Stud (Dyk)/XI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XI
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa. ISBN 80-7309-064-3. S. 5-40.  
Vydáno: 1900
Licence: PD old 70

Pan Römpler jde po navigaci.

Je trochu dusný večer… jako před bouří… na nebi ani hvězdy, ani měsíc; dusný a tmavý večer. Pan Römpler jde tiše po navigaci; jeho meditace tlumí jeho krok.

Co se stalo od onoho dne, kdy odcházel tou cestou?

Sešel poněkud z obvyklé své cesty, nic víc; matka ochuravěla; byla stará a dalo se to čekat. Snad umřela… patrně zatím umřela. I to bylo nutné: bytost tu je; kteréhosi okamžiku zmizí; co na tom… Pouhá věčná proměna věcí.

My ještě žijeme; nás se to netýká; že jsme ubohé duši učinili smrt těžší, to bylo naše právo, že ano ? Měli jsme své nepohodlí, a je-li někdo, kdo má trpěti bolest, nuže, proč právě my?

A přece pan Römpler sešel z obvyklé cesty; cítí to příliš dobře. Na jeho hlavu buší cosi v rytmu vytrvalém a přesném, jedna, dvě, jedna, dvě… oh, kdyby aspoň to jeho hlavu rozbilo. Učinil jsi zle, dopustil ses viny; byl jsi špatný a ten, komu jsi ublížil, byl umírající, byla to žena, které jsi byl zavázán láskou, že ano? Ta bytost snad umírá; umírá v hrůze a umírá těžce… ale ty jsi volný. Jak blaze ti je; odpočiň si nyní; jako pták jsi volný; rozepni křídla a dej se v let. Nižádná už pouta; nižádná klec, v níž bychom civěli. Na chvíli volni; co ti vadí proměnit chvíli ve věčnost?

Tak mluví ironický hlas, jemuž pan Römpler naslouchá; a konečný refrén zní vždy stejně: „Byl jsi špatný… učinil jsi zlo… A co zbude z paragrafů tvých zákonů, odejmeš-li jim podklad etiky? A jakým právem reprezentuješ ducha spravedlnosti, jehož v tobě není?!

A to otřásá panem Römplerem do základů bytosti.

A halucinacemi pan Römpler trpí: slyší těžký vzdech umírající, zde, docela blízko: matka umírá, a on to slyší. Nemluví ničeho… jen smrtelný chrapot… pak je konec… ticho… můžeme jít.

A v jeho mysli je stále vyděšený pohled jeho matky; kdyby si mohl od toho odpočinout!

Jde tiše po navigaci; bojí se snad, že někoho vzbudí?! Jsou tu nějaké přízraky, a nesmíme je rušit; jděme jen tiše, docela tiše. Jde skloněn, téměř se krčí do sebe; čeho se bojí? Že se mu postaví někdo do cesty?!

Nikdo neví o jeho příchodu. Přijel nenadále. Komu by ostatně měl podat zprávu?

Pan Römpler jde, ale nyní je unaven; trochu si odpočine.

Stranou je několik vrb; jedna má kmen nízký, skrčený; usedne si na ni. Nemůže dál: je sláb; po několika dnech únavy fyzické a duševní přijde takové vysílení.

Je ticho po navigaci.

Ale přece ne zcela.

Z dálky — dejme pozor — slyšet kroky; kroky se blíží. Ti lidé nemají naspěch, zdá se; neboť to nejsou kroky osamělé. Chvílemi se také zastavují. Ne, patrně se pouze procházejí.

Pan Römpler cosi slyší, ale neuvědomuje si to; co je mu ostatně po krocích na navigaci?

Kroky se blíží.

Dobrým zrakem bychom je mohli nyní postihnout, ačkoliv je tma.

Je to žena a muž.

Asi milenci. Chovají se tak.

Zdá se, že muž drží ženu okolo pasu; ale je tma.

A kroky se dále blíží.

Nyní přicházejí po navigaci mimo pana Römplera.

Zvuk blízkých kroků ho nyní přece vyrušil.

Vytrhl se na okamžik ze svých dum.

Pohlédne mechanicky oním směrem, odkud je zvuk slyšet.

Patrně poznal postavu, která šla blíže.

Byla to ženská postava.

Ale Römpler sebou nepohne, jen se nepatrně zachvěje. A zrak je upřen na onu ženu.

Čteme-li dobře, je v jeho očích jistá bolest, ale není v nich překvapení.

Je to bolest, kterou působí něco, co jsme čekali.

Ovšem proto nemusí být tato bolest menší.

A postavy jdou pomalu, přece však mizí. Chvílemi se zastaví, ale nicméně mizí ve tmě.

Römpler dosud tiše sedí.

On učinil zlo, a jemu se činí zlo. Je to vyrovnání; Römpler sklání hlavu. Jdeme-li dále, není to dostatečný trest. Nemiloval svou ženu. Jak mohl žádat, aby nemilovala jiného?! To je pouze pokyn. Učinil jsi zlo, a zasluhuješ trest. Zde je cesta, kterou bys mohl odpykat svou vinu. Existuje bytost, které jsi přítěží. Ta bytost miluje jiného, a ten jiný ji miluje. Nyní tu zbýváš ty, Karle Römplere. Jakým právem zůstáváš?! Ano, ty žiješ, to je faktum. Ale zda máš také právo žít? Ustup z cesty, Karle Römplere; to teprve bude pokuta. Učinil jsi smrt těžkou umírající, učiň život lehkým žijící. Vzpomeň si na pohled své matky; jdi… jdi… jdi… To, v co jsi věřil, se zhroutilo, není v tobě ducha spravedlnosti. Jdi, jdi, jdi!

To si opakuje Karel Römpler.

