Statný Beneda/1.

Statný Beneda Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 121–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byloť to čtyřiadvacátého srpna, když se psalo tisící a osmdesáté leto po narození Páně, devatenáctého roku panování knížete Vratislava, an neobyčejný hluk a ples se rozléhal po lidnaté Praze. Sjíždělo se totiž ze všech krajů udatné rytířstvo k velikému sedání, kteréž strojil kníže Vratislav jako radovánky ze šťastného se navrácení z boje, více ale ještě ke cti dcery své, kněžny Jitky spanilotvárné, kterážto v onen den slavila památku svého narození.

Vůkol města čekaly tisíce lidí na vznešené příchozí, vysokým hlasem je vítajíce, a kdykoliv s bohatým komonstvem k hradbám se přiblížili, jako široký proud až k hospodám je doprovázejíce, kdežto hosté, českou vlídností a rozohnělým nápojem povzbuzeni jsouce, oudům pohověli a dobrou mysl zvučným zpěvem jevili.

Na velikém náměstí potkávali se již u těsném množství cizí oděnci s domácími a venkovský lid s měšťany Pražskými, a dívalo se to po sobě a soudilo o přípravách, kteréž se zde k zejtřejšímu dnu konaly.

Však i ve staveních bylo velké pohybování, nebo urovnávalo a uklízelo se jako k božímu hodu; matky byly plny péče, jak by zejtra dcerušky nejkrásněji vyšňořily; žoldnéřové, zbrojnošové a panoši čistili krunýře, přílby, meče a štíty; opatřovali oře, až mimo nadání přikvapil večer, kterýžto rozhaliv tmavý svůj plášť, všemu chystání konec učinil.

Krátká byla však tenkráte noc. Ledva na vzdáleném, šedém východě první rozezářil se purpur — aj! tu již vrzaly a otvíraly se dvéře domovní, a než ke dni slavnému vítané slunce v plné kráse vyploulo na modro nebeské, již zábradlí okolo kolbiště, v prostřed velikého náměstí připraveného, nesčíslnými zástupy bylo obklopeno.

I množilo se zvědavých diváků každou hodinou, a nezůstalo místa na domech, pohodlného ku postání, kde by se jich nebylo rozhostilo. Od okna k oknu, a po celých téměř staveních, Vratislavem kolkolem náměstí nově založených, visely čalouny a mnohobarevné kytky u podivném a rozmanitém pořádku; do oken ale se byli rozložili zámožní měšťané a úředníci, jim po boku ctihodné manželky, mezi nimi pak prohlídaly útlé krásolící dcerky, po ulicích stojícím k milému podívání.

U radního domu, jejž byl před sedmi lety kníže nákladně vyvedl a věží novou, krásnější, než kdy Neklan na Vyšehradě vystavěl, ozdobil, bylo tré pavlánů uchystáno, pro vznešenou totiž rodinu knížecí, pro dvořeníny vzácné, pro vladyky a zemské lopoty a pro paní a spanilorostlé děvy.

I byly pavlány nádherně okrášleny; z veliké výšky až na zem vlály koberce drahým kovem a kamením přeuměle protkávané, na nichžto se ranní slunce bleskem obráželo, čarokrásný pohled působíc.

Před pavlány byla postavena sedadla pro sudí dnešního sedání a pro umělé hudebníky knížecího dvora; u protějších domů ale bylo vykázáno místo pro rytíře, boje a potýkání žádostivé. V šířku od velkých pavlánů až k stáji bojovnické, a v délku na sto kroků táhlo se kolbiště pískem hustě posypané, okolo něho ale stálo silné, pevně v zemi zadělané zábradlí, za zábradlím ale v šumném shromáždění na tisíce diváků.

Ledva zahučela na věži domu radního sedmá hodina, již se začalo rytířstvo sjížděti; tu bylo viděti Pražanům, an za zábradlí táhnou muži plni velebnosti; tu bylo hleděti jinochům horoucím na hrdiny, s nimiž dalekosáhlá pověsť vstupovala na kolbiště; a bylo zírati děvenkám na jonáky silné, na jonáky jako v jarní ozdobě mladé duby krásné.

Zahučela i hodina osmá, a shromážděné množství počalo se hýbati, jako se moře před bouří od tmavého spodu horem hýbá, a množilo se lidu a množilo se hluku, neb se blížil — Vratislav.

Z veliké, vysoko klenuté brány knížecího hradu vystoupilo šest oděnců, a za nimi kráčeli pištci a hudci, jichžto zvučná hra po ulicích se rozléhala. Za nimi jede mladý panoš, nesa na veliké stříbrné míse těžký, zlatý řetěz, odměnu vítězi na dnešním sedání; po levé mu kráčel knížecí štítonoš, po pravé korouhevník, a za nimi vážným, usedlým krokem hlasatelové, ředitelové a staří sudí, kolem nich pak několik jezdců.

