Statný Beneda/4.

Statný Beneda Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 137–149. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na cestě, kterou se jede z Kladska do Hnězdna, stála leta 1086 krčma, nazvána „u dobrého hospodina“. Byltě to za oněch časů v těchto krajinách ovšem neobyčejný úkaz a pohodlí, a protož jistě málo který pocestný opomenul navštíviti „dobrého hospodina“.

Přihodilo se tedy, že na den sv. Jana Křtitele leta nadřečeného sedm jezdců u nízkých dveří oné krčmy zastavilo. Šest jich bylo stejně oblečeno, a sice nohy širokými nohavicemi, které pod koleny do vysokých bot se tratily, ostatní tělo přiodíval krátký kabát s volnými rukávy; boky pak měli opásané koženým pasem; na pasu visel těžký meč, a hlavu černovlasou jim kryla nízká čepice chlupatá, vší jiné okrasy prázdná. Sedmý ale jezdec měl na sobě oděv z lepšího sukna: kabát jeho byl ještě kratší, ale s větší pilností vytvořený, a velmi dobře přiléhal; přes kabát mu visel pás barevný, a jeho čepice byla spůsobile přistřihnuta a dvěma pery ozdobena. Ale jak se již tento jezdec šatem od ostatních dělil, tak bylo též znáti, že se stavem od nich liší; neboť se zdálo, že druzí ochotně na jeho slova pozor měli, když zastavivše mezi sebou hovořili a se radili, mělo-li by se dále jeti či zůstati.

I umínili „u dobrého hospodina“ sobě oddechnouti, a pročež koně opatřivše, brali se do velké, ale nízké a špinavé světnice, kde je hospodský, muž již letitý ale ještě sukovitý, přivítal, a postaviv jim na stůl, hrubě otesaný, velkou nádobu medoviny, ptal se, odkud a kam by jeli?

Bylo to oddělení českých poslů od krále Vratislava k svatu Boleslavu, králi polskému, kteréžto dříve Kladsko opustivši, nežli pán a vlastní vyslanec, také dříve k „dobrému hospodinu“ dojelo a pod jeho střechou ostatní družinu očekávat si umínilo.

I domluvili se brzo vespolek, že hospodský, také Čech, dnes krajany obsluhuje, a pročež buď že čím déle u medoviny seděli, tím více se jim jazyky rozvazovaly, buď že hospodský vypraviv sám podivný svůj osud, který jej byl z vlasti vyhostil, pilně se také ostatních vyptával — i povídalo se, a čím déle se mluvilo, tím více bylo k povídání.

Nejvíce a nejčastěji ale vedl řeč zkušený Zvěstil, onen totiž, jehož jsme zprvu hned mezi ostatními jinak viděli ozdobeného. Od něho se dověděl hospodský ponejprv a s ním i ostatních šest zbrojnošů po druhé i po třetí příběhy v pěti předešlých letech po celé Evropě zběhlé, a sice: jak leta 1081 na jaře kníže Vratislav tři sta Čechů s Břetislavem a pod správou Vipertovou poslal do Italie císaři na pomoc — jak se plukové čeští udatně tam chovali — jak nejprvnější dobyli zdí Římských a praporec český na hradby vystavili — jak se jich ale také leta 1084 z tří set jenom devět, a ze šedesáti Vipertových zbrojnošů toliko pět navrátilo — jak on sám, totiž Zvěstil, také mezi oněmi devíti byl, a jak se za věrnou a dlouhou službu, a že z mládí ve školách býval, nyní pisákem stal.

I poslouchalo jej všecko, aniž si byl kdo, že nový host do světnice přibyl, povšimnul, mimo hospodského, který dle dávného zvyku častěji se byl po dveřích ohlížel a také hosta přivítal. Předloživ mu pak, co si přál a čeho bylo dostati, zase na své staré místo se uchýlil, aby ve spolku krajanů svých a z úst Zvěstilových ještě mnohé noviny se dověděl.

