Statný Beneda/5.

Statný Beneda Josef Kajetán Tyl
4.	5.	6.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 150–155. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na velikém sídelním hradě seděla ve své komnatě hraběnka Jitka u malého stolku, na němž skvostné šití leželo; u okna stála Liběna, krásná její sestřenice, okem pozorlivým probíhajíc dalekou krajinu přede hradem rozprostřenou a krásným jitrem ze sna se budící.

Brzo hleděla na řeku, jak podle paty hradu vysokého svůj mnohou parou šedivý tok zatáčí; ba zase jak se v planinu travnatou rozšiřuje, a nebo v ticho vysokých, tmavolistých olšin se schovává.

Teď se obrátila děva knížecí na blízké mladé háje a lesíky, a na temnější ve dálce doubravy a bory, a na vesnice a městská sídla, ježto nad ně temena svá vypínala; až pak zraky zůstaly na dalekých horách vězeti, nemohouce prohlednouti dále, nemohouce poznati, co se děje za nimi v milých Čechách.

I za dlouhou chvíli tam hleděla, a jenom touhou rozehřála se jí ňádra, a zúžil se jí dech, a oko modré jakoby se bylo chtělo slzou zaliti; obrátila se tedy od divadla toho a na veřejnou silnici, která k hradu vede, zraky své otočila. Uviděla na ní brzo poutníka se blížícího, a poznavši v něm cizince, promluvila v tato slova k Jitce, a přetrhla tak mlčení dosavade po komnatě trvající, řkouc:

„Oko-li mne neklame, vidím cizího poutníka cestou se ubírajícího k našemu hradu!“

„Poutník cizí k našemu hradu?“ promluvila na to Jitka, pozdvihnouc hlavy od šití, „a snad dokonce z Čech?“

„Domníváš se to také, Jitko, opravdu? A snad dokonce z Prahy přichází?“

„Dej ho zavolati, bude-li chtít dále se ubírati,“ odpověděla sestřenice hraběnka. „Doufejmež; snad tenkráte dostane se nám zprávy libomilé ze vzdálených vlastí.“

„Již již se zatáčí z veřejné cesty,“ vypravuje Liběna, pořáde z okna hledící, „teď se zastavil — dívá se na báně našich věží nebetyčných — již kráčí k bránám našim.“

A spěšně odskočivši od okna, přivinula se hraběnce k prsoum a zvolala:

„Jitko! Jitko! není-li tenkráte tušení mé prázdné a liché, tedy nás dojde zpráva potěšitelná! — O, jen jedinké slovo jisté po dlouhých tak letech, a jedinkým tím slovem zasměje se na mne novou krásou, novou vnadou veškerá příroda!“

A sotva tak domluvila, pospíšila vyjeviti vůli svou služce, v kobce vedlejší se zdržující, aby letěla totiž přes síň velikou k předhradí a tam stojícím panošům a zbrojnošům rozkázala, aby pilně na to zřetel měli, kdy se poutník mezi branou objeví, a pak ihned k hraběnce jej přivedli.

Netrvalo to dlouho, a již stál cizinec před Liběnou samotnou, neboť Jitka se byla v nějaké důležitosti na chvíli odstranila.

Byltě to muž silný, vysokorostlý, v dlouhé a široké poutnické roucho oděný, s osmahlou ode slunce tváří, která se mu ale ještě tmavěji krví zalila, a zase hned zbledla, jak do komnaty vstoupil, tak že se zdálo, jakoby trval na rozpacích, jak sobě před vznešeným panstvem počínati má. Dříve buď nikdy snad tak blízko k bohatýrstvu nepřišel, anebo byl ve spanilé Liběně z nenadání osobu známou nalezl, jíž se tu byl nenadál. Roztržitost jeho a překvapení ještě rostlo, an pozoroval, že se na něho děva šlechetná přepozorným okem dívá, takměř ani zraků s něho pustiti nemohouc; a pročež přetrhl ticho, které vždy jen ještě více na rozpaky uvádí, a jal se mluviti:

„Velela jsi, slečno ušlechtilá!“

Ale těmito slovy českými nabyla řeč Liběnina průtoku, a nenechavši ho tedy ani dokončiti přivítala jej co krajana, načež doložila:

„Rozkázala jsem panošům svým, aby tě požádali, zastavujícího se v našich branách, bys také před nás předstoupil. Vzdáleny jsme od hlučného světa, aniž však proto nám se po jeho hlasu stýská: ale není srdci dáno, aby odloučeno od vlasti, nezatoužilo po milých krajinách, kde si co děcko hrávalo! — Přicházíš z Čech?“

„O, devateré díky tobě, jitro! jež mne uvádíš pod střechu vlasteneckou!“ zvolal poutník. „Ano, slečno ušlechtilá! přicházím z krajin, jimiž Labe a Vltava své vlny ženou!“

„A snad dokonce z Prahy?“ zeptala se rychle Liběna.

„Před čtrnácti dny vyšel jsem ze slavného Libušina sídla, odhodlav se na dalekou cestu za bratrem, jejž byl podivný osud v Lipsku usadil.“

„Tedy z Prahy, milý poutníku?“ ptá se opět děva sličná, „byl jsi tam také při slavném korunování?“

„Byl, děvo milostivá! — Byloť tam obyvatelů ze všech krajů na tisíce, žádostivých pohleděti na slávu nevídanou; ale slyšeli jsme vesměs jeden hlas, a viděli jsme vespolek jeden smysl, že scházel kvítek nejspanilejší ve věnci té slávy nádherné.“

„A co mohlo chyběti při takovém dnu mezi bohatými vladyky?“ ptá se s podivením Liběna.

„Ptej se jinochů horoucích, jimžto dáno znáti velekrásu, a ptej se dívek, které znaly mezi sebou perlu nejdražší, ptej se starce a ptej se dítek, bohatec i sprosťák jedním hlasem zvolá: Neviděli jsme Liběnu!“

„Člověče! — pro veliký Bůh! kdo jsi? Tušení, uleknutí a strach okolo mne otáčí ramena svá a tiskne mě k prsům studeným!“ překvapená tak domluvivši, spěchá do vedlejší komnaty, kde se hraběnka sestřenice novorozeňátkem svým zabývala, a vyvolala ji ven.

I vystoupily nyní obě; ale ledva spatřil poutník Jitku, poznal v ní dceru Vratislavovu a choti Vipertovu.

Uleknutím zdrcen ucouvnul a zalkal hlasem silným a pronikavým:

„Náhodo! krutě ty nade mnou panující! kam mne to zavádíš? — O Liduše! Liduše! tak jsi mně dívati se nedala v dílnu svou stobarevnou! Nedívej se žhavým tím okem na mne, Jitko! Nepohlížej okem tím na mne, Liběno, jímž jsi mne v poušť dlouholetou zahnala!“

„Muži! poutníku! — kdo jsi?“ praví k němu hraběnka, bouřlivými těmito slovy, jimž nerozuměla, poděšena jsouc. „Já tě neznám!“

„Ty mne neznáš? Dcera nezná muže, po jehož životě se krutě otec shání? Manželka nezná muže, jehož manžel nenávidí? Neznáš, kněžno! neznáš — Benedu!?“

„Spravedlivé nebe!“ zkřikla Jitka, ale Liběně bylo prudké uleknutí ducha zadrhlo, a bylo jí všecku krev zastavilo, tak že jen nesrozumitelný, temný vydavši hlas, počala klesati a padati sestřenici do náručí.