Oddělení toto dělalo zatím průchod davem lidstva neústupného oddělení druhému a třetímu.

I vyhrne se po druhé šest oděnců, a za nimi nejpřednější zemští vladykové, přioděni rouchem nejslavnějším, za těmito pak mladí kněžicové s velebnými pěstouny.

Nyní ale nové otevřelo se divadlo zrakům zvědavým. Jako hvězdy na večerním modrém klenutí, vyjevil se sbor kvetoucích dívek, družek mladé kněžny, Jitky spanilotvárné, která však leskem převyšovala slečny, jako dennice čistá ohněm vyniká mezi sestrami na nesmírném nebi.

Bylať to děva šestnáctiletá, liliový květ čistoty a nevinnosti panenské. Nehnuto zůstalo dosaváde srdce její ohněm milosti, ačkoli že v onom stáří v prsou dívčiných již vznikává, a žádného dosaváde nepoznala muže, jemuž by, puzena citem vlastním, byla chtěla darovati ruku, ačkoliv se o ni mnohý syn kmene vznešeného pokoušel. Jí ale bylo vezdy volno voliti a zavrhnouti; neboť byla drahým pokladem otce knížete a matky Svatavy, kteří v ničem příkoří jí nečiníce, laskavě s ní zacházeli.

Bylať však i milenkou národu, který s plesem na lepou kněžnu pohlížel, kteráž dnes, běloskvělé čelo majíc skvostnou čelenkou ověnčeno, a růžovým hávem, na němž drahé stříbrné kvítky prokvetaly, oudy velekrásné přioděny, s dobrotivým úsměvem mu kynula.

Za jejím sborem kráčelo komonstvo kněžny manželky, Svatavy Polské; kolem nich pak jel řad šlechetných jonáků, nejspanilejší květ paniců českých.

Na to vychází oddělení třetí. Dvanácte oděnců silných jako košatí bukové ze začátku jdou, za nimi pak bohatě ozdobení panošové, nesouce znamení vladařského důstojenství: veliký totiž těžký meč, zlaté žezlo, na purpurovém polštáři drahou korunu a říšské kopí, kteréž byl Vratislav léta tisícího sedmdesátého devátého u Fladenheimu Rudolfovi bojovnou rukou odňal a vůlí Jindřichovou navždy při veřejné slavnosti před sebou nositi směl. Za těmito panoši na mnoho kroků vystoupil Vratislav, dvěma toliko pacholátky rodu panského doprovázen, která k službě jeho byla odchována — u slušné vzdálenosti vyvalili se ostatní úředníci a sluhové knížecí, se všelikou družinou u velikém množství.

Kníže český, muž 45 let, pln velebné důstojnosti, kráčí krokem pozvolným, krokem knížecím k ohradě, a ohnivě pohlíží na řady a zástupy lidstva shromážděného. Po vysokém zdravém těle plyne mu skvostný ornát, pod ornátem na hrdinných prsou leskne se mu stříbrný krunýř, mocné rámě jeho spočívá na stříbrné rukověti širokého meče, a na mužné patě drnčí mu stříbrná ostruha. Hlavu věhlasnou přikrývá knížecí klobouk, pod ním rozkládají se u velikých kotoučích kaštanové vlasy, a kulatou bradu krášlí mu takovétéž vousy. Ani léta, ani vláda veletížná, ni strasti, jichž v mladosti vytrpěl, ni skutkové, jimiž jméno jeho po vlasti velebeno a v cizině veleznámo bylo — nic mu nebylo na tváři viditelné, nic zvláštního se mu na ní neusadilo, vyjme-li se jediná, hluboká vráska na vysokém čele.

Mžikem se tedy naplnily pavlány; knížecí oděncové obklopivše vchod do zahrady, činili, aby se svobodně vjížděti a vyjížděti mohlo. Hlasně zněly trouby a píšťaly hudců, hřmotně rozléhal se dusot ořů, a hlučně šuměl mezi to hovor netrpělivých diváků. Tu povstal se sedadla svého hlasatel, na jehožto prsou se český orel černal, a kynutím jeho umlkla hudba a hluk se utišil. I provolal nyní začátek sedání a řád při něm potřebný, a pověděl též, komu volno vyzvati nebo na kolbiště vyjeti.

„Nuže, koho tedy rod a stav“ — tak dokonával řeč velkým písmem na skvělém pergameně zaznamenanou — „koho tedy rod a stav ve sbor rytířstva našeho uvádí, na komž nelpí ohyzdná vina a hanba i na potomky živoucí, jehož jméno čisté a lesklé jako meče blesk, který tasiti zde hodlá: vyjediž na bojiště a novým skutkem potvrdiž dalekosáhlou pověst udatenství českého, zlomiv kopí a svrhnuv soka, ke cti kněžně, Jitce milostné!“

Na to vystoupili ředitelové, aby ohledali kolbiště, a poznavše, nelstně a pravidelně všecko že urovnáno a přichystáno, navrátili se ke svým sedadlům.