Bylť právě Zvěstil v nejlepším vypravování, jak vůdce Vipert, navrátiv se do Čech, pojal spanilotvárnou Jitku za manželku — jaké při tom radovánky — jak posléz Vipert — —

„Aj, ty moudrý Zvěstile!“ vskočil mu hospodský do řeči, „zadrž drobet, a pověz také, kdo byl onen Vipert? Dokud já jsem po velké Praze kráčíval, o Vipertu nic jsem neslýchal.“

„To ti rád věřím,“ poučoval ho Zvěstil, jícen zaschlý medovinou čerstvou propláknuv, „jak povídám — to ti rád věřím! Nemělať ta liška ještě za tvých časů mezi vrchy českými své doupě. Avšak hni ty sebou, Vávro mrzutý! povídej ty nám, tyť jsi byl nerozdílná pravice jeho dobrého přítele!“

I strhl se smích mezi ostatními, a jeden i druhý nutil Vávru, aby povídal.

„Jděte na kůl s tím svým povídáním,“ odbýval je Vávra; „víte to tak dobře jako já.“

„Ach, co víme,“ dotíral naň zase Zvěstil; „řekl jsem, že nic nevíme! a protož ty, co víš, jen ještě přežvykuj!“

„Hospodář náš, tvůj krajan, to také neví!“ doráželi na něho ostatní a neustali, až začal vypravovat, co hned o příjezdu Vipertově na zapřenou, co o sedání věděl — zkrátka, co jsem v předešlých listech vyobrazil.

„Nu, a když ho tak můj rytíř s oře srazil,“ — těmito slovy skončil povídačku svou — „tu víte, jak se kníže rozhněval, a jak se, že se mu za Benedou nespustili, rozlítil, až i vyřkl kletbu naň a jeho statky pobral. I pomyslím tu sám u sebe: ten se ti jistě nenavrátí — a tedy pro tebe tu také žádná práce! — a myslím tak, a odevzdav se do vůle boží, otáčel jsem se po jiné službě.“

„Řekni pak mi, Vávro poběhlíku! po kolikráte jsi se to po službě otáčel?“ odtušil na to Zvěstil, uštěpačně na známou nestálost Vávrovu narážeje, a veselý posměch celého sboru provázel jeho otázku.

Ale jak by usekl, umlkli všickni nenadálým na stůl udeřením zaraženi jsouce, a spěšně na židlicích se obrátivše, koukali do druhého kouta, odkud rána byla přišla.

Seděl tam příchozí, jehož zprvu jezdci ani nebyli zpozorovali, který ale nyní číši, vyprázdniv ji silným douškem, tak prudce na stůl postavil, že se až přetrhla nit veškerého smíchu, a pročež i také všickni na kazitele obecné rozkoše pilněji pohlíželi.

Byltě to muž nejméně osmatřicet let starý, anebo byla starost a utrpení tak hluboce a znale jeho tvář zoraly. Z černých očí plál mu jiskrný oheň a pral tak prudce do oněch, kteří zvědavě naň pohlíželi, že jakousi nevýslovnou uctivostí opoutáni, nevěděli, co mají začíti, když podle odění ještě poznali, že před nimi sedí muž krve šlechtické a řádu rytířského, ač byl přijel bez panošů.

I počal mezi zbrojnoši a pisákem šepot a hovor, i divné hádání, kdo by to asi byl, až tu nenadále mrzutý Vávra všecko na světlo vyvedl; neboť byla mu tvářnost za stolem sedícího velmi do očí padla, a hnulo se vše v jeho paměti a nutilo se, dobu onu nazpět přivésti, v které ji byl viděl.

Zablesklo se mu v hlavě, a při blesku tom poznal v cizinci, v hostu — svého bývalého pána, a poznav jej, vyskočil s lavice, až vedle sedící s sebou strhl, a skokem jediným postavil se před hosta, radostně řka k němu:

„Ať to Třas! nejsi-li to ty, rytíři a pane můj! — Neznáš ty již více svého sluhu, Vávru věrného?“

„V jaká slova to tvá otvírají se ústa, pomatený pacholku!“ zamračil se naň rytíř příchozí hlasem plným a zvučným; ale sotva ze rtů poslední vyletěl zvuk, již Vávra s utěšenou jistotou odpovídá a na bratry zbrojnoše volá:

„Ha, to hlas tvůj, pane! tak jsi na mne zahřměl, když jsem s koně spadl, jeda s tebou ponejprv z Boleslavi na hrad otcovský. Tys to, a pročež buď s Bohem, službo Alexova, s Bohem, bratři! tu můj pán, tu vizte reka Benedu!“

„Benedu? — to Beneda?“ vyjelo všem uleknutím a podivením z úst.

