jak bylo řečeno v hlavě druhé odstavci sedmnáctém. To pak, o čem můžeme uzavírati smlouvy, a o čem nikoli, závisí na občanských zákonech. Stát lakedaimonský nařídil tudíž právem, aby oni mladíci, již by odňali nějaké věci jiným, aniž byli chyceni, odcházeli bez trestu, nebo nebylo to nic jiného než dáti zákon, že to, čeho takto nabyli, bude patřiti jim a nikomu jinému. Právem jest také ten člověk usmrcen, jehož zabíjíme ve válce neb z nutné sebeobrany. Tak i ono tělesné obcování, jež v některém státě jest manželství, v jiném bude pokládáno za cizoložství, +a obráceně+. Též ony smlouvy, které činí manželství platným u jednoho občana, nečiní ho platným u jiného třebas z téhož státu, protože ten, jemuž jest zakázáno státem, t. j. oním jedincem neb sborem, jehož jest svrchovaná moc, uzavírati nějakou smlouvu, nemá práva na nic takého, a učinil-li nějakou, jest neplatna, a tudíž není manželstvím. Ale smlouva toho, jemuž se nedostalo zákazu, byla tedy účinná, a tak i manželství. Nepřidává rovněž nějaké účinnosti nižádným nedovoleným smlouvám, jsou-li učiněny pomocí přísahy neb svátosti[1], neboť tyto nepřičiňují nic k sesílení smlouvy, jak bylo řečeno nahoře, hl. II. odst. 22. Co tedy jest krádež, co vražda, co cizoložství a vůbec co bezpráví, jest seznati z občanských zákonů, t. j. z rozkazů toho, kdo má svrchovanou moc.
17. Právě tato vrchní vláda a neomezená moc zdají se
- ↑ Pojednávati o tom, zda manželství je svátost (v kterémžto smyslu onoho slova se užívá od některých bohoslovců) čili nic, není mým úmyslem. Dím toliko, že zákonitá smlouva muže a ženy žíti pohromadě, t. j. povolení zákonem občanským, jest jistě zákonité manželství, ať je svátostí čili nic, avšak to tělesné obcování, jež stát zakázal, není manželství, ježto zákonitost smlouvy tvoří podstatu manželství. Byla zákonitá manželství na mnoha místech, jako u Židů, Řekův a Římanů, jež však bylo lze rozvésti. Ale u těch, kdo dovolují takové smlouvy jen s podmínkou, že nebudou nikdy porušeny, svazek manželský nemůže býti rozveden z důvodu, že stát přikázal nerozlučitelnost jeho, ne že manželství je svátost. Proto obřady vykonávané v chrámu při oddavkách, požehnání, či mohu-li tak říci, posvěcení muže a ženy, připadne asi toliko úřadu duchovnímu, vše ostatní, totiž kdo, kdy a za jakých smluv manželství jsou uzavírána, spadá pod zákony státní.
