textu
Titulek:	X
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.
Vydáno:	1900
Licence:	PD old 70

„A tážeme-li se, oč obohatil život, odpoví nám se stereotypním ironickým úsměvem: O několik smrtí!“

Pan Römpler odložil časopis… kavárna byla pustá; pouze u jeho stolu hořel ještě plyn; přišel pozdě, chýlí se ke druhé, a brzo už budou zavírat; ospalí číšníci v předsíni se povalují a zívají: ani spát není možno.

„Obohatit život, u čerta,“ opakuje si Römpler. „To musí být ctihodné. Ale jak jej obohatit?! Několik smrtí, výborně. Pointa však utíká. Snad také tím, že jeho hlava je jako vydrancovaná; někdo vyňal z hlavy mozek, a my vegetujeme… Bože, být takovým pokusným králíkem!“

Poslední dny patrně kladly přílišné požadavky na síly pana Römplera; vypadá ustarale a bídně. Snad i hýřil; ale to se neodvažujeme tvrdit jistě. Skorem je nám pana Römplera líto. Odhazuje žurnály, vezme je do rukou, nepohlédne do nich a odloží je. Pak se chytne za hlavu; jaký nápad musí silně pana Römplera kompromitovat! Napolo vstane a zase klesne na židli, jako by ani neměl sil pozvednout se. Nevyspalý, bledý — takový je jeho obličej.

Nyní cinká na sklenici: pak se ulekne sám toho zvuku, skoro ho zamrazí.

Sklepník, pomalu se nutí do vážné pózy, přišourá se z vedlejší místnosti; zastaví se mlčky u pana Römplera a pan Römpler se na něj tupě a skoro udiveně dívá. Je to, jako by se divil, co mu číšník chce. A přece víme, že cinkal, chtěl zaplatit.

Nemůže se málem pamatovat, co pil. Čaj, koňak, absint; číšník dodá jednu chartreuse; kdybychom neznali pana Römplera, mohli bychom o něm mít špatné mínění.

A potom odchází Römpler váhavým krokem toho, kdo nemá cíl; chtěli bychom se vsadit, že nemá dosud pokoj v hotelu. To je neopatrnost, je přece nyní hodně pozdě.

Pan Römpler odchází; číšníci se na něj dívají s pohledem, v němž se mísí lhostejnost s trochou opovržení.

Pan Römpler je nervózní, ano; a za ním je nepříjemná, trapná scéna; ale proč se toulá po nocích a pije alkoholy a vzrušující nápoje? To může ještě zhoršit jeho stav; bylo by snad lépe, kdyby jel přímo domů a nezdržoval se v hlavním městě; co tu má co dělat? Klid uspořádané domácnosti dělá mnoho…

Na to pan Römpler patrně nemyslí, a to je chyba. Tohle mu neprospěje.

A nyní dokonce nespěchá k nejbližšímu hotelu, aby se postaral o nocleh. Jde tmavými a pustými ulicemi… pomalu, co noha nohu mine… a dívá se do nebe.

Kdysi jsme také milovali tyto noční promenády; ale k tomu třeba mládí a zdraví; milovali jsme onu neurčitost stínů a světel, časem zhasínajících; i těkavé postavy, které bloudí nocí — ano, zde je ten největší stín —‚ jsme kdysi neměli neradi; nuže, ale pan Römpler nečiní dobře, napíná-li tím své síly. Nespat, několik nocí nespat — pan Römpler není už mladík… Mimo to akcentujeme slova „teplo domácího krbu“.

Ulice podřimují, zdá se. Klikaté střechy a záhyby ulic činí pouť tu neurčitou, Je to jako labyrint, ulice zapadlé, neznámé kouty města. Kam pan Römpler vlastně míří?! Snad to sám neví. Ó ano, my také tak chodívali bez cíle: chápeme celou tuto příhodu, ač ji nikterak neschvalujeme.

Nyní jsme vyšli z bludiště a můžeme se poněkud orientovat. Schody — pak ještě malé prostranství; mohutné budovy po stranách je zaclání; projdeme jím a vidíme, kterak se pan Römpler naklání přes zábradlí a dívá se do vln; dívá se bezvýrazně, skoro jen fyzicky se dívá; nevšímá si velikých kontur na protějším břehu. Jako by ho utěšovala ta pohyblivá hladina dole, lesknoucí se trochu jako rybí šupiny, hladké a prchavé.

Nesmíme příliš se přiblížit. Ale zdá se, že v panu Römplerovi uzrává nějaký úmysl; zdá se tomu nasvědčovat jeho bezvědomí a roztržité pohyby, oddálenost jeho ducha a těžký stín na jeho tváři.