I počali se všickni mžikem v slušné uctivosti před hrdinou dalekopověstným klaněti, a hnuli se blíže, aby ho slušně pozdravili; ale v tom se otevrou dvéře, a do světnice vstoupí — Alexius a ostatní jeho družina.

Byl to muž v bitvách skoro sestaralý, ač tělo a na něm údy ještě silou a bujarostí hrály; z očí zíral požíravý oheň, který tím odpornější byl, protože pod zrzavým obočím zanícen ležel; takové též vlasy ježily se mu na hlavě, a takové též vousy zatáčely se do dvou půlkol pod orličím nosem. Do Čech a do Prahy přišel se svým bývalým pánem, hrabětem Vipertem, kterýžto jej, navrátiv se s pozůstatky svých a českých pluků z Italie, a zasnoubiv se s Jitkou, Vratislavu odporučil. Načež vůdcem českého vojska učiněn, leta 1086, když Vratislav posléz za krále korunovaný vypraviti chtěl do Polska posly, vyslanství na se vzal, a tak se přihodilo, že se na cestě do Hnězdna v té samé krčmě zastavil, do níž Beneda byl vstoupil, an po smrti královny Polské, v jejíž službu se byl po odjezdu z vlasti oddal, z Hnězdna se vypravil a po dobrodružství jezdil.

Ledva však Alexius do světnice vkročil a zbrojnoše své v takovém pohybování uzřel, ptal se, co by se zde dělo, hlasem, na němž lehce bylo poznati, že ho matka zpěvem českým nekonejšívala.

I poví se mu to; ale Beneda, domnívaje se, že vůdce český Čecha uctivě a dle zásluh uvítá, s nemalým podivením a uražením vidí, an zlostným okem naň pohlíží, a strhna potměšilý smích, zbrojnošům po provazích se ohlídnouti káže, a rozkázav to divícím se pacholkům, k Benedovi těmito slovy se obrátí:

„Sám jsi nám v pasť veběhl, skvrno bohatýrů, zrado velebnosti královské! Hlediž, jak se nyní vyvineš!“

„Ha! cizí modly pacholku!“ rozpálil se Beneda — „ty dno sboru hnusného! nepravosti cizokrajné nádobo! tuto vezmiž, tím se vyvinu!“ — a bleskem vytasiv meč, silou náramnou po Alšovi — jakž mu v Čechách říkali — se žene; odskočil a vyhnul se však tento ráně, a obnaživ svůj meč, káže zbrojnošům na Benedu dotírati.

Blýskaly se ovšemť mžiknutím meče v každé pěsti, ale pěsti dosaváde na rozpacích trvaly, kam by se k seči obrátiti měly; než však nejposlušnější svého pána mezi družinou nyní se na reka sesypali, kterýžto k odporu na nepohodlném stoje místě, ač těžké rány do nepřátel zasílal, přece, množstvím jsa obklopen, poddati se musel.

A stál tu nyní hrdina dalekopověstný, ruce nazad maje spoutané, jako sloup; takovým nakládáním, takovouto příhodou násilně se v něm pavučina ctižádosti přetrhla, a mimo ni neměl jiné žádosti, neznal jiné blaženosti. Volně nechal sebou nakládati, když se s ním tři zbrojnošové, na kůň ho posadivše, nazpět do Kladska pustili; co zatím Alexius bodem, jímž mu Beneda byl levé rameno rozryl, zemdlený, „u dobrého hospodina“ s ostatními oděnci hodlal počkati, až by se druzí navrátili.

