Statný Beneda/2.

Statný Beneda Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 129–135. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přešel den, a po krajinách se rozvalovala černá noc.

V Boleslavi, na hradě starožitném, druhdy od bratrovraha Boleslava nákladně vystaveném, jejž ale nyní biskup Jaromír v držení měl, seděl v tmavé síni miláček jeho, dalekopověstný Beneda. Byla bouře v prsou jeho, kterážto jej vyhnala ze sedadla k skoku silnému a honila kročejem spěšným po dlouhé síni. Najednou se ale rek zastavil a hlavou potřásal, a zvolal, že se ohlas smutně po stěnách ozýval:

„Sasík, Sasík tedy vítěz! — a já — já pod ním v prachu hanebném!“

A ohnivě sprásknul ruce, ale ramena mu mrtvě sklesla, a hlasem mírnějším žaluje dále:

„O té blahosti! té sladké naděje! — Anděli můj, Liběno nejspanilejší! zvítěziti ve tvém jménu jesti zvítěziti třikráte; ale oddati se do milosti tvé divotvorné a padnouti — padnouti Sasíkem?! — o těch muk, té bolesti nezná ani nejčernější peklo!“ Zachvěla se pod ním kolena, a překonán sklesl na širokou lavici, hlavu sklonil na studený krunýř a zabral se do hlubokých myšlének. Zloba se mstou je osnovaly, a úžeji a úžeji obkličujíce tkaninou svou hrdinu zasmušilého, plodily a vyváděly před ním hnusné a strašlivé obrazy. V tom přišel vchodem, po goticku klenutým, panoš, nesa lampu tříknotovou, a postaviv ji na stůl dubový, podivně vykládaný, a pozorným okem přeměřiv pána svého, ubíral se opět ke dveřím.

„Zůstaň!“ zastavil ho velitel, probíraje se z hlubokého zamyšlení, avšak okem jiskřícím stále před sebe hledě, jakoby již již nacházel průchod, jímž by se cit jeho rozbouřený zhoubným proudem na Sasíka vyvalil.

„Zůstaň! — a vypravuj mi ještě jednou!“ doložil s kyselostí hroznou, aby jako mocí v něm se poznovu všecko k strašlivému boji pobouřilo.

I počal panoš takto:

„Po celém sboru rozlítila se nevůle, jak jsi odjel, pane! Mezi bohatýry bojovnými povstal šumný hovor, na pavlánech hlučné šveholení, a sudí tuším byli na rozpacích, co se o tom boji má držeti. Než však cizinec sám jim z toho pomohl; neboť vyšvihnuv se zase na kůň, pokynul celému shromáždění. Pak zdvihnul hledí a sejmul přílbu s upocené hlavy. Aj! jak tu utichl sbor a užasl! Byloť ale, věru! pěkné a divné to na cizince, a co se potom dělo, podívání. Boj mu byl líce krásným ohněm zbarvil; oko modré jako polní chrpa radostně se po nás otáčelo, po šiji se mu roztáhly kadeře cizokrajné barvy, a barevnější vousky mu dobře slušely k pyšnému nosu. Ale sotva že jsem se naň mohl podívati, a již, pomysli si, pane! již se s naším Vratislavem vítali jako staří známí. Ale ať to Třas! — začali si jazykem tím záhorním, tou skučivou mluvou našich sousedů, a já rozmrzev se, obrátil svou ryzku a klusám za tebou, aniž vím, co dál se dělo. Než však, pane, po ulicích jsem ještě zaslechl, že to hrabě Vipert, Sasík bohatý, že přijel asi se stem žoldnéřů, že hospodou jest u zlaté —“

Silně potřásl v tom Beneda hlavou, znova v myšlénkách se hrabaje; ale panoš domnívaje se, že pravdu nemluví, uleknul se a utichl.

Netrvalo však dlouho po síni to smutné mlčení, nebo rytíř vzchopiv se a blízko před panošem se postaviv, začal se ptáti:

„A kdo, mluv ty, Borku! kdo mu řetěz zlatý pověsil kolem krku na prsa, záskok i úhon plodící?“

„Aj,“ odpověděl Bořek, „řetěz dosaváde chová Vyšehradský klenotník. Nepřijalť ho — povídal mi Vávra, který později přiklusal — nepřijal ho Sasík bohatý, nýbrž cti té nehodna se oznámiv, žádal, aby na den třetí, jako poslední vší slavnosti, rozhodl boj nový, komu slušno ozdobou a odměnou tou krášliti si krunýř.“

„Jak —?!“ podivil se Beneda, nazpět kroče, a rukou pravou sáhl po boku, kde meč visívá, a levicí se o Bořka opřel.