Bude sám obžalovaným, žalujícím a soudcem.

— Tento muž učinil zlo.

— Karle Römplere, znáte se k tomu? —

— Ano. Učinil jsem tak. —

— Odsuzuji vás, Karle Römplere…

Ano, to uznává: je vinen a přijme trest.

Nicméně před Bohem a lidmi je manželem oné bytosti, která ho nemiluje. Ta pouta nemohou býti přeťata. Ona zůstane jeho ženou, jeho titulární ženou.

On ta pouta přetne.

Voda je zde tak hluboká a svůdná.

Ani senzaci to nevzbudí.

— — Pan Römpler šel patrně v noci domů. Sklouzl z navigace, ztratil rovnováhu; a neuměl plavat. To je to celé. Tělo se najde po čase a souvislost sezná. Je známo, že pan sudí chodí často zamyšlen a nepozorně. A voda je hluboká a tichá.

Nikdo nic nevytuší.

Někdo se nalezne, kdo bude vdovu těšit. Vdovy zasluhují soustrast. Někdo se už najde.

To je vyrovnání viny, za ztížení bolesti jedné duše ulevit druhé!

Paní Römplerová…

Nebude se tak už dlouho jmenovat; doufejme; je třeba jen učinit místo.

— — — — — — — — — — — — —

Blýsklo se pojednou, ale zdálky. Ještě nebil hrom. Ale jistě přijde bouře. Vzduch je prosycen elektřinou; jistě to nebude trvat dlouho. Co může být svůdnější? Vše se stane pravděpodobnější; a kdo bude pátrat?

— Viděli jsme pana soudce na nádraží. Patrně šel v noci domů. Byla bouře. Stalo se neštěstí. To je vše. Bůh tomu chtěl. —

Römpler byl vážený člověk a úctyhodný; nebylo důvodu, proč by skončil násilnou smrtí. Jeho poměry byly celkem spořádané. Býval tichý a zádumčivý…

To není ještě vážný důvod. Ale také roztržitý býval a nepozorný, a to vysvětluje nehodu. Jeho smrt oplakává milující choť; ubohá paní!

Smrt jeho oplakává, recituje si pan Römpler na tiché navigaci; a bůhví, zabolela ho ta slova. Nicméně je opakuje; je to, jako by se sám chtěl trýznit. Uznává to vše, nicméně je mu všeho líto. Byl stvořen tvorem, který měl přejít, aniž se vryly jeho kročeje v zemi? To ho interesuje.

Prohřešil se proti povinnosti. Uznává přece povinnost?!

Všechno je správné, nemožno se odvolat —

— Nyní opětně se blýská a pomalu, tlumeně, po delší době zarachotí hrom. Bouře se patrně blíží.

Pan Römpler stojí a dívá se do vody.

To by byl tedy konec.

Skočit tam; zde je hluboko, po této straně. Voda se nad hlavou zavře; kruhy na ní zmizí. A nad krajem bude burácet bouře… jako pochod pohřební…

Nějaká náruč ho uvítá. Bude to jeho matka. Nehněvá se, ač ji chvíli málem nenáviděl?! Je její syn a viděla jeho bolest. Vykonává ortel — a ten smaže vinu.

Existuje něco po smrti?! Jak by jinak tolik lidí o tom snilo?! Jak by mělo vědomí o věčnosti? A svoji hlubokou víru?! Je věčný řád, je věčná spravedlnost, a on je pouze nástrojem té věčné spravedlnosti. Tato káže: umři, abys žil.

Proč je vlastně ten čin tedy těžký? Nechápe to. Není důvodů. Nemá, proč by žil. Či což lépe zní: má, proč by nežil.

I to opakuje a do toho zaburácí hrom, nyní už mnohem prudčeji po krátké pauze.

Ale Karel Römpler si to říká a stojí nepohnutě. Civí do vody… a tam pod vodou, hluboko vidí přízrak. Je to ubohá, umírající stařena, skoro už stín. Ta leží v řečišti. Dívá se na něho vyděšeným zrakem. Jdi, jdi, jdi!

Karel Römpler stojí; bojí se toho přízraku, ale nemůže také od něho odtrhnout oči. Jako by zkameněl; zasvitne blesk a ozařuje zsinalost jeho tváře.

Stojí; voda míjí a bouře burácí. To lidi děsí. Milenci se dotud bouře nebáli; stáli, dívali se sobě do očí, a nechť blesk šlehne a hromy burácí, naše láska existuje a nic mimo tuto lásku není. Ale nyní spustil i liják; prudký a usilovný. I milenci se vracejí. Ještě se obejmou, pak jeden stín mizí… na shledanou, duše moje!

Karel Römpler stojí nepohnutě v lijáku. Déšť mu smáčí hlavu a on to necítí.

Navigací se blíží jeho milující choť. Nepoznává ho, je odvrácen.

Ale která síla to nyní Römplera přinutila, aby se obrátil?!

Existují někdy podivné síly; cítíme je, ale neznáme jejich vznik.

Jeho milující choť se mu dívá do tváře a jejich zraky se střetnou. A v zracích milující choti je očekávání a vzdor.

Pan Römpler se dívá na její tvář, ještě zardělou polibky. Dívá se na tělo, které před chvílí objímal jiný. Dívá se a má divný dojem:

Nu, nemá sil, aby umřel, a zde existuje bytost, pro kterou by měl umřít. Formuluje svou zbabělost. Je to vlastně zbabělost? Ale on nechce umřít. Očekává ještě nějaký zázrak? Možná že nicméně něco čeká. Ale nemůže umřít, a jak se dívá do Mariiných vzdorovitých očí, slova nepromluví a cítí jenom horký a hluboký stud…