Kladsko leželo jen několik hodin od krčmy vzdáleno, a proto se zdála zbrojnošům, kteří Benedu mezi sebou vedouce, k městu pospíchali, cesta velmi dlouhá býti, když se slunce za vrchole okolních lesů potápělo a krásné zlato po jasném nebes oblouku rozlévalo. Když pak ale již i tento záblesk zmizel, a kolem nich se roviny v šedé večerní roucho začínaly oblékati, za nimi pak na modránkách vyskakovat hvězdy, a když ještě žádných dosaváde věží, žádných stavení před sebou neviděli: tu se lehce na tom usnesli, že z pravé cesty zbloudili; a vidouce posud znalou dráhu, kteráž se ve vysoké trávě tratí, v lese, ku kterémuž právě přijížděli, přenocovat si umínili. Pohnavše tedy koní ač unavených, brzo se octli ve veliké doubravě. Na začátku hradily ji vysoké, černé, k tichým nebesům strmící skaliny, tak podivně utvořené, že se rozmanitě dělily jako v ulice a sklepení, působíce mezi tím i větší místa a jeskyně. Na jejich věkostaré stěny rozkládaly staré duby své velké větve, a to všecko působilo ovšem krásný pohled, ale rozlévalo také jakousi tajnou úzkost v okolí. Zde si tedy umínili zbrojnošové, popustivše koním uzdy, aby se mohli volně v bujné trávě pásti, přečkati vládu staré noci; a položivše Benedu mezi sebe, roztáhli se po chladné zemi, po dvou vezdy oddavše se spaní, mezi čímž bylo třetímu míti hlídku.

Jak ale odpočíval náš rek dalekopověstný?

Může-li plavec moudrý, když na pustém moři okolo něho všickni živlové v hrozné bitvě se vztekají, odpočívati?

Benedovi zuřila v prsou a v celé duši bouře vzteklá! Nemohl pochopiti jistotu hanebnými pouty jej tížící; všemožně chtěl sám sobě dokázati a se přesvědčiti, že to vše jen přízrak a šalebné jen mámení; v jeho duši hořel bolu, zlosti a msty plamen, který vyvaliv se z úzkých ňader, by byl celý svět uvedl v zkázu. Dlouho na něho nešlo spaní, až posléz, potýkáním, jízdou a vnitřní bouří přemožen, klesnul do tmavého objetí spánku.

O čem byla duše před krátkou dobou pracovala a s čím se až do unavení zabývala: to vyváděla i ve snu dále, tím se pachtila i ve spaní. Vznášeli se kolem Benedy snové v rozličných postavách a hnusnou tváří se naň šklebíce; zdálo se mu, že jeda ve vzdálené vlasti povědomou dráhou k slavnému Vyšehradu, nenadále spatřil, an několik jezdců, starou babu mezi sebou vedoucích, touž cestou před ním se ubírá. Křičela ulekaná žena, o pomoc volajíc a hrozně se při tom pitvoříc, až ji Beneda, přihnav se k tomu a jezdce jako hejno ovcí rozplašiv, vysvobodil.

Tu zatočila se žena plesem, a jiskřícím okem na svého osvoboditele pohlednuvši, počala se smíchem, při němž jí bylo viděti bezzubé dásně, takto mluviti:

„Devatero ti to zaplať božstvo, statný synu! — avšak stará Liduše se také postará a svým sluhům přikáže, aby tě chovali a hlídali. O! stará Liduše,“ zachechtala se žena dále, „má také práva, také vládne, a také dává rozkazy! a hned se voda s ohněm snoubí, oblaka jdou po zemi, a tíže plyne v povětří, a mezi tím moji milánkové vedou skočnou a provádějí hudbu, až se plesem skaliny potem krvavým potí. Věř, holenku!“ lichotí se dále k Benedovi, který se hrůzou na to dívá, an žena scvrklá najednou se zdvihá, a boky se jí plní, a oči zprudka plápolají. „Věř, holečku! že ti stará Liduše může také odplatiti, co jsi pro ni učinil, že se může také odměniti tomu, kdo ji osvobodil.“

„Na omylu vězíš, babo slabá! na omylu nejhrubším, pakli myslíš, že zde na odměnu čekám. Žádost po cti toliko mi sílu dala, že jsem vrahy tvé rozplašil!“ odtuší jí na to Beneda.