Mezi hlaholem trub a bubnů vyjel Jarek z Kříčova na ohradu, a proti němu Vznata, syn Tasův, vůdce vojska znamenitý. Oba postavivše štítů svých k ohledu, vzali do silných rukou dřevce a zmužile proti sobě hnali; ale rozdrtily se na tvrdém krunýři dřevce jako třtiny, aniž se pohnuli kolci; a proto sáhli spěšně po dlouhých mečích, až přemožen bojem udatným Jarek z kolbiště vyjel.

Dostavil se tedy proti Vznatovi vítěznému statečný Ratibor, a těžké kopí v bok založiv, jako bouřlivý vichr proti němu se rozehnal.

Zalekl se ranou Vznata, zatřásl se však také Ratibor bodem Vznatovým tak, že oběma padly dřevce z třesoucích se rukou.

Setkali se na to Braník, bratr Ratiborův, s Krotibojem Dlouhodvorským; potom přemohl Mrázek Havraňský slovutného Dobrohosta, kterémuž říkali obecně Vajtinar, a více jiných bohatýrů sobě hrdinsky počínalo k radostnému podívání lidu a k potěšení knížete; mezi nimi ale zvláště vynikl Laněk z Borna, kolec převýborný; vyjev na ohradu, lehkým skokem skočil s oře bujného, vyzval ostatní křepkými slovy na souboj, a přemohl Víta ze Tří Dvorů, přemohl vladyku Slava z Kovaně a jiné dva. Podivilo se tu ovšem všecko síle a zmužilosti takové, a již chtěli sudí jemu přiřknouti řetěz zlatý — aj! v tom mu z ruky unavené vyrazil meč hrdina jiný, ale — hrdina neznámý.

Darmo pohlíželo rytířstvo na štít vítězův, darmo v jeho lesklém brnění a v jeho statné postavě hledalo veliké množství nějaké známosti, darmo po jeho pasu hádaly dívky na milence; byltě znak jeho nevídaný, oděv cizokrajní, a přes vysoce sklenutý krunýř plynul pás barvy růžové, barvy takové, jakouž se jedině roucho spanilotvárné Jitky skvělo; ale ani kněžna ho neznala.

Neušla však tato podivná věc nikomu; neušlo i pohnutí Jitčino znalci a zpytateli pilnému, kteréž jevila ve tváři milostné, když rytíř, barvou její opásaný, znamenitého kolce přemohl, a vyšvihnuv se na sněholesklou brůnu, s dvořenínskou ohebností se před ní uklonil, a ukloniv se i rytířstvu, obrátil se a k boji novému se chystal.

Vyjel tedy proti němu Věncerad, bratr Vznatův, i setkal se s ním udatný Hadina a zápasil s ním Ryneš z Jilnic, ale nikomu z nich nevykvetlo nad neznámým sokem vítězství. S nevídanou umělostí se cizinec zatáčel, a vládl oštěpem a máchal mečem, až tu nikoho více nebylo, který by se mu byl na odpor postavil. Zazněla mu ovšem chvála z pavlánů, a dívek krasolících úsměvy i zvuk trub a kotlů; ale bojovné rytířstvo obklíčila úzkými řetězy divoká mrzutost, ježto se vidělo přemoženo — cizincem.

„A nikdo neodhalil zastřenou tvář neznámému vítězi?“ ptáte se mne, zvědaví jinoši?

I vyřítil se ze sboru bohatýrského nový bojovník.

„Beneda! Beneda!“ šumělo to ode rtů vousatých veškerého rytířstva; mezi paními a pannami vznikl libý, čtveračivý šepot, shromážděný lid se tlačil ku předu, a sám Vratislav se hnul zvědavostí na stolci zlatoskvoucím; třikrát kolem kolbiště jel Beneda, místa jako nechávaje odpůrci i času k oddechu, a bylo mezi tím poznovu se diviti spanilému a oblíbenému rekovi. Hrdě, s ušlechtilou ozdobností seděl na bujném vraníku, kterýžto ostruhou v plné boky polehtán, v podivném poskoku se zpínal, a hraje si s opěnělou uzdou a hlavu pyšně napínaje, dlouhou hřívou potřásal.

Beneda, jinoch, jehožto tvář zakvetala jarem pětadvacátým, byl vysokorostlého těla a silné údy vložil v modrokalené, ocelové brnění; hlavu byl si přikryl takovoutéž přílbou a na přílbu připnul dlouhá péra; široké pak plece okrášlil si pasem barvy zelené, kterou byla děva na knížecím pavlánu nejspanilejší sobě vyvolila.