Zahořela plesem i bolestí duše Benedova, a dílem aby ji odprosil, dílem aby jí pomohl, skočil k Liběně, shodiv široké svrchní roucho se sebe a nepravé vousy, jimiž si byl tvář nepodobnu učinil, a stál tu zase rek před kněžnou, ač ne více v bujarosti jinošské — nebo šest předešlých roků mu bylo hluboce ráz mužský v líce vydlabalo nic však méně proto předce co obraz muže usedlého a vnadou zdobeného takovou, na níž každá děva zalíbení nalézá.

Pootevřela Liběna oko modré, a dívá se ve tvář Benedovu, ale kyne mu rukou; i zalkal tu rek lítostí, že snad opět marnou v sobě choval naději:

„Kněžno! Liběno! nech jen jedenkráte mi ještě pohlednouti do blankytu oka svého! Jedenkráte jen daruj ještě ubohému slovo milostné, po němž šest dlouhých jar a let a zim vzdychal a se soužil. Jedenkráte jen — a pak ať přijdou a sepnou pravici mou v pouta těsná; pak ať svrhnou duši mou s trůnu všech žádostí v žalář tmavý, věčný, trapný!“

Ale nestalo se, co dalekopověstný rek očekával. Touha a naděje Liběnina se vzňala v sladkou jistotu, a pročež utěšeným, tichým vzhledem upokojila dávno očekávaného, a upokojila jej i hraběnka, kterážto zároveň cítila s milenou sestřenicí.

V milostném, čarolibém toku uplynula jim první okamžení; neboť délka času uprchlého a doba přítomná nedala na všelijaké změny a okolnosti pečlivý zřetel míti, ale toliko citem sbor tento malý řídila.

A byla rozkoš v duši Benedově s nadějí na blahost budoucí, ačkoliv se mu ještě v cestu stavěla trpká povinnost: navrátit se totiž do Čech, ve vlasti vyniknouti milostí královskou a novým slavným činem mezi bohatýry, a shoditi tak se sebe plášť dobrodružství, v nějž se byl zahalil.

Jitka mu ale slibovala, že Vipert — který se právě v Budišíně zdržoval, a s kterýmžto prý častěji se byli v hovoru rozmanitém o něm zmínili — důstojností svou toho u královského tchána dobude, že i v statky i v hodnosti veleznámých předků zase bude uveden.

Díkem hnutý Beneda milostivou ruku Jitčinu k ústům tisknul: tu se nenadále dvéře otevřely a do komnaty vstoupil — Vipert. Zarazil se hrabě na okamžení, spatřiv cizince, jehož podoba mu byla dávno z mysli zmizela; ale Beneda spěšně se vzchopiv, postavil se mužně před někdejšího soka.

Jitka — přivítavši manžela, jenž tak neočekávaně přikvapil, jménem ho ohlásila.

Blesky sršely ze zraků Vipertových při slovech: „Toť rek Beneda!“ ale hned jako by se byl zpamatoval, pohlédl naň a na Jitku a na Liběnu a kolem úst a očí rozlil se mu vlídný úsměv a přátelskými slovy pozdravil hrdinu drahně nevídaného.

Pověděli mu pak a opakovali, co mu třeba věděti bylo z událostí a příhod, které by jej pohnuly, prosebným se za Benedu slovem k Vratislavovi obrátiti. Znalť ale Vipert lépe, nežli ženy a než Beneda, mysl a vůli královu o této věci, a věděl, že by těžko bylo s ním se porovnati. Nechtěje ale přímluvy své příteli Liběninu odepříti, aniž však sám sebe v Čechách do podezření nějakého uvésti, a nebo si docela Vratislava rozhněvati, domlouval Benedovi slovy hladkými, aby se zatím do Míšně k biskupovi Bennovi obrátil a tam čekal, až ho on nebo Vratislav zavolá.

Že nebylo možno okolnostem a potřebě jinak vyhověti, spokojili se slibem takovýmto všickni, jimž na šťastném skončení Benedovy nesnáze záleželo, a po několika dnech viděli jej, an rozloučiv se s nimi a opustiv hrad, k Míšni pospíchá.