„Tak! — Tedy jenom žádost po cti?“ zašklebila se baba vráskovitá. „Hehehe! můj pacholíčku! dám já ti cti, dám já ti jí měrou vrchovatou; dám ti také její požitky a její ovoce. Tuto ruku na to máš, holoubku můj! že ti slovo splním.“

A tak domluvíc, mžikem zrůstá a béře na se obrovskou podobu, černé vlasy honí se větrem, ze zraků vylétají blesky, a uchopí se ruky Benedovy a tiskne ji, až mu bolestí krutou všecky žíly byly proniknuty, a drží ji pevně, až se rek hrůzou třese a sebou trhá, při čemž unaven a upocen se probudí.

Vyraziv se z těžkého sna, shledal Beneda, že mu nejsou ruce více na zad uvázány; čile se tedy vzchopil a pln podivení se ohlížel, až při měsíčku, jenž zažloutlé z mráčků šedých po okolí světlo rozléval, před sebou státi uviděl v tmavý šat až po kotníky zakuklenou — Liduši, an se o hůl dlouhou, černou podepírala a s nataženým krkem na něho se dívala.

Nenadále a tak hrozně překvapen, nemohl ani slova ze sebe vydati; ale za to spustila Liduše:

„Snilo se ti libě, holoubku? — uvedla jsem ti známosti naší počátek zase v pamět! aspoň tak jej vyobrazivši, jak v pravdě byl, aniž jsi to zřetelně viděl!“

„Ha, ty pekel nejčernější výplivku!“ rozvzteklil se Beneda, „to jsou tvého slibu následky?“

Ale Liduše mu s potměšile kárající tváří přejala řeč, řkouc:

„Pomalu! pomalu! — ať nezbudíš svých pěstounů, které jsem ledva ukonejšila! — Co pak ti schází, miláčku? Nedržela jsem ti slovo? — Na jaře mládí svého jsi se se mnou seznámil, osvobodiv mne nehody, která na mne již padala, a padajíc mne rozdrtit hrozila, neboť to bylo v takovou dobu, v kterou i nám jesti větší se podrobiti moci, u kteréž i velevláda Lidušina se končí; avšak za to jsi mou prací co jinoch bujarý mezi hrdinami vynikal, za to lepých děvčat útlinká ňádra se po tobě rozplamenila, za to jsi se bohatýrů a knížat stal miláčkem. Kam jsi medle touhu ještě napínal? Napínáš a napínáš, až praskne žilka po žilce, nitka po nitce, až se kaz do duše dostane a do života. Proč jsi opouštěl Prahu? proč jsi opustil militku?“

„Ha, ty schránko strašných klamů! míníš ty mne pamětí svou usmrtit?“ zvolal Beneda.

„I holoubku!“ posmívá se mu dále Liduše, „což pak myslíš, že to vášně tvé chyba nejmenší? — Víš-li pak, jak jsi přišel dnes do mého okolí? — Jenom žádost — nebo znám tě, synu, dobře — aby v cizích krajinách s podivením na tebe hleděli, k tomu tě přivedla, že jsi Polanům vyzradil, co jsi o vládě české, co jsi o zámyslu knížete, co jsi o stavu a okolnostech vzdálené vlasti věděl. Ale doneslať to rychloletá Závist s Klevetami na hubených plecech k uchu Vratislavovu, a za to kníže neustal mstou tě pronásledovati.“

Bouřlivě chtěl se tu Beneda ozvati, ale žena rozhovořená, holí nad hlavou zatočivši, žhavým okem na něho pohlédla a zlostně ho zakřikla:

„Za zuby drž jazyk, děcko! když tvá matka mluví!“

Však i hned zase zmizel ostrohranný tento zvuk, a s úšklebnou přívětivostí vyjasnivši tvář a v mírnost úlisnou proměnivši nelíbezný hlas, mluvila takto dále:

„Nepřipomínajíc jiného, čím jsi se proti vlastnímu dobrému prohřešil, jedno jenom ještě podotknu, ačkoliv bys sám snad nehodu svou v tom nehledal. — Řekni pak mi, holoubku, co se v tobě ozývalo, an jsi tak neprozřetelně u „dobrého hospodina“ sobě počínal, a co se v tobě rozkládalo, když bývalý tvůj zbrojnoš k tobě přikročiv, za reka dalekopověstného tě vyhlásil?“

