Přeskočit na obsah

Stránka:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu/109

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

jest přenesena. Z toho vyrozumíváme, že každý jednotlivý občan má vlastnictví, na něž nikdo z jeho spoluobčanů nemá práva, protože jsou vázáni týmiž zákony, avšak nemá vlastnictví, na něž by neměl práva vrchní vladař (jehož rozkazy jsou zákony, jehož vůle zahrnuje vůli každého člověka a jenž od každého jednotlivce jest ustanoven za nejvyššího soudce). Ač stát dovoluje mnoho věcí svým občanům, a ač mohou tudíž mnohdy žalovati vládce, přece nenáleží ono jednání v právo občanské, nýbrž k přirozené nestrannosti. Netýká se to také toho, co právem může činiti ten, kdo má svrchovanou moc, nýbrž toho, co chtěl, aby bylo vykonáno, a jest tudíž sám soudcem, tak jako by nemohl (když byl seznal slušnost věci) vynésti nesprávného nálezu.[1]

16. Krádež, vražda, cizoložství a všechna bezpráví jsou zakázána zákony přirozenými, ale co jest zváti u občana krádeží, co vraždou, co cizoložstvím, co bezprávím, toho nelze určiti přirozeným, nýbrž občanským zákonem. Neboť ne každé odnětí věci, kterou má v držení druhý, nýbrž toliko věci člověka druhého jest krádež, ale co jest naše a co jest druhého, jest otázka práva občanského. Rovněž není každé zabití člověka vražda, nýbrž toliko to, jež občanský zákon zakazuje, a není rovněž každá soulož s ženami cizoložství, nýbrž ta toliko, již zapovídá občanský zákon. Posléze veškeré porušení slibu jest bezpráví, kde slib sám jest dovolen; kde však není práva uzavírati nějakou smlouvu, nelze také jeho přenésti, a tudíž nenastane žádné bezpráví,

  1. Kdykoli nějakému občanu přizná se jednání soudní proti vrchnosti, t. j. proti státu, otázka není při onom jednání v tom, zda stát právem může držeti věc spornou, nýbrž zda dle zákonů daných dříve chtěl ji držeti, neboť zákon jest prohlášená vůle vrchnosti. Ježto stát může vybírati peníze od občanů s dvojí oprávněností, buď jako daň, buď jako dluh; v prvním případě není žádné jednání soudní přípustno, neboť nemůže býti sporu, zda stát má právo vymáhati daně, v posledním jest přípustno, protože stát nechce vzíti nic občanům podvodně neb lstivě, nýbrž zjevně vše, co mají, je-li toho nutná potřeba. Tudíž ten, kdo odsuzuje toto místo řka, že dle tohoto učení je snadno knížatům zbaviti se svých dluhů, odsuzuje je nemístně.