Bylať to dcera knížete Kunráda, bratra Vratislavova, a sestřenice Jitčina, bylo to z růže štěpné poupě první, jarní krásou a plností se rozvíjející.

Vůbec bylo známo, že se Beneda v službu a milost její oddal, a protož i nikomu podivno, když hrdina dalekopověstný, třikráte ohradu přeměřiv, nízko před Liběnou se uklonil — až se děva velmi zarděla — a ukloniv se, spěchem oře boje žádostivého obrátil a proti cizinci se postavil.

„Podejte kopí nových, panoši!“ hlásá hlasem hrdě zvučným český rek, „a vol ty, cizinče statný! vybrati si ono hrotu nejostřejšího.“

Ohnivě padla slova tato v duši cizincovu, a duše překypěla ohněm; po nejslabším kopí spěšně sáhne, a naměřiv si, žene proti Benedovi. Jak se na horách nebenosných obtěžkaná bouří mračna potkávají: tak vrazili do sebe, až se rachotíce bodem přenáramným dřevce roztříštily, až se na recích zvučně zahýbalo brnění. Jako blesk se ale oba obrátili, a již hrotnější oštěpy zase v rukou držíce, proti sobě letí.

V celém sboru zatajil se dech a s rozmnoženou zvědavostí upíralo všecko zraky na hrdiny rovně sobě počínající; i setkali se již, a hromovou bujarostí reka Benedy zatřásl se hrdina neznámý na udýchaném oři, že se začal až káceti. Mnohohlasné „Ach!“ — výraz neočekávané a překvapující příhody — ozvalo se mezi množstvím diváků, a zaletělo s pavlánů na šíré kolbiště. Zahořel tu zlostí cizinec a zahořel studem; a spěšně se vzchopiv, vytasí meč a ohnivě počne na odpůrce dotírati.

„Hoj, ty cizinče!“ zvolal Beneda, bojem již rozpálený; „dolů sestup! čelo proti čelu nastav, ruku proti ruce, nohu proti noze napni, a pak mezi námi boj rozhodne, komu padnout, komu zvítěziti!“

Sletěli tedy oba s opěněných ořů, a zasadivše pevné nohy v kyprý písek, napnuli meče k ránám těžkým. I hnulo se tu všecko na pavlánech a sklonilo se dolů v rozplameněném očekávání; lid se tlačil a srážel ku předu; vstal i Vratislav, zrakem planoucím na hrdiny hledě; a Jitka s Liběnou? — Stejným citem dmula se jim prsa v plnější oblouk, a s srdcem tlukoucím hleděly na muže, an již sečmo i bodmo na sebe dotírají. S podivnou spěšností se na recích pohybují všechny údy; jako blesky křižují se meče a po dalekém, velikém náměstí rozléhají se rány, padající v meč a krunýř a v plece a v prsa a v pevně kovanou lebku.

Dlouho trvá boj; i postupuje jednak ten, jednak onen, i honí se dlouho po zdupané ohradě, až již obou síla umdlévá a ramena klesají; ale co i tělo trpí, o tom neví rozdychtěná duše. Jakoby nová do něho byla vjela síla, počne známý rek zase znova boj, že až krokem zpátečním ustupuje hrdina neznámý; ustupuje, ale na každé hnutí svého odpůrce pilný zřetel má. Nenadále spojil Beneda veškeru sílu v jednu ránu, záhubu cizincovi nesoucí; než však liščím okem byl tento nepřítele svého pozoroval, a v tom, co onen s výšky rozehnav meč, po něm se žene, vrhnul sebou k zemi, k jeho nohoum, a popadna ho vší mocí za masitá lejtka, trhnul jím k sobě a tisknul ho k prsoum, až se rek dalekopověstný pozad v písek kácí. Tu se rozbouřila v ubohém vřelá krev, a upustiv v hanebném pádu meč, sáhnul po tříhranné dýce, a vzchopiv se, celým tělem kvapí na lstivého nepřítele; ale ten již dříve maje zbraň za sebe odhozenou, rozpřáhl nyní mocná ramena a očekával Benedu jako k milému, přátelskému obejmutí. Úžasem sklesla ruka Benedovi, ale úžas tento padl také tíží celého světa na ctižádostivou duši přemoženého hrdiny. Rozkácen hodil dýkou v hluboký písek, vztekem stisknul ruku v těžkou pěst, jíž, až lebka řehce, do čela se uhodil, a skokem hrozným vyšvihnuv se na kůň, hluboce jej dlouhýma ostruhama pobodl, a divokým spěchem z ohrady letí.