„A čeho tím hodláš dosíci? ty střepe nešlechetné nádoby!“ rozsápal se Beneda, „že mi stojícímu mezi nepřátely předstíráš, v čem jsem pochybil? Pryč se kliď, ty mezi ďábly ohyzdo! s tebou mi není co rokovati!!“

I pohlédla Liduše na Benedu okem, z něhož hrůza v duši mu sršela, a chvíli pomlčevši, počala, na každé slovo váhu a ráz vkládajíc:

„Tobě není se mnou rokovati? — Aj, ty hlavo moudrá, hlavo věhlasná! a kdo pak by ti v celé šíré přírodě byl pověděl, že jsi božstva daru nejskvostnějšího, mnohotvárného rozumu, co žiješ a co jsi myslil a co jsi mluvil a co jsi jednal, nepoužil? kdo ti, v sobě jedině samovládu hledajícímu vysvětlí, že jsi větší moci podroben? — Jako matka o tebe pečujíc, chtěla jsem tě korunou své velemoci ozdobiti, a teď mám se pryč kliditi?“

A pekelným úsměchem rozšklebivši ústa, mluvila, jakoby každé slovo se hluboce v duši Benedovi zarýti mělo:

„Ale stará Liduše nemívá zvyk z nevděku si co dělati, neboť co jednou začala, to i k cíli dovede.“

S tajnou výhrůžkou takto skončivši, velela Benedovi, aby za ní kráčel, sama k odchodu se již obrátivši; ale Beneda zůstal státi zamračen.

Domlouvá mu stařena řkouc:

„Což ti život již žádnou není útěchou?“

„Co mne může k životu poutati, když mi hanbou co věčnou průvodkyní jest poskvrněn?“

„Ani když tě zase na stupeň cti a důstojnosti povýším?“

„Kam ti lze mne povýšiti, aby pověst se mnou nekráčela?“

„Přiodím ji rouchem nejskvělejším!“

„A čím hodláš očistiti oděv její černočerný? čím umýti jí tvář zakalenou? — Novou lstí a novým podvodem?!“

„Čeká na tebe blahost a jemná rozkoš; po tobě i láska i přátelství touží.“

„Není ve mně zvuku, hlásícího se po rozkoších!“ hlasem temným, nedůvěrným odpověděl Beneda.

„Znal jsi Liběnu —?“

„Ha, ty jedu plná úkladnice! co mi novou ranou dráždíš jizvu, kterou jsem po šest let marně hojil?“ rozhorlil se znova Beneda. „Nemluv mi nic o Liběně!“

„Aj, synu! nebudiž tak nevděčným. Militka tě má dosavade v mysli!“

„O, pekelná svůdnice! mluv, pro moc ďábelskou, mluv, co víš o kněžně?“

„Pojď se mnou, a pak ti to vyjevím!“

Tak dokončujíc, obrátila se a chvátala dále do hustého, černého lesa.

„Ustaň!“ zvolal za ní Beneda, pospíchaje stromovím a křovinami, mezi nimiž se mu Liduše, již zacházejíc míhala; „ustaň! pro strachy, jichž jsi zakusila v hodině našeho seznámení, pro sliby, kteréž jsi mi tenkráte učinila, i pro peklo, jež jsi ve mně rozžala — ustaň! Tenkráte jsem ještě tvého hlasu poslušen!“

Dohonil ji, an se právě zastavila; ale než mohl dále k ní promluviti, již se ho ptala, zdali, jak slušno, své tři průvodce byl na věčnou pouť poslal do krajin tmavých a neznámých; ale na slova Benedova, že ve spaní trvají dobrém, aby zejtra mohli rozhlásiti, že Beneda se na nepříteli nemohutném nemstí — jen se ušklíbla, a přikázala, aby více ni slova nemluvil, a tak sněmy duchů půlnočních nerušil. Sama kráčela vysokou travou napřed, a tmavý dlouhý šat se dalece za ní vlekl, a před ní, kam černou hůl položila, skláněly se rostliny, pohodlnější jako cestu činíce. Podle ní kráčel Beneda, tím, co mu byla vypravovala, pomatený, a nač mu byla z minulých let zpomněla, rozplameněný, sotva pozoruje, že se najednou zastavili u jeskyně hluboce sklenuté, v které čirá tma se točila. I probírá se rek z myšlének a probrav se, vidí Liduši, an podivně kol sebe v povětří holí hází, a prudce se svíjí a sebou vrtí a skučí a zpívá:

„Vzhůru, tíže!
vzhůru leť!
dolů, živle!
dolů teď.
Čerstvě mé volání
plňte, sluhové!
zlosti mé se bojte,
pekla duchové!“

A pod nimi se počala země půlnočním tichem obestřená třásti, a každý kámen a každý strom počal se hýbati a praskati, a vůkolní skaliny se otvíraly.