„Jak — ještě jedno sedání? — Ha! nuže tedy!“ zvolal zase, a nový plamen a nový zámysl rozdychnul se v ňadrech jeho. Již vidí se zase v boji vzteklém, již se v prachu válí. Ha — ach! tu se ozval strašlivý hlas ctižádosti, a bolestí a zlobou stojí rek tu zničen!

„Nemožno, nemožno mi mezi muže vstoupiti a postaviti se proti nim!“ tak to v něm zabouřilo. „Avšak proto běda tobě! běda, úskočný cizinče! a bych i udatnost tvou ctil, jako si vážím svojí cti: černá, jako noci tvář, budiž pomsta má; strašná jako hrůzy podoba, těžká jako hana má!“

I zplodila noc dlouhá v něm pomstu černou, strašnou, pomstu těžkou; než však také hrdiny budoucího osud byl tak úzce s ní v jeden setkán labyrint, že do něho se pustiti bylo jen Benedovi možno, a že jenom jemu bylo dáno, do něho tak odhodlaně kráčeti, jak ho vidíme na druhý večer přes most Boleslavský tichou krajinou uháněti k Vyšehradu.

Po dvanácté padlo kladivo těžké na veliký zvon ve vysoké Neklance, když vjížděl v ono sídlo rozmanité radosti. Táhlým krokem kráčel k sálu okrouhlému, odkud hudby zvuk, cinkot číší a hlučný hovor zněl; kde kolem velkých stolů mnoho šlechty sedělo, kde se rozveselení hosté probíhali, a kde se v krásném kole horoucí jinochové zatáčeli se spanilými děvami.

Povzdálí do výklenku širokého okna postavil se Beneda, pokojným okem na to rozličné pohybování, kolotání a radování se dívaje.

Tichost byla ovšem v ňadrech jeho —
— — — — nepřišla však s tichem deště,
Jaký sprchává v den jara z mráčků šedých,
Neb jak vlnka, jež břeh milokvětný líbá;
Hromoblesky, ráz a ráz, a křížem, kolem,
Jak by ve zážehu planul celý svět — —

slily se naň a utišivše se, zůstavily jizvy v rozervaných prsou na věky.

Bolestně pohlížel na skvostné stěny a na mistrné stavení, a truchlost rozložila se v duši jeho a tušení se vkořenilo v srdci citném, jako by již nikdy neměl zírati Vyšehradu slavného.

I hledí po knížecím stole, za nímž se byl, shodiv vlády tíž usadil kníže Vratislav, vedle něho Vipert, na druhé pak straně choť Svatava.

Sedělo tam s Břetislavem, mladým knížetem, mnoho jiných bohatýrů, i seděla tam také spanilotvárná Jitka a mezi krásnou družinou Liběna nejspanilejší.

Hrnul se však teď sbor slečen — nebo kněžny se chystaly k odchodu — a Beneda spozorovav to, pospíšil si třesoucí se nohou a se srdcem klopotným v tu stranu, kudy se bylo Liběně ubírati, a očekával ji za čtverhranným sloupem postranního klenutí.

„Kněžno!“ zastavil ji tu hlasem milostné pokory, an okolo sloupu, aniž ho byla pozorovala, lehounkým krokem kráčela.

„Pro veliký Bůh! co to?“ lekla se kněžna, bázlivě se přitulíc k družkám, kteréžto velké svíce nesouce, s ní kráčely.

I vystoupil tu tedy Beneda, a na kolena se skloniv prosebným na děvu svou pohlížeje okem počal v tato slova:

„Odpusť, velevládkyně má! odpusť a promiň nešťastnému, an proti velemoci tvé se prohřešiv, v boji padnuv hanebném, nyní se v prachu skloněn ještě opovažuje na výsluní krásy tvé a milosti dosáhnouti posily na pouť dalekou a neznámou. Odpusť vinu mi, vinu na smrt duši mou tížící! — Jen jednou ještě dovoliž mi podívat se v nebeské oko tvé! jednou ještě vyvoď na tvář spanilou čarolibý úsměv a paprslek dobroty andělské! jednou ještě, než mne zavrhneš, než mne na věky od tebe zapudí vina má.“

Mezi tím se ale byla Liběna zpamatovala, a vyjasnivši tvář po těžkém uleknutí, potěšila takto před sebou skloněného reka:

„Aj, ty Benedo statný! v jaká to hovoříš slova? — Proč pak jsi nebyl u slavného kvasu? proč ne v krásném kole? Neměls chuti k plesu rozkošnému? Mrzela tě včerejší nehoda? — Aj, ty chrabrý Benedo! zejtra jesti zase boj, zejtra soku vítězi to odplatiž, a pak zůstaň nám na blízku. — Teď se ale posilniž libým spánkem.“

„O zastav, kněžno krasovládná!“ zadržuje Beneda Liběnu dále spěchající, „jediné jen slovo —“

„Co, ty reku! chceš mi kázati?“ pravila s milostným úsměvem děva šlechetná, „zejtra ti dám více slov; zejtra se k tobě blízko posadím; zejtra pohovoříš i ty mnohými slovy: — dnes si odpočiň!“ a jako lehký větřík za letního večera se kolem kvítků zakolébá a zas dále spěje: tak zaletěla Liběna, plesem a přirozenou dobrotou rozveselená, i s družkami na tiché lůžko, nechavši Benedu o samotě, aniž ji byl tento zdržoval, ale jako by smrtící blesk byl do něho vjel, zůstal zdrcen státi.

Nebohý! mělť on čtveračivou nevinnost a hravé škádlení Liběnino za trpký posměch a novou hanu. Jako by vyskočiti chtělo, tlouklo mu srdce pod širokými žebry; jako by zaslepiti ho chtěla, slila se mu horká krev v líce; jediná, ale těžká slza se mu vyvalila na plamennou tvář, i nemyslil a nemluvil nic za dlouhou dobu, až pak strašlivě po rozlehlé síni jeho ústa zabouřila:

„Co jsou muka vaše, hladoví katané? co jsi nemoci nejlítější, co jsi devaterá smrti proti mrzké haně?! Oněmi děcko straš, touto usmrtíš muže! Ha, malicherný oceli!“ volal dále, divoce se po boku a po ostrohranné dýce žena, a mrště jí o podlahu kamennou, až se zajiskřilo a hluboká brázda v čtverhranníku zůstala, „ty slabý nástroji! Slovo jest hroznější, pravice má strašlivější, hany pomsta nejčernější!“

A že tak smýšlel a že tak cítil, spatřila Praha na druhý den při novém sedání, na němž kněžic Břetislav začátek učinil, a také statečně si počínal, nebo šestý teprva rytíř mu vydral vítězství z rukou udatných.

Byl to rytíř na vraném oři, v černé brnění jako ukován; žádný pás mu nevisel přes černý krunýř; černou lebku žádný nekryl chochol, aniž by na štítu bylo viděti znaku bohatýrského, proto že byl rouškou černou zakryt; jak ale zakuklenec svrhl Břetislava, odtrhl i tuto záclonu, a panstvo poznalo — Benedu — an již již kývá na Viperta skvostným brněním dnes ozdobeného; neboť se mu vysoký chochol houpal v krásných obloucích na lebce stříbrem kované, a na krunýři zlatě protloukaném visel mu pás, jako věnec z nejplnějších růží. Komoň jeho, skvělý jako padlý sníh, nesl sedlo, a pod sedlem háv drahým kamením přeplněný, a hlavu dlouhohřívou zdobilo mu peří vysoké.

Stáli tu Čech a Sasík proti sobě, jako noc a den, a byla i z noci hrůza taková, že se úzkostně dech v celém shromáždění zatajil; nebo těžkým pádným krokem přejížděl Beneda ohradu, co se zatím Vipert v mnohém skoku k boji chystal. Ale oba pohlížejí stejně zapálenými zraky na sebe, a dosti na se pohleděvše, vzali těžké dřevce a již již vichrem vztekotným proti sobě ženou. Jak se uleklo ale lidstvo, když vidí, an Beneda v prostřed dráze kopí odhodiv a podivným skokem se ráně Vipertově uhnuv, k boku se mu přitočil a pravici ocelem obtěžkanou vyhodiv do nesmírné výšky, tak ho v hlavu rázně udeřil, až se hlasně na ní stříbrem kovaná přílba a pod přílbou hlava a paměť zatřásly; — i pouští Vipert oštěp a mrákotou obestřen kácí se s oře.

Beneda ale odhrnul černé hledí a bouřlivým hlasem za ubohým volá:

„Lstivý úskok lstí, hanu hanou splácím! Hana, hana věčná tobě! hana tomu, kdokoliv s tebou obcuje a zápasí!“

Tak domluviv krokem váhavým jede z ohrady, an na to s podivením celá Praha hledí — ale ještě v tu hodinu opouští rek dalekopověstný hlavní město, a opustiv je a přešed mnohou krajinu, loučí se s českou vlastí.