Silněji zatočila se Liduše, a kol sebe plášť do povětří roztáhnouc, hlasem pronikajícím zvolala:

„Za mne, větře!
za mne spěš,
hraj a služ a
kol mne běž!“

A hrůza hromobitná obklopila krajinu ode všech stran: řvaly, jako kdy stádo rozdrážděných lvů aneb hladových tygrů řve, vichr a bouře; tisíckráte po skalinách a starých dubech se obrážejíce, tisíckráte množily hrůzu.

Stálť tu ulekaný rek a soudil, že naň každou chvíli celý obor světa spadne a jej rozdrtí; ale Liduši nebylo ještě ustati, plamennýma očima, hlavu daleko vypnouc a kolem a křížem nad ní holí šermujíc a tíží jako až klesajíc, nahlížela do jeskyně, v nížto jako vlny a páry mořské počalo se to zmítati.

Najednou se opět vzchopila a hlasem hrozným do dalekých lesů zakřikla:

„Před mne, ohni!
před mne plyň;
vzhůru, dolů
teď se vlň!“

A jako kdy Etna obtěžkaná nenadále pukne a ohnivý tok ze sebe vychrluje, tak se bleskem zalilo a zasypalo okolí; ohněm plála skalina, a v plápolu se třásla země, a v plamenu řvala bouře. Z jeskyně vyletovala rudá ramena daleko se vztahující, paní svou a reka dalekopověstného jako vítajíce, ba i pohltiti hrozíce, ale vládkyně jich vítězným káže dále zpěvem:

„Dosti, tíže!
dosti, větře;
dosti, ohni!
v skrýše spějte,
v skrýše věčné!
Mokro, mokro!
přijď mi teď,
kvap mi k dílu,
veď a řeď!“

Rázem hrůza umlkla; blesky zhasly, hromové zašli, a příjemné ticho opanovalo krajinu, a libostný zásvit se kolem rozlil, klidný jako paprslek měsíce, ale i skvoucí se jako o poledni slunce. Libý větérek proháněl se větvím a od skaliny ke skalině roznášel líbeznou vůni a šustil listím, a šustot ten zněl jako hlas dalekých harf. I zmizela z jeskyně čirá tma, prchající jako slabý mráček před světlem ranním, a míhaly se tam jako podivná směsice slabounké páry, a skládaly se, a vystupovaly, a dělily se, až tam jasno vysvitlo. Ale zalekl se Beneda, a třese se a bledne, a mžikem hoří, a ňadra se mu zdvihají, jakoby každé žebro prasknouti mělo, an vidí, že v růžové záři, vznášejíc se na perutích zefyrových spanilá děva se tam zjevuje, jako z nadvětrných luhů a nebo z rajských krajin nejjařejší obyvatel, a že hlavu zlatě zkadeřenou zdvihá, a oko nebeské otvírá, a otáčí se a hledá po dálce daleké a nalezne a pozná jeho. — Ples vysvitnul jí na tváři, radostí se jí oko zajiskřilo, ňádra slastí vysoko se vydmula, a již páže labuťové v krásném oblouku zdvihá a po rekovi napíná, celým tělem, celou duší k němu se kloníc: i zaplesá tu Beneda, a rozpřáhne ramena a zvolá z hloubky své duše: „Milenko! — Liběno má!“ — a skokem chtěl k ní: než ale v tom dotkla se ho Liduše holí svou čarodějnou, a ramena mu sklesla, oči se mu zatahují, kolena se pod ním chvějí, hlava se mu tíží, a celý klesá a padá do trávy vysoké, slyše jenom ještě devaterý ohlas smíchu baby kouzelnice.